ECLI:CZ:US:2016:4.US.1725.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1725/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti TAGRAS, spol. s r.o. se sídlem Zavadilská 786, Tábor, zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Tyršova 521, Tábor, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 240/2013-754 ze dne 22. 4. 2014, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice č. j. 55 Cm 172/2005-673 ze dne 27. 6. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3956/2014-797 ze dne 10. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 950 250,80 Kč s přísl. a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání pro vady a pro nepřípustnost.
Z obsahu napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka se domáhala zaplacení ceny díla - prací provedených na základě smlouvy o dílo. Při stanovení této ceny soudy vycházely mj. ze znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně, který stanovil cenu díla s přihlédnutím k jeho rozsahu a kvalitě ke dni dohody o omezení rozsahu díla.
Stěžovatelka s právními závěry soudů, podloženými výsledky uvedeného znaleckého posudku nesouhlasí. V ústavní stížnosti předkládá zejména výhrady týkající se hodnocení pravdivosti znaleckého posudku. Namítá, že došlo k ustanovení znalce v nepřiléhavé odbornosti a podklady pro vypracování posudku byly převzaty z posudku jiného znalce, který byl jen listinným důkazem.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že v dovolání byla jednotlivá hlediska přípustnosti podle §237 o. s. ř. řádně vymezena. V dovolání mimo jiné konstatovala, že se v daném případě odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou nezávislosti znaleckého posudku, otázkou určení odbornosti a specializace znalce, který má v konkrétní věci vypracovat znalecký posudek, dále pak otázkami souvisejícími s podklady pro vyhotovení znaleckého posudku a problematikou hodnocení důkazů.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a z části nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje postup Nejvyššího soudu při posouzení podaného dovolání a v podstatě se domáhá "revize" jeho právního závěru ohledně zjištěných vad dovolání a nenaplnění zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání.
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, jakož i potvrzujícího výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady podaného dovolání. Dovolání v části směřující proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a proti rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost, neboť výše nákladů řízení nepřevyšovala částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála. I když tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žádnou právní otázku s předpoklady podle §237 o. s. ř. neformuluje. Má-li dovolatelka výhrady ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu a ke způsobu, jak k nim dospěl (výběr znalce, podklady pro znalce, hodnocení důkazu znaleckým posudkem), nejde ani o vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání přezkoumává pouze z ústavněprávního hlediska, a tedy zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu. Zaměřuje se tak pouze to, zda Nejvyšší soud své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, a zda nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
Takové pochybení však Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem dovolání stěžovatelky, v projednávané věci nezjistil, a neshledal proto důvod ke kasačnímu zásahu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14, IV. ÚS 789/14, II. ÚS 93/14 a II. ÚS 3625/13).
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, tedy takové, které aby odpovídalo představám stěžovatelky.
Pokud dovolání stěžovatelky vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jí podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nešlo o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatelky (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení poskytuje. Podání vadného dovolání je třeba odlišit od situace popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatelka svým nesprávným postupem neumožnila dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Podání vadného dovolání je totiž nutno postavit naroveň situaci, kdy dovolání bylo podáno opožděně nebo nebylo podáno vůbec. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatelka uplatnila tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinila tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř.
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13, II. ÚS 2194/14, I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, II. ÚS 2194/14, II. ÚS 494/16, II. ÚS 209/16).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu