ECLI:CZ:US:1995:4.US.173.94
sp. zn. IV. ÚS 173/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. března 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti K.S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, za účasti Krajského soudu v Plzni, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To
292/94-219, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž stěžovatel byl uznán vinným
trestnými činy vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 trestního
zákona a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního
zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6
měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 1
roku, stěžovatel uvádí, že řízení proti němu vedené postrádalo
klíčový atribut spravedlnosti, neboť veškeré důkazy jím navrhované
byly zamítnuty a naopak provedené důkazy ve své většině měly
jednostrannou povahu, tj. působily proti stěžovateli. Jeho
záležitost rovněž nebyla projednána v přiměřené lhůtě, neboť za
takovou nelze považovat dobu 4 roků, která navíc běžela v době
stěžovatelova dospívání, tj. od jeho 16 do 20 let. Stěžovatel má
proto za to, že byl porušen článek 10 Ústavy ČR a článek 6 odst.
1 věty prvé, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, a navrhuje proto z tohoto důvodu zrušení
napadeného rozsudku.
Krajský soud v Plzni odkázal na důvody, které vedly soud I.
stupně k zamítnutí návrhů stěžovatele na doplnění dokazování.
Podle jeho názoru nelze považovat za porušení "rovnosti zbraní"
v trestním procesu to, že není vyhověno všem návrhům na doplnění
dokazování, pokud takové návrhy soud považuje buď za nadbytečné
nebo neúčelné. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, týkající se
průtahů řízení, před Krajským soudem v Plzni k takovým průtahům
nedošlo.
Krajské státní zastupitelství v Plzni uvedlo ve svém
vyjádření, že všemi návrhy obhájce stěžovatele na doplnění
dokazování se orgány činné v trestním řízení zabývaly
a neponechaly je tedy nepovšimnuty. Se stanoviskem, které k těmto
návrhům bylo v průběhu celého trestního řízení zaujímáno, se plně
ztotožňuje.
Jakkoli není pochyb o tom, že Ústavní soud není běžnou třetí
instancí v systému všeobecného soudnictví, a nemůže se proto
zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, nemění to nic
na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím bylo
zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87
odst. 1 písm. d) Ústavy), tj. do práv a svobod zaručených ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Při posuzování posléze uvedené otázky nemohl Ústavní soud již
ve výchozím bodu svých úvah ponechat nepovšimnutu zřetelnou
základní tendenci prolínající trestním řízením vedeným proti
stěžovateli, totiž tendenci postupovat ve věci "rutinním"
způsobem, tendenci objevující se již v usnesení vyšetřovatele ze
dne 2. 7. 1990 o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro pokus
trestného činu znásilnění podle ustanovení §§8 odst. 1, 241 odst.
1, 2 písm. b) trestního zákona a završenou rozsudkem Krajského
soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, jímž
stěžovatel byl uznán vinným již uvedenými trestnými činy. Za
výjimku lze zde považovat usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
6. 9. 1991, čj. 1 T 23/91-54, jež nicméně v dalším řízení orgány
činnými v tomto řízení nebylo dostatečně naplňováno. V tomto
směru, jak zjišťuje Ústavní soud z obsahu spisu 1 T 129/92
Okresního soudu v Chebu, nelze upříti oprávnění tvrzení
stěžovatele, že nebyl proveden jediný důkaz, který navrhoval, a to
tím spíše, že i Okresní soud v Chebu ve svém rozhodnutí z 29. 9.
1993 konstatoval v postupně učiněných výpovědích poškozené "určité
závažnější rozpory". Právě tato jednostrannost pohledu orgánů
činných v trestním řízení vedla ve svých důsledcích k tomu, že
obecné soudy se ve svých rozhodnutích dostačujícím způsobem
nevypořádaly s ustanovením §75 trestního zákona, tj. s otázkou
stupně nebezpečnosti činu spáchaného stěžovatelem. Ustanovení §75 trestního zákona modifikuje totiž ustanovení §3 odst. 2
trestního zákona v tom směru, že čin spáchaný mladistvým, který
jinak formálně vykazuje znaky trestného činu, není trestným činem,
jestliže stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost je malý
(tedy nikoli pouze "nepatrný"). Nebezpečnost činu mladistvého,
nikoli pouze malá, je materiální podmínkou, jež musí být splněna,
aby o trestný čin vůbec šlo. Kritéria spoluurčující stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3
odst. 4 trestního zákona pouze příkladmo, neboť stupeň
nebezpečnosti je dán celou řadou dalších faktorů, jež je třeba
hodnotiti v jejich úhrnu. Povinnost hodnotit stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost u mladistvých z hlediska, zda není malý, mají
všechny orgány činné v trestním řízení, neboť jen to jim také
umožňuje, aby na spáchaný čin mohly v každé fázi řízení
z procesního hlediska adekvátně reagovat. V projednávané věci však
uvedené orgány zmíněné povinnosti nedostály - již první krok
vyšetřovatele byl zcela nepřiměřený -, ačkoli jim bylo zjevné, že
mají co činit s pachatelem, jenž ještě přibližně rok před
inkriminovanou událostí nebyl ani trestně odpovědný a že jeho čin
se vztahuje k dívce zhruba jen o jeden a čtvrt roku mladší, kterou
znal a o které je ve zprávě Základní školy ze dne 23. 7.
1990, tedy zprávy z doby spáchání činu, konstatováno, že na svůj
věk je velmi vyspělá, temperamentní a v kolektivu se snaží
připoutat pozornost a zájem chlapců. Tato okolnost nemůže mít
přirozeně sama o sobě rozhodující význam, umožňuje však
bezprostředněji a konkrétněji posoudit všechna kritéria
spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména
osobu pachatele, význam chráněného zájmu, jenž byl činem dotčen,
a to konkrétního zájmu, při jehož hodnocení nelze zcela pominout
již zmíněné vlastnosti poškozené. Také způsob provedení činu
i pohnutka k němu vedoucí mohou důvodně vzbuzovat pochybnosti
o tom, že stupeň nebezpečnosti stěžovatelova činu byl více než
malý, když i Okresní soud v Chebu konstatuje ve svém rozsudku
z 29. 12. 1993, že podle samotné poškozené stěžovatel po ní nic
nepožadoval, nesvlékl se a ve svém jednání náhle ustal, prostě
"zvedl se a odešel, aniž by něco řekl". Přitom ani poškozená sama
neví, zda stěžovatel sahal na její pohlavní orgán bezprostředně
nebo jen přes kalhotky. S přihlédnutím ke všem uvedeným
skutečnostem má Ústavní soud za to, že stěžovatelův čin je sice
společensky nebezpečný, přibližuje se však více hranici zahrnující
etické normy než oblasti, v níž by jej již bylo možno
kvalifikovati jako trestný čin, a to dokonce trestný čin vydírání
a trestný čin pohlavního zneužívání. Ústavní soud je naprosto
vzdálen jakékoliv tendenci bagatelizovat stěžovatelův čin, nicméně
je přesvědčen o tom, že stěžovatel v situaci, jaká se naskytla,
chtěl demonstrovat, a to právě vzhledem k vyspělosti poškozené,
svou rovnocennost, či dokonce fyzickou nadřazenost, jak to činívá
nespočet jeho vrstevníků, této pohnutky však byl prost již
v okamžiku, kdy zjistil, že má co činit s partnerem, jehož stupně
vyspělosti ani zdaleka nedosahuje. Všechny uvedené skutečnosti
obecné soudy, stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení,
nevzaly vůbec v úvahu, ačkoli byly určující z hlediska ustanovení
§75 trestního zákona pro závěr, zda stupeň nebezpečnosti
stěžovatelova činu pro společnost je více než malý a zda
stěžovatel je vůbec trestně odpovědný.
Obecné soudy, stejně jako další orgány činné v trestním
řízení, odepřely však stěžovateli právo na spravedlivý proces
i z dalšího důvodu, totiž proto, že tento proces neproběhl
v přiměřené lhůtě. Od zahájení trestního stíhání proti stěžovateli
do konečného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni uplynula totiž
doba více jak 4 roků, přičemž jedním z důvodů tohoto faktu byla
často i naprostá nečinnost orgánů činných v trestním řízení. Jako
jeden z mnoha dalších lze uvést příklad, kdy rozsudek Okresního
soudu v Chebu byl vyhlášen 29. 12. 1993, k jeho písemnému
vyhotovení však došlo teprve 7. 8. 1994, tedy teprve po uplynutí
sedmi měsíců. Dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria
"přiměřené lhůty" nemůže být v žádném případě nedostačující stav
personálu, zejména když se navzdory rozporu ve výpovědích
stěžovatele a poškozené nejednalo o nijak složitou záležitost.
Důležitým momentem, jenž vedl Ústavní soud k závěru o nedostatku
"přiměřené lhůty", je i to, že trestní řízení provázelo
stěžovatele právě v období jeho dospívání, tj. od jeho 16 do 20
let.
Postupem obecných soudů, stejně jako dalších orgánů činných
v trestním řízení, bylo tedy porušeno stěžovatelovo právo
zakotvené v čl. 6 odst. 1 věta první odst. 3 písm. d) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č.
209/1992 Sb., tedy zejména jeho právo na to, aby jeho záležitost
byla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Protože bylo
vyhověno ústavní stížnosti stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm.
d) Ústavy, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, zrušil (§82 odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. března 1995