ECLI:CZ:US:2016:4.US.1888.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1888/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Dagmar Holubové a Marie Holubové, obou zastoupených Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 427/31, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2015 sp. zn. 20 Co 452/2014, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a obchodní společnosti Barlog Capital a.s., IČ: 28210956, se sídlem Praha 5 - Smíchov, Moulíkova 2238/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. června 2015, navrhly stěžovatelky zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 89 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. září 2012 č. j. 103 EXE 3061/2012-12 byla nařízena exekuce na majetek povinných společně a nerozdílně podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Ondřejem Šmídem ze dne 8. února 2012 sp. zn. 10312/2011 k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice (oprávněné) ve výši 7 780 Kč s příslušenstvím. Dne 28. ledna 2014 navrhly stěžovatelky zastavení exekuce, které odůvodnily absolutní neplatností rozhodčí doložky, na jejímž základě byl předmětný rozhodčí nález vydán, a dále tím, že rozhodčí doložka zhoršuje jejich postavení jako spotřebitelek. Vedlejší účastnice s návrhem na zastavení exekuce vyslovila souhlas podáním ze dne 13. března 2014. Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, poté usnesením ze dne 25. března 2014 č. j. 103 Ex 45939/12-51 exekuci zastavil (výrok I), stěžovatelkám uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Proti výrokům II a III uvedeného usnesení podaly stěžovatelky odvolání, o němž soudní exekutor následně rozhodl usnesením ze dne 12. května 2014 č. j. 103 Ex 45939/12-54 tak, že tyto výroky zrušil a nově uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelkám náklady právního zastoupení ve výši 3 630 Kč (výrok II); náhradu nákladů exekuce si nepřiznal (výrok III).
4. Stěžovatelky nesouhlasily s rozsahem, v jakém byla vedlejší účastnici uložena povinnost nahradit jim náklady právního zastoupení. Náhradu totiž požadovaly za tři (a nikoliv jen dva) úkony právní služby. Odvolání proto podaly i proti výroku II posledně uvedeného usnesení soudního exekutora. Kromě jiného v něm uvedly, že vedlejší účastnice ještě před podáním návrhu na zastavení exekuce mohla vědět o neplatnosti rozhodčího nálezu a mohla tedy sama podat takovýto návrh. Protože tak neučinila, měla by nést náklady exekuce.
5. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") přezkoumal výrok II rozhodnutí soudního exekutora (aniž by byl vázán rozsahem, v jakém byl napaden odvoláním, či odůvodněním odvolání), načež jej usnesením ze dne 1. dubna 2015 sp. zn. 20 Co 452/2014 změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok I), ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že důvodem pro zastavení exekuce byla nezpůsobilost rozhodčího nálezu být exekučním titulem, neboť rozhodčí doložka sjednaná účastníky byla neplatná. V době podání návrhu na nařízení exekuce nicméně judikatura dovozovala, že pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu je založena i v takovémto případě, pročež byl tento rozhodčí nález považován za vykonatelný a způsobilý exekuční titul (srov. usnesení ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. 20 Cdo 3284/2008). Ke změně této judikatury došlo až na základě rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, podle něhož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nemá k vydání rozhodčího nálezu pravomoc, a dále, že exekuci vedenou na základě takového exekučního titulu je třeba zastavit v každém jejím stádiu pro nepřípustnost.
7. Za této situace tak podle odvolacího soudu vedlejší účastnice vycházela v době podání návrhu na nařízení exekuce z existence vykonatelného exekučního titulu. Z tohoto důvodu jí nelze vytknout, že nepředjímala výše uvedenou změnu judikatury a svá práva z rozhodčího nálezu realizovala, ani nelze dovozovat její účast či zavinění na zastavení exekuce. Skutečnosti rozhodné pro zastavení exekuce byly zároveň známy všem účastníkům řízení stejně, k čemuž lze dodat, že závěr o zavinění nákladů spojených se zastavením exekuce nemůže být závislý pouze na tom, který z účastníků formálně navrhl zastavení exekuce dříve. Po oprávněném lze požadovat, aby na uvedenou změnu judikatury v přiměřené lhůtě adekvátně zareagoval a navrhl zastavení exekuce, pokud však takovýto návrh podá ještě dříve povinný a oprávněný s ním vysloví souhlas (jako tomu bylo v projednávané věci), pak nelze dospět k závěru, že by oprávněný v exekuci bezdůvodně pokračoval.
II.
Argumentace stěžovatelek
8. Stěžovatelky zdůrazňují, že podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V projednávané věci měla přitom zastavení zavinit vedlejší účastnice, která jako poskytovatel spotřebitelských úvěrů předem sjednala ve své formulářové úvěrové smlouvě neplatnou rozhodčí doložku. Stěžovatelky již neměly možnost tuto doložku jakýmkoliv způsobem upravit. Následně vedlejší účastnice navrhla nařízení exekuce na základě absolutně neplatného exekučního titulu, ačkoliv si mohla předem posoudit otázku jeho způsobilosti. V této souvislosti stěžovatelky poukazují na nález ze dne 26. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205), z něhož vyplývá, že je stručně řečeno "neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů." Napadené rozhodnutí je rovněž v rozporu s právními závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014, podle něhož lze naopak i pro tento případ usuzovat na zavinění oprávněného.
III.
Vlastní posouzení
9. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
11. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
12. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení, a z tohoto důvodu se i na něj vztahují zásady spravedlivého procesu. Především platí, že i takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. např. nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) nebo nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Závěr o porušení základních práv a svobod lze v těchto případech ovšem zpravidla spojovat pouze s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální [např. nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Samotné zjištění, že se obecné soudy při posuzování otázky nákladů řízení dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti, není v tomto směru postačující.
13. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z jeho účastníků náležitě odůvodnil. Především vysvětlil, z jakých důvodů neshledal zavinění na straně vedlejší účastnice, která vycházela z předpokladu materiální i formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Právě existence zavinění je přitom podle §89 věty první exekučního řádu základním předpokladem pro uložení povinnosti k úhradě těchto nákladů.
14. Naopak není podstatné, že k zastavení exekuce nedošlo z důvodu vyslovení neplatnosti exekučního titulu, nýbrž na základě návrhu stěžovatelek, s nímž vedlejší účastnice podle §55 exekučního řádu vyslovila souhlas. Vedlejší účastnici nelze klást k tíži, že nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila k bezdůvodnému vymáhání splnění povinnosti, jestliže při svém postupu nepředvídala změnu tehdejší judikatury Nejvyššího soudu, k níž došlo až na základě rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (srov. usnesení ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 1500/15, usnesení ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 1219/15 nebo usnesení ze dne 24. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 599/16). Jiný závěr neplyne ani z nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, v němž se Ústavní soud kriticky vyslovil k tehdejší nežádoucí praxi sepisování smluv, opatřených rozhodčími doložkami. Tehdy tak totiž učinil výslovně "ke kritériu zjevné nespravedlnosti, avšak zde již ve vztahu k souzené věci", v níž navíc konstatoval porušení základních práv stěžovatele z důvodu, že se obecné soudy v průběhu exekučního řízení odmítly jakkoliv zabývat otázkou absolutní neplatnosti rozhodčího nálezu. V projednávané věci ale o takovýto případ nejde.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud nespatřuje v napadených rozhodnutích jakýkoliv kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné identifikovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek, zejména jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež mu nezbylo, než jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu