ECLI:CZ:US:2013:4.US.1921.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1921/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem Ostrava, Místecká 329/258, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2012 č. j. 3 T 129/2011-296 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2013 č. j. 5 To 26/2013-335, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásady zakotvené v čl. 8 odst. 2, podle které nikdo nesmí být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným přečinem pojistného podvodu dle §210 odst. 2, 4 trestního zákoníku a obžalovaný K. Ž. byl uznán vinným pomocí k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) - §210 odst. 2, 4 trestního zákoníku. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i další obžalovaný odvolání, které Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 19. 4. 2013. Jednalo se, stručně řečeno, o skutek ze dne 6. 8. 2010, kdy stěžovatel v úmyslu získat neoprávněné plnění ze smlouvy o havarijním pojištění předstíral před policejními orgány odcizení svého osobního motorového vozidla, specifikovaného v rozsudku. Tuto smyšlenou pojistnou událost poté nahlásil na Kooperativa pojišťovnu, a. s., na které požadoval pojistné plnění, jež mu bylo na základě nepravdivých skutečností vyplaceno ve výši 135 000,- Kč. Způsobil tak poškozené pojišťovně škodu v uvedené výši. Obžalovaný K. Ž. pak úmyslně křivě vypovídal, aby potvrdil stěžovatelovu verzi smyšlené pojistné události.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy založily svůj závěr o jeho trestní odpovědnosti výlučně na neprocesním využití úředních záznamů o vysvětleních podaných stěžovatelem a dalším obviněným v jiné trestní věci. Na podporu svého tvrzení stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a soudů trestních, týkající se otázky využití úředních záznamů v trestním řízení.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s rozhodnutími trestních soudů o jeho vině.
Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Odvolací soud ve svém zamítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které ten znovu předložil v ústavní stížnosti. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud mimo jiné zdůraznil, že nelze slučovat dvě trestní věci; jednak trestní věc týkající se podezření ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, a to odcizení předmětného osobního automobilu stěžovatele; a dále projednávanou trestní věc stěžovatele a dalšího obžalovaného pro přečin pojistného podvodu, resp. pro pomoc k tomuto přečinu, která na výsledky předchozí trestní věci navazovala; a že nelze tedy pohlížet na procesní úkony v nich provedené jako na úkony v jedné trestní věci. První uvedená trestní věc, vedená pod č. j. KRPT-26859/TČ-2010-070774-449, skončila rozhodnutím o odložení podle §159a odst. 1 trestního řádu, neboť v dané věci nešlo o podezření z přečinu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Důvodem pro tento závěr byly rozpory mezi podanými vysvětleními stěžovatele s výpisy z hovoru v rámci telekomunikačního provozu telefonních stanic a zaměření přístupových bodů k mobilní síti a následné rozpory v podaných vysvětleních obou jmenovaných.
Odvolací soud dále srozumitelně objasnil, z jakých důvodů nalézací soud nepochybil, když provedl důkaz spisem, který se týká výše uvedené trestní věci podezření ze spáchání krádeže osobního automobilu postupem dle §213 odst. 1 trestního řádu, kdy jednotlivé úřední záznamy o podaných vysvětleních, učiněných v této trestní věci, jakož i další listiny, správně považoval za listinné důkazy a nikoli za vyjádření obžalovaných ve stádiu před zahájením trestního stíhání, jak namítal stěžovatel s odkazem na judikaturu.
V dalších podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění odvolacího soudu a nemá význam znovu opakovat argumenty, vztahující se k námitkám stěžovatele.
Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu