ECLI:CZ:US:2008:4.US.1950.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1950/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti MgA. B. Š., právně zastoupené JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Dvořákova 13, PO Box 243, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2008, č.j. 6 To 49/2008-4370, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo aby její věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále právo na právní pomoc a to již od počátku řízení dle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na rovnost všech účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2008, č.j. 52 T 2/2008-4274, byla stěžovatelka, podle ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního zákona, vzata do vazby, když písemný slib vedení řádného života daný dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nabídka peněžité záruky dle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu, nebyly přijaty.
Napadeným usnesením pak Vrchní soud v Olomouci zamítl stížnost stěžovatelky do citovaného usnesení Krajského soudu v Brně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vrchní soud zamítl její podrobně odůvodněnou stížnost jako nedůvodnou, aniž by se vypořádal s argumentací o účelovosti vazby. Nevypořádal se s faktem, že stěžovatelka byla vzata do vazby za zcela shodné argumentace, jako v případě rozhodování Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 70 Nt 4801/2008 ze dne 10. ledna 2008. V souvislosti s tím poukázala rovněž na usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. května 2008, č.j. 9 T 74/2008-572, kterým byla v uvedené věci propuštěna na svobodu, neboť důvody pro další držení ve vazbě nebyly. Pokud tedy krajský soud převzal argumentaci o okolnostech pro vzetí do vazby od Městského soudu v Brně, měl od něj převzít i závěry o pominutí důvodů k držení stěžovatelky ve vazbě.
V souvislosti s tím stěžovatelka namítla, že Ústavní soud by měl posoudit jako nezákonné i její držení ve vazbě na základě citovaného rozhodnutí Městského soudu v Brně. Pokud tak krajský soud neučinil, a své rozhodnutí o vzetí do vazby založil výhradně na předchozím rozhodnutí, jednalo se o postup účelový, který měl vrchní soud rozpoznat a vypořádat se s ním. Protože tak neučinil, opakuje stěžovatelka v ústavní stížnosti svoji argumentaci, podle které rozhodnutí o vazbě krajským soudem vycházelo z nedostatečného šetření a bez doložitelných důkazů.
Dále stěžovatelka popsala okolnosti, za nichž došlo při přerušení hlavního líčení u Městského soudu v Brně k předvedení stěžovatelky k senátu Krajského soudu v Brně, který rozhodl o vzetí do vazby. Jednalo se tedy o připravené jednání orgánů činných v trestním řízení, jejichž účelem bylo převedení vazby na krajský soud. Výslech stěžovatelky byl tedy pouhou formalitou.
V závěru ústavní stížnosti uvedla, že nepovažuje odkaz soudů na hrozbu vysokým trestem za adekvátní při sazbě dva až osm let na osobu, která doposud nebyla trestána.
S ohledem na uvedené okolnosti se proto stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a rozhodl, že stěžovatelka se propouští na svobodu.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil účastník řízení Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 6 To, který pouze uvedl, že nemá, co by dodal na rámec argumentace uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. S ohledem na to, že vyjádření neobsahovalo nové skutečnosti, důkazy ani tvrzení, Ústavní soud je stěžovatelce k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 49/2008, jakož i spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 74/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že se zabýval pouze rozhodnutím, které stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti napadla, tedy rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, přestože v ústavní stížnosti brojila především proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně a ani se nezabýval rozhodnutím Městského soudu v Brně o vzetí do vazby.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka namítala právě porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně práv zaručených v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, jakož i v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí či předložených tvrzení stěžovatelky nevyplynulo nic, z čeho by bylo možno usuzovat, že v její věci došlo k upření práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Stěžovatelka sama uvedla, že u řízení před krajským soudem jí byl poskytnut čas na to, aby se mohla poradit se svým obhájcem o okolnostech, pro které by neměla být vzata do vazby. Pokud pak společně nepředložili nic, co by vedlo krajský soud k závěru o neopodstatněnosti vazby, nelze toto považovat za zkrácení v právu na právní pomoc.
Z ústavní stížnosti pak není patrné ani to, z čeho stěžovatelka dovozuje zkrácení v právu na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny).
Z ústavní stížnosti dokonce ani není patrné, v čem mělo spočívat porušení práva na rychlost a veřejnost projednání (čl. 38 odst. 2 Listiny). Zákon předvídá situace, kdy jednání může být neveřejné, přičemž řízení o stížnosti mezi tyto případy patří. Taková možnost je pak v přímé souvislosti s faktem, že řízení o vzetí do vazby je veřejné, což v projednávaném případě bylo naplněno.
Rozhodování Krajského soudu v Brně se zúčastnila stěžovatelka osobně společně se svým obhájcem. Řízení o vzetí stěžovatelky do vazby bylo logickým důsledkem skutečnosti, že proti stěžovatelce bylo vzneseno další obvinění a to pro závažnější trestnou činnost. V dané věci (sp. zn. 52 T 2/2008) byla obžaloba podána dne 21. dubna 2008, přičemž při výslechu u Krajského soudu v Brně, dne 9. května 2008, stěžovatelka sama uvedla, že je jí tato okolnost známa. Neveřejnost řízení o stížnosti pak tedy byla zcela na místě a v souladu s právním řádem.
Stížnostní soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že krajský soud při rozhodování o vzetí stěžovatelky do vazby nepochybil. Takový závěr Vrchního soudu v Olomouci neshledal Ústavní soud jako postup vedoucí ke zkrácení stěžovatelky v jejich naříkaných právech.
Jak je z napadeného rozhodnutí patrné, stížnostní soud se námitkami stěžovatelky řádně a plně zabýval a na základě provedeného šetření dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti usnesení o vzetí stěžovatelky do vazby. Soud tedy v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně a úplně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že u Krajského soudu v Brně zjistil, že usnesením ze dne 22. srpna 2008, sp. zn. 52 T 2/2008, bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby a současně o ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu