ECLI:CZ:US:2014:4.US.2067.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2067/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. I. R., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Praha 5, Spálená 29, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. 2 T 32/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. 9 To 78/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byl odsouzen pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, a uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku o vině (a byl uložen nový, mírnější trest).
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3, čl. 82 a čl. 90 Ústavy a rovněž k zásahu do práva zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů ze strany trestních soudů. Kritizuje to, že trestní soudy založily rozhodnutí o vině na výpovědi poškozeného a že nedostatečně zohlednily výpovědi obžalovaných a některých svědků a rozpory ve výpovědi poškozeného. Ve výsledku pak stěžovatel považuje závěry učiněné obecnými soudy za vadné, jelikož nerespektují zásadu in dubio pro reo, a vyslovení viny tedy opírají o nedostatečná, resp. chybná skutková zjištění.
Z těchto důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
Stěžovatel také vysvětluje, proč nepodal dovolání, neboť podle jeho názoru "není namístě trvat na vyčerpání dovolání, neboť zjevně nemůže být naplněn dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tak by dovolání bylo odmítnuto".
K tomu Ústavní soud konstatuje, že senát vyčkal s rozhodnutím o ústavní stížnosti, neboť se v judikatuře Ústavního soudu objevily rozdílné názory na to, zda musí být dovolání v trestních věcech vždy vyčerpáno či nikoliv. Výsledkem následného jednání pléna Ústavního soudu bylo schválení stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014, jehož výrok zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." V závěru odůvodnění tohoto stanoviska (bod 28.) se pak uvádí, že "s ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů." Stanovisko bylo publikováno pod č. 40/2014 Sb. v částce 16 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 17. března 2014.
Přestože soudce zpravodaj podal mj. k této části odůvodnění odlišné (nesouhlasné) stanovisko (stručně řečeno: stanovisko pléna by se mělo vztahovat i na projednávané věci), respektuje odůvodnění rozhodnutí pléna Ústavního soudu. Proto se Ústavní soud věcí dále zabýval a neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Jak vyplývá z odůvodnění obou napadených rozhodnutí, výše popsané námitky stěžovatel opakovaně uplatňoval v průběhu trestního řízení, přičemž soudy se s nimi ve svých rozhodnutích zcela dostatečné vypořádaly. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Výsledek tohoto hodnocení musí důkladně a logicky vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí.
V dané věci lze konstatovat, že jak rozhodnutí soudu nalézacího, tak rozhodnutí soudu odvolacího jsou obsáhle odůvodněna, závěry těchto soudů jsou logické a dostatečně podrobně se vypořádávají ve všech podstatných bodech s námitkami stěžovatele. Poukázat je třeba zejména na to, že soudy nepřiznaly věrohodnost stěžejnímu důkazu spočívajícímu ve výpovědi poškozeného na základě své libovůle, ale racionálně to dovodily i na základě dalších důkazů v podobě svědeckých výpovědí. Trestní soudy tedy dodržely podmínky vyplývající z ústavního pořádku České republiky, takže Ústavní soud nemá důvod a kompetenci do jejich rozhodování zasahovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu