ECLI:CZ:US:2008:4.US.2147.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2147/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Děti země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem v Brně, Cejl 48/50, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Dvořákova 13, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 Ca 120/2008-80 ze dne 16. června 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces za rovných podmínek, zaručeného čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále na čl. 1 odst. 2, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s mezinárodními závazky České republiky vyplývajícími z Aarhuské úmluvy a směrnice Rady č. 85/337EHS, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 120/2008 domáhá zrušení rozhodnutí ministra dopravy č. j. 74/2007-510-RK/2 ze dne 22. ledna 2008, kterým Ministerstvo dopravy ČR (dále jen "ministerstvo") jako speciální stavební úřad povolilo stavbu "Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice - Řehlovice, část E - tunel Prackovice", v rozsahu v rozhodnutí vyjmenovaných stavebních objektů. Stěžovatel zároveň navrhl, aby jeho žalobě byl přiznán odkladný účinek. Městský soud v Praze usnesením č. j. 5 Ca 120/2008-43 ze dne 24. dubna 2008 stěžovateli v tomto ohledu vyhověl a rozhodl, že žalobě se přiznává odkladný účinek. K návrhu ministerstva ze dne 6. června 2008 a k návrhu osoby zúčastněné na řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ředitelství") ze dne 11. června 2008 Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím své usnesení č. j. 5 Ca 120/2008-43 ze dne 24. dubna 2008 o přiznání odkladného účinku žalobě stěžovatele zrušil.
Stěžovatel s v záhlaví citovaným rozhodnutím nesouhlasí. Městskému soudu v Praze zejména vytýká, že před vydáním tohoto rozhodnutí neumožnil stěžovateli vyjádřit se k návrhu ministerstva ze dne 6. června 2008 a k návrhu ředitelství ze dne 11. června, čímž mělo dojít k porušení práv stěžovatele v soudním řízení. Přitom ministerstvo mělo podle stěžovatele podle ust. §73 odst. 2 soudního řádu správního také možnost se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřit. Dle stěžovatele tak Městský soud v Praze rozhodoval v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť neměl žádný důvod, aby nemohl stěžovateli umožnit seznámit s uvedenými návrhy ministerstva a ředitelství, zvláště se znaleckými posudky k těmto návrhům připojenými, a vyjádřit se k nim. V tom stěžovatel spatřuje porušení práva na rovnost během soudního řízení. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. dubna 2005. Městský soud v Praze tak vůči stěžovateli podle jeho názoru nerozhodoval nestranně a podle zákona. Zrušením přiznaného odkladného účinku žalobě stěžovatele mělo dojít k porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva domáhat se přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, k porušení čl. 1 odst. 2, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a v neposlední řadě i k porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny. To odůvodňuje stěžovatel též porušením čl. 9 Aarhuské úmluvy a porušením čl. 10a Směrnice Rady č. 85/337/EHS.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Pokud jde námitku stěžovatele, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k návrhům ministerstva a ředitelství, konstatuje Ústavní soud, že žádné ustanovení soudního řádu správního toto právo stěžovateli neposkytuje a k vyžádání takového vyjádření stěžovatele soud nezavazuje (na rozdíl od případu návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě, kdy byl soud povinen vyžádat si vyjádření ministerstva - viz ust. §73 odst. 2 soudního řádu správního). Městský soud v Praze tak žádnou svoji zákonnou povinnost neporušil a jeho postup nebyl s čl. 1, s čl. 2 odst. 2 a s čl. 36 odst. 1 Listiny v rozporu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. dubna 2005. V dané věci se jedná o odkaz nepřípadný. Ve stěžovatelem odkazovaném případě, kdy stěžovatelkou byla osoba zúčastněná na řízení, nikoli žalobce jako je tomu v projednávaném případě, byla usnesení Krajského soudu v Brně zrušena především z důvodu, že stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení postavení této osoby nebylo rozhodujícím soudem vůbec přiznáno, ačkoli toto postavení měla. Tímto opomenutím zasáhl Krajský soud v Brně do práva stěžovatelky na realizaci státní moci jen v zákonem stanovených mezích, zaručeného čl. 2 odst. 2 Listiny. V důsledku tohoto pochybení pak stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení nebyla dána možnost vyjádřit se návrhu, ke kterému měla stěžovatelka ze zákona právo se vyjádřit. Krajský soud v Brně se v odkazovaném případě neseznámil se všemi okolnostmi rozhodnutí, které bylo správní žalobou napadeno, přičemž toto pochybení odůvodňoval potřebou rozhodnout o odkladném účinku rychle. Podle závěru Ústavního soudu tímto Krajský soud v Brně omezil nepřípustným způsobem právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jak je zaručeno čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Je zcela zjevné, že důvody zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně v odkazovaném případě nelze s případem projednávaným srovnávat. Ústavní soud se neztotožňuje též s námitkou porušení práva stěžovatele domáhat se přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť v řízení o žalobě stěžovatele Městský soud v Praze pokračuje bez ohledu na v záhlaví citované rozhodnutí. Pokud jde o další námitky stěžovatele, odkazuje pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí. V něm se Městský soud v Praze se skutečnostmi, které jsou shodné s argumentací ústavní stížnosti, vypořádal a Ústavní soud nemá důvodu mu cokoli vytknout nebo cokoli dodat.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci Městský soud v Praze respektoval kautely plynoucí ze soudního řádu správního, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnil a Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by do jeho rozhodnutí měl zasahovat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nezjistil senát Ústavního soudu ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu