ECLI:CZ:US:2013:4.US.218.13.1
sp. zn. IV. ÚS 218/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. V. H., t.č. ve vazební věznici Praha Pankrác, právně zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Čechovský & Václavek a partn. Praha 1, Václavské náměstí 21, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2012, sp. zn. 14 To 140/2012, a proti rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky ze dne 19. prosince 2011, č.j. 1221/2011-MOT-T/42, ve spojení s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Ministra spravedlnosti ČR ze dne 24. února 2011, č.j. 2727/2008-MOT-T/119, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, podanou prostřednictvím faxu dne 17. ledna 2013, doplněnou prostřednictvím poštovní zásilky dne 18. ledna 2013, v níž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva, zakotvená v čl. 3 a 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 7 odstavci 2, v čl. 36 odstavcích 1 a 2 a v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání. Podání obsahovalo rovněž návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky ze dne 24. února 2011, č.j. 2727/2008-MOT-T/119.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. ledna 2012, sp. zn. Nt 478/2011, rozhodl, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu je přípustné. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2012, sp. zn. 14 To 12/2012, byla následná stížnost stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 17. dubna 2012, č.j. 11 Tcu 25/2012-15, rozhodl o opravném prostředku Ministra spravedlnosti České republiky tak, že předchozí usnesení Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dne 7. srpna 2012 rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. Nt 478/2011, tak, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu není přípustné, a stěžovatel se propouští z předběžné vazby. Ke stížnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze vydal Vrchní soud v Praze napadené usnesení, v němž rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012 zrušil, a nově rozhodl, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajině je přípustné. Dne 19. prosince 2012 Ministr spravedlnosti České republiky pod č.j. 1221/2011-MOT-T/42, povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2012, sp. zn. Nt 478/2011 byla předběžná vazba přeměněna na vazbu vydávací.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především zrekapituloval průběh řízení ve své věci před obecnými soudy. Ústavní stížnost směřovala především proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel namítal jeho nepředvídatelnost, především s odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 17. dubna 2012. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo povinností nižších soudů opatřit si aktuální poznatky o situaci na Ukrajině a tyto porovnat s obsahem garancí ze strany Generální prokuratury Ukrajiny. V intencích tohoto pokynu postupoval Městský soud v Praze a dospěl k přesvědčení o nedostatečnosti předložených garancí. Vrchní soud v Praze však na věc zaujal zcela opačný názor, přičemž rozhodl bez nařízení jednání. Jeho rozhodnutí bylo s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu překvapivé. Soud rovněž pochybil, když napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť dle zjištění Českého helsinského výboru existují pochybnosti o tom, že by ukrajinské trestní stíhání odpovídalo zásadám Úmluvy. V důsledku rozhodnutí stěžovateli hrozí nepřiměřená újma, neboť jeho matka, bratr i družka, kteří mají povolen trvalý pobyt na území České republiky, nemají vazby na domovskou zemi ani jakékoliv zázemí. Důvodem pro její opuštění pak byla obava z postihu. Těmito okolnostmi se vrchní soud ani ministr nezabývali, ačkoliv stěžovatel na tyto okolnosti opakovaně poukázal. Vrchní soud i ministr pak zcela ignorovali návrh na doplnění dokazování trestním spisem z Ukrajiny. Takový postup považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces.
Za Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 14 To. Ta Ústavnímu soudu sdělila, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou, neboť stěžovatel i jeho obhájce se měli možnost v průběhu řízení k věci vyjádřit, avšak ani později v ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl, jaký důkaz by měl či mohl zvrátit rozhodnutí vrchního soudu. Stížnostní soud při svém rozhodování vycházel z dokazování provedeného Městským soudem v Praze, a jeho následné rozhodnutí bylo zcela v souladu s požadavkem Nejvyššího soudu, který nevyslovil žádný závazný právní názor, ale pouze vymezil okruh důkazů, které je potřeba v dané věci provést. Závěrem zopakovala některé okolnosti, které stížnostní soud vedly k vydání napadeného rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil rovněž Ministr spravedlnosti České republiky, který především konstatoval, že dne 28. ledna 2013 bylo vydání stěžovatele realizováno, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Podrobně se vyjádřil k některým námitkám stěžovatele, a uvedl, že je neignoroval, pouze stěžovateli nevyhověl, přičemž jednání, pro které měl být stěžovatel vydán je přitom trestným činem i podle českého práva. K hodnocení záruk odkázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Vyjádření účastníků řízení poskytl Ústavní soud stěžovateli. Ten v replice uvedl, že nadále trvá na své ústavní stížnosti. Podle jeho přesvědčení rozhodnutí Nejvyššího soudu neposkytlo pouze pokyn ke kosmetickým změnám bez vlivu na konečné rozhodnutí. Návrh ministra spravedlnosti na odmítnutí ústavní stížnosti považuje stěžovatel za popření práva podat ústavní stížnost. Tím, že si ministr vyžádal doplňující informace od Generální prokuratury Ukrajiny, nahradil postup Vrchního soudu v Praze, který tak neprovedl dokazování, na něž by stěžovatel mohl reagovat.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, neboť byla podána z části po lhůtě, z části osobou zjevně neoprávněnou a ve zbývající části byla zjevně neopodstatněná.
Předně čtvrtý senát konstatuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost, která se, až na dva odstavce, neliší od návrhu, který učinil stěžovatel již dříve. Faxovým podáním ze dne 8. ledna 2013, bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. I. ÚS 94/13. Usnesením ze dne 15. ledna 2013 byl tento návrh odmítnut z části jako podaný po lhůtě a z části jako nepřípustný. Podle zjištění prvního senátu Ústavního soudu bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze doručeno stěžovateli nejprve dne 19. října 2012, a dne 8. listopadu 2012 byl stěžovateli doručen překlad tohoto rozhodnutí; právnímu zástupci stěžovatele pak bylo rozhodnutí doručeno dne 11. října 2012 do datové schránky. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dne 7. ledna 2013, tedy den před doručením faxu Ústavnímu soudu. Pokud právě projednávaná ústavní stížnost směřovala, shodně jako původní návrh, proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2012, sp. zn. 14 To 140/2012, a podání bylo učiněno teprve dne 17. ledna 2013, není možno tuto okolnost posoudit odlišně od předchozího rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 94/13. Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2012, sp. zn. 14 To 140/2012, odmítl jako návrh podaný po lhůtě dle ustanovení §43 odstavce 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve druhé části směřovala ústavní stížnost proti rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky č.j. 1221/2011-MOT-T/42, ze dne 19. prosince 2011 (rozhodnutí bylo vydáno dne 19. prosince 2012, nikoliv v roce 2011, jak stěžovatel opakovaně v obou podáních uvedl). V této části byl návrh z 8. ledna 2013 (sp. zn. I. ÚS 94/13), odmítnut jako předčasný, neboť stěžovateli doposud nezačala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti. Rozhodnutí ministra bylo stěžovateli doručeno dne 8. ledna 2013(!), tímto dnem tedy začala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 27. září 2011, sp. zn. 150 T 118/2011, shledán vinným přečinem padělání a pozměňování veřejné listiny dle §348 odstavce 1 alinea druhá trestního zákoníku, a byl odsouzen k trestu vyhoštění na dobu dvou let. Téhož dne nabylo rozhodnutí právní moci a současně byl stěžovatel zadržen na základě zatýkacího rozkazu ukrajinského soudu, vedeného v záznamu v Schengenském informačním systému. Následně, dne 16. prosince 2011, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala návrh na vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Stěžovatel při výslechu u Městského soudu v Praze uvedl, v čem spatřuje důvody, pro které by neměl být vydán. Uvedl, že k dané věci již byl na Ukrajině vyslýchán, vyšetřovatel však nerespektoval jeho zdravotní indispozici a při výslechu mu bylo vyhrožováno jeho trestní minulostí. Jak se dále z předložených rozhodnutí podává, přijel stěžovatel do České republiky na turistické vízum. Poté pobýval na území České republiky nelegálně a prokazoval se padělaným řidičským průkazem. Teprve po vynesení rozsudku pro trestný čin spáchaný na území České republiky si stěžovatel podal žádost o udělení azylu. K rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byly soudy zavázány opatřit si mimo garancí Generální prokuratury Ukrajiny rovněž další podklady, které budou směrodatné pro posouzení přípustnosti vydání stěžovatele, si tyto opatřil Městský soud v Praze. Ve svém rozhodnutí ze dne 7. srpna 2012 dospěl Městský soud v Praze k závěru, že garance je možno považovat za dostatečné, avšak ve světle vyžádaných zpráv (Amnesty International, Český helsinský výbor, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, UNHCR i Ministerstva vnitra ČR), jsou dány pochybnosti, a proto rozhodl o nepřípustnosti vydání. Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí na základě shodných podkladů dospěl k přesvědčení, že vydání přípustné je.
Ministr spravedlnosti ČR si při posuzování věci, i na základě podání stěžovatele z 23. října 2012, vyžádal další, dodatečná ujištění, které mu poskytla Generální prokuratura Ukrajiny (ze dne 29. listopadu 2012, č. 14/2/1-34490-11, jehož kopii poskytl Ústavnímu soudu). Na základě i těchto ujištění rozhodl ministr o povolení vydání.
Z předložených informací je tedy patrné, že stěžovatel se opakovaně dopustil trestné činnosti jak na Ukrajině, tak i v České republice, kde užíval padělaný doklad k usnadnění nelegálního pobytu. Na rozdíl od svých blízkých (matka, bratr, přítelkyně) se nesnažil zajistit si povolení k pobytu. O azyl si požádal teprve poté, co byl jat a odsouzen pro trestný čin českým soudem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval argumentaci, zaměřenou především na postup Vrchního soudu v Praze v jeho věci, přestože již dříve byla jeho ústavní stížnost v této otázce odmítnuta jako podaná po zákonné lhůtě. Výtky směřující proti rozhodnutí ministra pak představovaly pouze doplněk ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud zavázal soudy rozhodující o přípustnosti vydání stěžovatele shromáždit a posoudit i další podklady a ne jen garance ukrajinské generální prokuratury. Těmto požadavkům vyhověl Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze shromážděné důkazy posoudil jinak, přičemž ministr spravedlnosti si nadto vyžádal od Ukrajiny další garance. Na základě všech shromážděných podkladů pak rozhodl o povolení vydání. Ústavní soud neshledal, že by tímto svým postupem zasáhl do práv stěžovatele. Ústavní soud nesdílí přesvědčení, že by Ministr spravedlnosti ČR nedostatečně zvážil míru případných negativních dopadů v případě vydání stěžovatele na Ukrajinu. Ministr rozhodoval zcela v mezích svého zákonného oprávnění (§399 trestního řádu). Ústavní soud v projednávaném případě neshledal analogii se svou nálezovou judikaturou, nejnověji se svým nálezem ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 1755/12 (publikováno na www.nalus.cz), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky ze dne 19. prosince 2012, č.j.1221/2011-MOT-T/42, zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Ústavní stížnost obsahuje v petitu rovněž návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Ministra spravedlnosti ČR ze dne 24. února 2011, č.j. 2727/2008-MOT-T/119. Jak Ústavní soud zjistil, uvedené rozhodnutí se týká A. A, z lustra Ústavního soudu se pak podává, že v dané věci je vedeno dosud neskončené řízení pod sp. zn. III. ÚS 665/11, přičemž o odkladu vykonatelnosti v uvedené věci Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2011. Věc, v níž se stěžovatel domáhal odložení vykonatelnosti rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky nemá se stěžovatelem žádnou spojitost, vyjma advokátní kanceláře, která zastupuje jak stěžovatele, tak i A. A. Proto je uvedený požadavek stěžovatele třeba považovat za návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, a odmítnout jej tedy podle ustanovení §43 odstavce 1 písmeno c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu