ECLI:CZ:US:2007:4.US.2187.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2187/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu navrhovatelek 1) H. A. a 2) E. N., obou zastoupených JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 6, na vydání usnesení o předběžném opatření, takto:
Návrh na vydání předběžného opatření se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 21. 8. 2007, označeným jako návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a současně označeným jako ústavní stížnost proti jinému zásahu veřejné moci, se navrhovatelky domáhaly u Ústavního soudu vydání usnesení o předběžném opatření a navrhly, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Olomouci v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 50/95 povinnost vydat rozsudek, jehož neoddělitelnou součástí bude geometrický plán, a to v takovém počtu vyhotovení, jako je počet účastníků.
Navrhovatelky v návrhu uvedly, že od roku 1991 žádají o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Dne 6. 12. 2005 vydal Okresní soud v Olomouci rozsudek ve věci č. j. 15 C 50/95-850, kterým současnému vlastníkovi nemovitostí stanovil povinnost k uzavření dohody o vydání části nemovitostí. Tento výrok rozsudku nabyl právní moci dne 3. 1. 2006. Navrhovatelky jsou toho názoru, že nový geometrický plán, který si nechal soud vypracovat, je dle samotného výroku rozsudku jeho nedílnou součástí, bez něhož není možno uskutečnit vklad do katastru nemovitostí. Navrhovatelky proto upozorňují na skutečnost, že v předmětné věci do dnešního dne (více jak rok a půl po vyhlášení rozsudku) nebyl vydán ani jeden rozsudek pevně spojený s geometrickým plánem, natož v počtu čtyř vyhotovení, přičemž soud není ochoten "ve správné podobě" takovýto rozsudek vydat. Navrhovatelky mají za to, že postupem soudu bylo v jejich případě porušeno právo na spravedlivé soudní řízení v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a proto se podle ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu domáhají ochrany, když za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci považují odmítnutí soudu vydat, resp. zaslat takový rozsudek, který by byl schopen vložení do katastru nemovitostí.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud se s ohledem na argumentaci stěžovatelek v ústavní stížnosti uvedenou nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda návrh splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání.
Podle ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného vážného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření).
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že návrh na vydání předběžného opatření lze podat pouze za předpokladu, že je současně podávána ústavní stížnost, která směřuje proti jinému zásahu veřejné moci. Navrhovatelky sice v rubrice návrhu používají jak označení "návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu §80 zákona o Ústavním soudu", tak označení "ústavní stížnost proti jinému zásahu veřejné moci", avšak v petitu návrhu se domáhají pouze vydání usnesení o předběžném opatření. Přitom Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán toliko petitem návrhu, nikoliv jeho obsahem.
Ústavní soud se návrhy na vydání předběžného opatření opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval a judikoval, že ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu váže možnost vydání předběžného opatření na podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, která je ovšem podána jen tehdy, je-li navrhováno vydání konkrétního nálezu. Dále Ústavní soud judikoval, že jediné opatření, které Ústavní soud může učinit za podmínek stanovených citovaným ustanovením, je uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Je tedy zcela evidentní, že návrhem na předběžné opatření se nelze domáhat aktivní činnosti - v daném případě uložení povinnosti Okresnímu soudu v Olomouci vydat rozsudek dle návrhu navrhovatelek (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1996, sp. zn. IV. ÚS 142/96, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, usnesení č. 6). Ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu navíc vylučuje použití ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) o předběžném opatření, neboť podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu lze o. s. ř. přiměřeně použít jen tehdy, pokud chybí speciální úprava. Takto pojaté podání proto není způsobilé projednání, neboť nesplňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu v ustanovení §80 odst. 1.
Podle ustanovení §72 odst.1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Jestliže v posuzovaném případě dosud probírá soudní řízení před obecnými soudy, je na stěžovatelkách, aby se v rámci tohoto soudního řízení v mezích danými o. s. ř. domáhaly svých práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodu, že se jedná o návrh, který zákon o Ústavním soudu v této podobě nepřipouští, nezbylo soudkyni zpravodajce než jej podle ustanovení §43 odst.1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka