ECLI:CZ:US:2017:4.US.2219.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2219/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Čestmíra Hrbáčka, zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, sídlem Radlická 2000/3, Praha 5 - Smíchov, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č. j. 70 Co 293/2016-116, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2016, č. j. 18 C 104/2012-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalované Městské části Praha 1 přidělit stěžovateli nový byt na Praze 1 za odpovídajících podmínek.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek řízení a tedy i její věcné projednatelnosti. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a to hned ze dvou důvodů.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, sp. zn. I. ÚS 2222/09, sp. zn. II. ÚS 839/09, sp. zn. IV. ÚS 237/09 či sp. zn. I. ÚS 2617/08, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost - má-li býti přípustná - proto musí směřovat právě proti onomu rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy. V projednávané věci stěžovatel proti nyní napadenému rozsudku odvolacího soudu brojil i prostřednictvím dovolání k Nejvyššímu soudu. Ačkoliv však Nejvyšší soud jeho dovolání jako nepřípustné odmítl (usnesení ze dne 3. 5. 2017, č. j. 26 Cdo 985/2017-144), stěžovatel toto rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy nenapadá, a to nejen absencí tohoto rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti, nýbrž také jeho úplným opomenutím ve stížnostní argumentaci. Již tato skutečnost opravňuje Ústavní soud k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost (srov. usnesení Ústavního soudu dne 14. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2380/16.
I kdyby však stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadl, závěr o nepřípustnosti jeho návrhu by s ohledem na skutkové okolnosti této věci přesto zůstal nezměněn. Z (nenapadeného) usnesení Nejvyššího soudu totiž plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnil, avšak neučinil tak procesně relevantním (řádným) způsobem, neboť se nijak nevyjádřil k otázce přípustnosti dovolání (což je ovšem obligatorní náležitostí takového návrhu). Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom již s ohledem na účel tohoto ustanovení (tj. procesní realizace principu subsidiarity), třeba vykládat tak, že procesní prostředky nápravy v něm zmíněné musejí být vyčerpány řádně (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 303/16).
S přihlédnutím k uvedenému proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici a navíc rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy ani nenapadl. Ústavní stížnost je proto nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu