ECLI:CZ:US:1997:4.US.223.95
sp. zn. IV. ÚS 223/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. května 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 1995, čj. 15 Co 596/94-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6.
1995, čj. 15 Co 596/94-83, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek
Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 4. 1994, čj. 6 C 196/93-29,
jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení kupní
a darovací smlouvy ze dne 19. 11. 1963 v části týkající se
nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených,
stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že splňuje znaky
oprávněné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, a že je proto legitimována k uplatnění nároku podle
ustanovení §8 odst. 3 tohoto zákona. Tím, že ji za oprávněnou
osobu ve smyslu citovaných ustanovení nepovažovaly, porušily
obecné soudy právo na ochranu vlastnictví zakotvené v článku 11
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z uvedených
důvodů navrhuje proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření z 11.
4. 1997, že podle jeho názoru nedošlo v projednávané věci
k porušení některého z práv tak, jak je má na mysli Listina.
Označení toho, komu svědčí nárok podle ustanovení §8 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, koresponduje
označení těch subjektů, které má na mysli §4 téhož zákona.
Záměrem zákonodárce bylo založit pro uplatnění nároku ve smyslu
§8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
posloupnost podle §4 téhož zákona. V podrobnostech pak odkazuje
krajský soud ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastníci V. a M. D. se postavení vedlejších
účastníků dopisem ze dne 11. 4. 1997 vzdali.
Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není
vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat
právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve
své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 6 C 196/93
Okresního soudu v Jičíně, že stěžovatelka podáním došlým tomuto
soudu dne 18. 8. 1993 se domáhala vydání rozsudku, jímž kupní
a darovací smlouva ze dne 19. 11. 1963, kterou L. K. úplatně
převedla na vedlejší účastníky pozemky, v tomto návrhu blíže
označené, se zrušuje. Z důkazů provedených Okresním soudem
v Jičíně je patrno, že dne 19. 11. 1963 došlo na bývalém Státním
notářství v Jičíně k sepsání kupní a darovací smlouvy mezi L. K.
na straně jedné a vedlejšími účastníky na straně druhé, kterou L.
K. vedlejším účastníkům prodala obytnou a hospodářskou budovu čp.
5 v B. se stavební parcelou za vzájemně dohodnutou kupní cenu Kčs
20 000,-- a současně na ně bezúplatně převedla pozemky náležející
k této budově. Z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Okresního
úřadu v Jičíně ze dne 3. 3. 1994, čj. PÚ 3019/92/HA, pak dále
vyplývá, že vedlejším účastníkům, kteří zmíněné pozemky darovali
státu, byly tyto pozemky vydány podle zákona č. 229/1991 Sb.
vzhledem ke splnění restituční podmínky uvedené v §6 odst. 1
písm. h) zákona. Okresní soud v Jičíně dále zjistil, že L. K.
zanechala dosud žijící děti, které však restituční nárok
neuplatnily, neboť tak učinila pouze stěžovatelka, jako sestra
původní vlastnice. V zamítavém rozhodnutí okresní soud dospěl
k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatelka není
oprávněnou osobou, a navíc vedlejší účastníci ke dni účinnosti
novelizovaného zákona o půdě, tj. k 1. 7. 1993, předmětné pozemky
nevlastnili. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové
napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Jičíně potvrdil.
V důvodech svého rozhodnutí vyslovil odvolací soud přesvědčení, že
osoby ze vzdálenějšího pořadí jsou povolány k uplatnění nároku jen
tehdy, jestliže osoby z bližšího pořadí ke dni 1. 7. 1993, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 183/1993 Sb., novelizující zákon č.
229/1991 Sb., již nežily. Krajský soud tím zaujal negativní
stanovisko k názoru stěžovatelky, že osoby ze skupin ve
vzdálenějším pořadí jsou povolány k uplatnění nároku i tehdy, když
žádná z oprávněných osob ze skupin v bližším pořadí nárok
neuplatní.
Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR
z 15. 7. 1993, čj. Cpjn 50/93, je, pokud jde o aplikaci zákona č.
403/1990 Sb., uveden názor, že nepodají-li včas výzvu k vydání
věci osoby uvedené v jednotlivých skupinách dalších oprávněných
osob (§3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.), náleží právo na vydání
věci oprávněným osobám uvedeným v dalších skupinách, pokud nárok
na vydání věci včas uplatnily. V rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. 6 Co 587/94, se
konstatuje, že oprávněnou osobou podle ustanovení §8 odst. 3
zákona o půdě je původní vlastník a v případě, že již nežije,
osoba výslovně jmenovaná v ustanovení §4 odst. 2 písm. a) - e)
zákona o půdě, domáhající se v zákonné lhůtě návrhem u soudu buď
zrušení původní darovací smlouvy ohledně těch pozemků, které byly
darovány v tísni další osobě fyzické či byly takové osobě
bezúplatně převedeny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na
budovu. V jiném rozsudku, a to Městského soudu v Praze ze dne 13.
9. 1994, čj. 33 Ca 93/94-13, zaujal tento soud názor, že samotná
existence osoby uvedené v lepším pořadí nevylučuje uplatnění
nároku osobou uvedenou v pořadí pozdějším. Z ustanovení §4 odst.
2 zákona o půdě vyplývá, že oprávněnými osobami jsou všechny osoby
v tomto ustanovení uvedené. Jejich zařazení do skupin neznamená,
že existují-li osoby uvedené pod písm. a), nemohou nárok úspěšně
uplatňovat osoby uvedené pod písm. b) - e), jestliže osoby uvedené
pod písm. a) svůj nárok neuplatnily, a proto jejich právo zaniklo.
Také Ústavní soud sdílí uvedené závěry, a proto i názor
stěžovatelky, že ani zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neobsahuje nic, co by
eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách,
jestliže tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším.
Nečinnost této osoby ve vyšším pořadí, podle názoru Ústavního
soudu, otevírá cestu pro uplatnění nároku osobám v nižším pořadí,
neboť i tyto posléze uvedené osoby jsou zahrnuty do okruhu osob,
jichž se zmírnění následků majetkových křivd týká. Jinými slovy,
uspokojení nároků i těchto dalších oprávněných osob odpovídá
smyslu a účelu zmíněného restitučního zákona.
Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové, aniž by se zabýval
dalšími aspekty projednávané věci, neuznal stěžovatelce postavení
osoby oprávněné podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ani její legitimaci k uplatnění nároku podle ustanovení
§8 odst. 3 (nyní odst. 4) citovaného zákona, porušil tím její
právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, nikoli
tedy právo podle článku 11 Listiny, předpokládající vlastnictví
již konstituované. Ústavní soud proto z těchto důvodů ústavní
stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek podle
ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. května 1997