ECLI:CZ:US:1996:4.US.226.96
sp. zn. IV. ÚS 226/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti K. O. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.7.1996, sp. zn. 6 To 436/96, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.7.1996, sp. zn.
6 To 436/96, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, zrušení shora označeného
usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Jak je patrno ze spisů Okresního soudu v Jeseníku, sp. zn. Nt
102/96 a Nt 122/96 a vyšetřovacího spisu KVV-15/30-96, je proti
stěžovateli vedeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle
§247 odst. l a 4 trestního zákona ve formě spolupachatelství ve
smyslu ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona, přičemž je mu
kladeno za vinu, že se v období od srpna 1994 do června 1995
podílel na krádeži dřevní hmoty v množství nejméně 877 m3
v hodnotě nejméně 1,462.958,- Kč. Usnesením Okresního soudu
v Jeseníku ze dne 29.2.1996, čj. Nt 102/96-6, byl stěžovatel vzat
do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b)
trestního řádu dnem 26.2.1996. Dne 6.6.1996 pak podal stěžovatel
žádost o propuštění z vazby, kterou v podstatě zdůvodnil tak, že
vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu již není dán
proto, že v průběhu vyšetřování nebyla zjištěna žádná okolnost,
která by nasvědčovala tomu, že uprchne nebo se bude skrývat ve
snaze vyhnout se trestnímu stíhání a vazební důvod podle §67
písm. b) trestního řádu není dán proto, že všichni svědci nebo
spoluobvinění, na které by eventuálně mohl působit, již byli
vyslechnuti a jejich výpovědi tak byly procesně zajištěny. Tuto
žádost stěžovatele Okresní soud v Jeseníku usnesením ze dne
26.6.1996, čj. Nt 122/96-3, zamítl. Jak plyne z odůvodnění jeho
rozhodnutí, dle úvahy soudu "je dána nadále důvodná obava, že
obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu
stíhání vyhnul, když mu hrozí vysoký trest a rovněž trvá obava, že
obviněný bude působit na soudem doposud nevyslechnuté svědky".
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost,
kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10.7.1996, sp. zn.
6 To 436/96, zamítl, když i tento soud, jak plyne z odůvodnění
jeho rozhodnutí, měl za to, že nadále trvá vazební důvod uvedený
v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, neboť stěžovateli hrozí
vysoký trest a ve vztahu k vazebnímu důvodu podle písm. b)
uvedeného ustanovení pak v odůvodnění uvedl, že "tento důvod trvá
až po rozhodnutí soudem".
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu směřuje ústavní
stížnost stěžovatele, který, jak uvádí v důvodech své ústavní
stížnosti, je přesvědčen o tom, že rozhodnutími Okresního soudu
v Jeseníku i Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho ústavně
zaručená práva. K vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) trestního
řádu poukazuje na to, že sama skutečnost, že obviněnému hrozí
vysoký trest, důvod k uvalení či trvání vazby nezakládá, neboť by
musela být doložena spojitost s obavou, že obviněný uprchne nebo
se bude skrývat. Rovněž není podle jeho názoru dán ani vazební
důvod podle §67 písm. b) trestního řádu. V této souvislosti
stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud si
novelizované znění tohoto vazebního důvodu vyložil nesprávně
a v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že ani novelizované znění
ustanovení §67 písm. b) trestního řádu nezbavuje orgány činné
v trestním řízení povinnosti v každém období trestního stíhání
zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají, a pomine-li důvod vazby,
ihned obviněného propustit na svobodu. Podle názoru stěžovatele
ani jeden z vazebních důvodů v jeho případě není dán, a proto
navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7.
1996.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k obsahu ústavní
stížnosti, jako účastník řízení, především odkázal na obsah
usnesení soudů I. a II. stupně. Pokud jde o námitky k vazebnímu
důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu poukázal na naprosto
odlišné procesní postavení stěžovatele jako svědka, kdy se řádně
dostavoval na předvolání policie i telefonické výzvy, oproti jeho
postavení již jako obviněného v době, kdy oba soudy rozhodovaly
o vazbě. Teprve postavení stěžovatele jako obviněného podmiňuje
vyslovení důvodné obavy ve smyslu citovaného ustanovení, a proto
je nutno odlišně posuzovat jeho chování v postavení svědka
a chování v postavení obviněného. Závěr, že stěžovateli hrozí
vysoký trest, nebyl učiněn jen na základě předmětné trestní sazby,
ale za předpokladu, že stanovená výše trestu spolu s dalšími
skutečnostmi tuto zákonnou obavu odůvodňuje. Potvrzení vazebního
důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu pak nesledovalo omezit
výklad zákonného ustanovení na nemožnost propustit pachatele
dříve, než budou u hlavního líčení vyslechnuti všichni svědci,
popřípadě spoluobvinění. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření
tvrdí, že z konkrétních okolností bylo dovozeno, že koluzní důvod
vazby trvá, protože bylo zřejmé, že hrozí nebezpečí, že stěžovatel
bude působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky či
spoluobviněné. Nešlo tedy podle něj o extenzivní výklad uvedeného
ustanovení, který by byl v rozporu se záměrem novely provedené
zákonem č. 152/1995 Sb. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojených spisů
Okresního soudu v Jeseníku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost
je důvodná.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven
svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle
čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů
a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel, obdobně jako ve svých
předchozích podáních adresovaných obecným soudům, těmto v podstatě
vytýká, že v jejich rozhodnutích nejsou uvedeny žádné konkrétní
skutečnosti, které by vazbu odůvodňovaly. Této námitce stěžovatele
je třeba přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů totiž
není patrno, které konkrétní skutečnosti, jež by měly reálný
podklad ve spisovém materiálu, podle soudu odůvodňují obavy
z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) a b) trestního
řádu. Odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně v podstatě pouze
obecně konstatují, že vazební důvody podle uvedených ustanovení
u stěžovatele jsou i nadále dány, aniž by tyto závěry byly
podloženy uvedením konkrétních skutečností ze spisu vyplývajících.
Ohrožení obviněného vysokým trestem samo o sobě nemůže ještě být
důvodem vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Podle ustálené
soudní judikatury není možno tuto skutečnost - hrozbu uložení
citelného trestu - samu o sobě považovat za dostačující pro
vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu. Vazba
obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je ve smyslu uvedeného
ustanovení odůvodněna jen za předpokladu zjištění některé další
konkrétní skutečnosti, týkající se zejména osoby pachatele nebo
okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou
sankcí obavu z útěku odůvodňují (R 64/92). Taková další skutečnost
však v daném případě zjištěna nebyla, alespoň to z odůvodnění
rozhodnutí obecných soudů není patrno. Také v případě koluzní
vazby (§67 písm. b) trestního řádu) musí být dány konkrétní
skutečnosti odůvodňující obavu z následku v tomto ustanovení
uvedeného. Musí být tedy i u tohoto vazebního důvodu dána
konkrétní skutečnost nasvědčující obavě, že obviněný má koluzní
záměry. Ani zjištění takové skutečnosti soudem však z odůvodnění
rozhodnutí obecných soudů neplyne, přitom je nepochybně povinností
soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit. Za stavu, kdy
z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí dostatečné
konkrétní skutečnosti odůvodňující obavy z následků uvedených
v ustanovení §67 písm. a) a b) trestního řádu nelze zjistit
(a nelze je zjistit ani z rozhodnutí Okresního soudu v Jeseníku,
který o žádosti stěžovatele rozhodoval v prvním stupni), je třeba
považovat toto rozhodnutí za nepřezkoumatelné, a proto odporující
principům řádného a spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z čl.
36 a násl. Listiny, a tudíž ve svých důsledcích i porušující čl.
8 odst. 2 a 5 Listiny. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud
ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu
v Ostravě zrušil (§82 odst. l, 2 písm. a), odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 19. listopadu 1996