ECLI:CZ:US:2000:4.US.232.98
sp. zn. IV. ÚS 232/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti JUDr. R. Š., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne 20. 3. 1998, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 554/96, ze dne 29. 11. 1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 25/96, ze dne 14. 8. 1996, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne
20. 3. 1998, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co
554/96, ze dne 29. 11. 1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu
3, sp. 18 C 25/96, ze dne 14. 8. 1996, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozkazem
ředitele Úřadovny pro cizineckou a pasovou službu v Ústí nad Labem
ve věcech personálních č. 75, ze dne 30. 7. 1991, potvrzeným
rozhodnutím ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby
Federálního policejního sboru, čj. UC-857/P-91, ze dne 1. 10.
1991, propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB. Důvodem jeho
propuštění bylo vznesení obvinění pro trestný čin podvodu, trestní
stíhání proti jeho osobě však bylo později zastaveno. Žalobou
podanou u Okresního soudu v Děčíně se stěžovatel domáhal určení,
že jeho služební poměr u žalovaného trvá, a dále náhrady ušlého
příjmu a dalších peněžitých náhrad. Následujícími usneseními
Okresního soudu v Děčíně byla věc opakovaně postupována z důvodu
věcné nepříslušnosti dalším soudům, než byla teprve po čtyřech
letech usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 324/95, ze
dne 24. 11. 1995, postoupena jako věcně a místně příslušnému
Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Tento soud však svým usnesením, sp.
zn. 18 C 25/96, ze dne 14. 8. 1996, řízení zastavil z důvodu, že
v žalobním návrhu označený žalovaný Úřad cizinecké policie
a pasové služby Federálního policejního sboru nemá právní
subjektivitu. V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí usnesením
Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 554/96, ze dne 29. 11.
1996, potvrzeno. Stěžovatelem podané dovolání pak bylo usnesením
Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne 20. 3. 1998,
odmítnuto.
Napadenými usneseními byla podle stěžovatelova názoru
porušena jeho základní práva spočívající v rovnosti v právech (čl.
1 a čl. 36 odst. 1 Listiny), právu na soudní ochranu (čl. 90
Ústavy ČR) a v právu na spravedlivé, veřejné a včasné projednání
věci soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), když zastavením soudního
řízení bylo zmařeno rozhodování o podstatě sporu. V daném případě
šlo podle stěžovatelova názoru o nedostatek odstranitelný,
spočívající jen v označení žalovaného, o jehož identitě nebylo
pochyb. Soudy neměly postupovat podle ustanovení §104 odst. 1
o.s.ř., nýbrž podle §43 odst. 1 o.s.ř. jako u nesprávného
a neúplného podání a splnit svoji zákonnou poučovací povinnost.
Ostatně samotné soudy neměly jasno o tom, kdo má ve věci být
žalován, a i proto se zřejmě vyhýbaly ve věci rozhodnout. Na
podporu svého stanoviska stěžovatel odkazuje na některé nálezy
Ústavního soudu a uvádí dále, že i Nejvyšší soud ČR, jako soud
dovolací, porušil podle něj napadeným rozhodnutím jeho ústavně
zaručená základní práva v rozsahu, jak shora uvedeno, a to tím, že
nezaujal stanovisko k stěžovatelovým námitkám uvedeným v dovolání.
Rozhodnutími soudů obou stupňů o zastavení řízení byla stěžovateli
odňata možnost jednat před soudem a Nejvyšší soud ČR přesto
neshledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Rozhodnutí o dovolání je navíc velmi kusé, zejména pokud jde
o úvahu o tom, že dovolání směřuje pouze do jednoho výroku
rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel proto navrhl zrušení všech
tří ve stížnosti napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Nejvyššího soudu ČR a připojil si spis Obvodního soudu
pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 25/96.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR
nejprve vysvětlil, že s ohledem na to, že nemá k dispozici
příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 3, se nemůže vyjadřovat
ke skutečnostem vyplývajícím z obsahu uvedeného spisu, pokud
nejsou zmíněny v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Uvádí
dále, že se při posuzování dovolání nejprve zabýval přípustností
dovolání, a protože dospěl k závěru, že dovolání není
v projednávané věci přípustné, nemohl se vůbec důvody dovolání
zabývat. Výtky stěžovatele, že porušil ustanovení čl. 36 odst. 1
Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že se ve
svém odůvodnění nezabýval zásadními dovolacími námitkami
stěžovatele, jsou pak v této souvislosti zcela bezpředmětné, neboť
k nim ani přihlížet nemohl. To se obdobně týká i stěžovatelovy
argumentace článkem 90 Ústavy ČR, při níž stěžovatel přehlíží
skutečnost, že soudy jsou při svém rozhodování vázány v souladu
s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR zákonem. K polemice stěžovatele o tom,
kolik výroků usnesení odvolacího soudu vlastně dovoláním napadl,
Nejvyšší soud ČR připomíná, že s ohledem na ustanovení §242 odst.
2 písm. b) o.s.ř. je zcela nerozhodné, zda dovoláním byl napaden
pouze potvrzující výrok odvolacího soudu nebo byly napadeny výroky
oba, neboť výrok o nákladech řízení - jako výrok závislý
- přezkoumává dovolací soud v obou případech. V závěru vyjádření
Nejvyšší soud ČR navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou
neopodstatněnost.
Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a připojeného
soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
je důvodná.
Předmětem ústavní stížnosti bylo stěžovatelem namítané
dotčení jeho základního práva na soudní ochranu, chráněného čl.
36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Podle těchto článků
vyjadřujících jednu ze zásad právního státu se každý může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu. Práva na spravedlivý
proces, které nemůže být nikomu odepřeno, se stěžovatel dovolává
i s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto porušení ústavně
zaručených základních práv bylo podle stěžovatele způsobeno tím,
že obecné soudy, kterým je ochrana práv ústavně především svěřena
(čl. 90 Ústavy ČR), v jeho věci dospěly k závěru, že stěžovatel
v žalobě chybně označil účastníka řízení, který neměl způsobilost
být účastníkem řízení, a v důsledku toho řízení zastavily, aniž
předtím volily postup předpokládaný v ustanovení §43 o.s.ř.
Ústavní soud především konstatuje, že posuzovaný případ je
meritem věci z části shodný s případy, které již ve své dosavadní
činnosti rozhodoval, kdy rekapitulaci těchto rozhodnutí provádí
např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 243/96 (Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 8, s. 116-117). Potvrzením ustálenosti judikatury
Ústavního soudu k dané otázce je i rozhodnutí Ústavního soudu ve
věci nikoliv již restituční, sp. zn. I. ÚS 338/97, ze dne 21. 4.
1999, v němž je vysloveno: "Ústavní soud sice sdílí názory
obecných soudů, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném
právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že
by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků,
tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení." Současně v tomto rozhodnutí Ústavní soud
judikoval, že v daném případě bylo možno nesplnění poučovací
povinnosti soudu kvalifikovat jako nesprávný postup soudu ve
smyslu §237 odst. l písm. f) o.s.ř., protože nesplněním poučovací
povinnosti soudu byla v průběhu řízení účastníkům odňata další
možnost jednat ve věci samé před soudem, čímž byly splněny
podmínky pro přípustnost dovolání.
V nyní posuzované věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve
své žalobě - kterou však také označil jako návrh na přezkoumání
rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru
- označil za žalovaného Úřad cizinecké policie a pasové služby
Federálního policejního sboru, Praha 3, Olšanská 2. Otázka právní
subjektivity žalovaného subjektu po zahájení řízení (31. 10.
1991) však až do rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24.
11. 1995 (č.l. 81 a násl.) ani z hlediska soudů do té doby věc
řešících - jak patrno z jejich postupu, kdy především řešily
otázku věcné příslušnosti - nebyla významná, neboť tyto zpočátku
posuzovaly návrh stěžovatele (v žalobě i takto označený) pouze za
žalobu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§247 o.s.ř. a věc, resp. otázku věcné i místní příslušnosti,
v uvedeném stadiu řízení posuzovaly pouze z pohledu řízení
o správní žalobě, kdy ve smyslu ustanovení §250 odst.
4 o.s.ř., u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním
řízení je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni, a to bez ohledu na jeho právní subjektivitu, přitom
z tohoto pohledu bylo označení žalovaného subjektu zvolené
stěžovatelem v zásadě správné. Jak je patrno z obsahu připojeného
spisu, teprve Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 24.
11. 1995 učinil ve věci jasno, když v odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že z podané žaloby je zřejmé, že žalobce uplatňuje několik
nároků - jednak se domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí
o propuštění ze služebního poměru a jednak vyslovení trvání
služebního poměru u žalovaného a výplaty ušlého výdělku a finanční
náhrady naturálních záležitostí. Z toho důvodu také tento soud
právní věc o určení, že služební poměr u žalovaného trval,
a o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu
s příslušenstvím a o peněžité náhradě naturálních náležitostí,
vyloučil k samostatnému projednání [zároveň usnesením z 30. 11.
1995 řízení o správní žalobě stěžovatele zastavil podle §250d
odst. 3 o.s.ř., neboť s ohledem na to, že v dané věci šlo
o rozhodnutí, které bylo vydáno a nabylo právní moci před
účinností zákona č. 519/1991 Sb., s odkazem na čl. III bod 4 písm.
a) a b) citovaného zákona, nebylo možno považovat stěžovatelem
napadená rozhodnutí za rozhodnutí, která mohla být předmětem
přezkoumání soudu. V poměru ke zbývajícím stěžovatelem uplatněným
nárokům pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 1995
vyslovil svou věcnou nepříslušnost s tím, že věc byla postoupena
k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3]. Právě
s ohledem na uvedenou okolnost, totiž tu, že stěžovatel v podstatě
uplatnil v návrhu na zahájení řízení více nároků, přičemž pouze
v poměru k jednomu z nich - ke správní žalobě - byl žalovaný
označen správně, měl být již na počátku řízení ze strany soudu
volen postup podle §43 o.s.ř. Tento soud v rámci své poučovací
povinnosti o procesních právech účastníka měl stěžovatele poučit
o tom, že jím označený žalovaný může být žalován pouze ve vztahu
k jeho návrhu na přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí.
Tuto okolnost, že soud sám od počátku řízení až do konce roku
1995 jednal pouze o žalobě správní (aniž se jakkoliv zabýval
otázkou dalších stěžovatelem uplatněných nároků), přičemž otázka
právní subjektivity žalovaného orgánu v poměru ke správní žalobě
nehrála roli, nelze z pohledu stěžovatelem namítaného porušení
základního práva na soudní ochranu podle Ústavního soudu pomíjet,
a neměly ji tak pominout při svém rozhodování ani soudy vyšších
stupňů, které v dané věci v konečné fázi o zastavení řízení
rozhodly.
Z pohledu ústavně zaručeného práva na soudní ochranu je třeba
závěr o tom, kdy je či není namístě postup podle §43 o.s.ř.,
v souvislosti s poučovací povinností soudu v otázce označení
žalované strany, vždy činit podle konkrétních okolností dané věci.
V posuzovaném případě neměl podle názoru Ústavního soudu Obvodní
soud pro Prahu 3 v projednávané věci za popsaného stavu řízení bez
dalšího podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit, ale naopak měl
postupovat v souladu s ustanoveními §43 odst. 1 a §104 odst. 2
o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění vady
podání, spočívající v nedostatečném, resp. neúplném, označení
žalované strany v poměru k dalším v žalobě uplatněným nárokům.
Soud tedy měl, dříve než řízení zastavil, dát žalobci možnost
uvedený nedostatek odstranit. Tento názor již Ústavní soud
v obdobných případech vyslovil v řadě svých rozhodnutí, a ani
v tomto případě nevidí důvod se od své ustálené judikatury
odchylovat.
Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR zaručujícím
každému právo na soudní ochranu, jakož i práva na spravedlivý
proces podle čl. 6 odst. l Úmluvy, a proto ústavní stížnosti
v plném rozsahu vyhověl a všechna tři stížností napadená
rozhodnutí zrušil podle ustanovení §82 odst. 3. písm. a) zákona
o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 8. února 2000