ECLI:CZ:US:2023:4.US.2375.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2375/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2023 č. j. Nco 15/2023-3307, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 54 Co 138, 139, 140/2023-3500 a usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 19. října 2022 č. j. 0 P 124/2019-12, ze dne 11. listopadu 2022 č. j. 0 P 124/2019-34 a ze dne 30. ledna 2023 č. j. 0 P 124/2019-16, za účasti Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a M. L. a nezletilých D. L. a D.2 L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte. Současně žádá, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") napadenými usneseními nařídil výkon rozsudku ze dne 13. 2. 2020 č. j. 0 P 124/2019-1912, který upravoval styk otce (dále jen "vedlejší účastník") s nezletilými. Usnesením ze dne 19. 10. 2022 uložil stěžovatelce pokutu ve výši 10 000 Kč (výrok I) za nerealizované kontakty vedlejšího účastníka s nezletilým D.2 L. v termínech od 9. 9. 2022 do 12. 9. 2022, od 23. 9. 2022 do 26. 9. 2022 a od 7. 10. 2022 do 10. 10. 2022 a za nerealizované kontakty vedlejšího účastníka s nezletilým D. v termínech od 9. 9. 2022 do 12. 9. 2022, od 23. 9. 2022 do 26. 9. 2022 a dne 10. 10. 2022, usnesením ze dne 11. 11. 2022 uložil stěžovatelce pokutu ve výši 35 000 Kč (výrok I) za nerealizované kontakty vedlejšího účastníka s nezletilým D.2 v termínech od 21. 10. 2022 do 24. 10. 2022 a od 4. 11. 2022 do 7. 11. 2022 a usnesením ze dne 30. 1. 2023 jí uložil pokutu ve výši 50 000 Kč (výrok I) za nerealizované kontakty vedlejšího účastníka v termínech od 18. 11. 2022 do 21. 11. 2022, od 2. 12. 2022 do 5. 12. 2022, od 16. 12. 2022 do 19. 12. 2022 a od 23. 12. 2022 do 26. 12. 2022. Pokuty byla stěžovatelka povinna uhradit okresnímu soudu do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II všech tří rozhodnutí). Pro řízení o výkonu rozhodnutí okresní soud jmenoval nezletilým opatrovníkem statutární město M. (výrok III všech tří rozhodnutí). Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV všech tří rozhodnutí).
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 15. 3. 2023 č. j. Nco 15/2023-3307 k námitce podjatosti členů senátu 13 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") vznesené otcem a otcovu návrhu na delegaci městskému soudu z důvodu vhodnosti rozhodl, že členové senátu 13 Co krajského soudu nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování v této věci (výrok I), zároveň přikázal všechna odvolací řízení, i v budoucnu vedená, ve věci péče o nezletilé, vedené u okresního soudu pod sp. zn. P 124/2019, z důvodu vhodnosti Městskému soudu v Praze (výrok II). Otec svou námitku podjatosti směřující vůči konkrétním soudcům krajského soudu i svůj návrh na delegaci z důvodu vhodnosti odůvodnil v zásadě shodně. Stručně řešeno tím, že matka je bývalou soudkyní a místopředsedkyní krajského soudu, s lidmi z justičního prostředí je stále v kontaktu, s mnoha soudci okresního i krajského soudu má přátelské vztahy a vztahy bývalých manželů L. jsou námětem četných debat na obou soudech. Vrchní soud k námitce podjatosti konstatoval, že nemá důvod pochybovat o tom, že konkrétní soudci jako profesionálové jsou schopni rozhodnout nezávisle a nestranně, v nejlepším zájmu dětí, a to bez ohledu na pouhou vědomost o tom, že matkou dětí je shodou okolností bývalá soudkyně příslušného soudu. Námitku podjatosti tedy posoudil jako nedůvodnou. Naopak návrh otce na delegaci z důvodu vhodnosti shledal ve shodě se stanoviskem opatrovníka nezletilých za důvodný. Vyhodnotil, že zde je právě v zájmu nezletilých dětí uplatnit výjimku ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a podle §12 odst. 3 o. s. ř. delegovat věc městskému soudu jako jinému věcně a funkčně příslušnému soudu.
4. Stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu o uložení pokut odvoláním ve výrocích I a II. Městský soud po provedeném dokazování dospěl ke stejným závěrům jako okresní soud a všechna napadená usnesení okresního soudu v těchto výrocích i v akcesorickém výroku IV o nákladech řízení napadeným usnesením potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě s okresním soudem uzavřel, že matka nevyvinula zjevnou a odpovídající snahu, aby mohla nezletilé syny ke styku s otcem řádně připravit, naopak vyvinula snahu synům čas trávený s otcem znepříjemnit, a dala najevo, že jí vadí, pokud jsou u otce spokojení, čímž nezletilé vůči otci negativně ovlivňovala a zavdala příčinu k negativnímu postoji nezletilých, později pouze D. 2 k otci. Výši pokut uložených stěžovatelce okresním soudem shledal městský soud adekvátní.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud porušil její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, když přikázal věc z důvodu vhodnosti městskému soudu (výrok II), ačkoli uzavřel, že členové senátu 13 Co krajského soudu nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování v této věci (výrok I). Neshledává delegaci vhodnou z hlediska rychlosti a hospodárnosti. Má za to, že je prosta uvážení geografických a společenských souvislostí, založena na pouhé nedůvěře vedlejšího účastníka v krajský soud a je diskriminační vůči nezletilému D. 2. Zásah spatřuje i v delegaci projednávané věci městskému soudu pro futuro.
6. Co se týče usnesení týkajících se výkonu rozhodnutí, stěžovatelka uvádí, že právní závěry napadených usnesení o výkonu rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a jsou nepřezkoumatelná. Obecné soudy se soustředily spíše na hledání "viníka", postupovaly tedy v rozporu s nálezy Ústavního soudu, konkrétně nálezem ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253), jelikož splnění povinnosti nebylo v moci stěžovatelky, ať z důvodu negativního postoje nezletilého D. 2 nebo nedostatečné součinnosti vedlejšího účastníka, a nálezem ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 560/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci a udělat vše pro spravedlivé řešení. Soudy nesprávně hodnotily zájem nezletilých, neposoudily, nakolik je v moci stěžovatelky dostát povinnosti připravit nezletilé, nepřihlédly k chování vedlejšího účastníka a vlivu jeho chování na vztah s nezletilými, a konečně, že výkon rozhodnutí byl zprvu veden ohledně obou nezletilých, posléze ve vztahu k jednomu z nich.
7. Stěžovatelka hojně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 a namítá, že po celou dobu vedení výkonu rozhodnutí bylo stanovisko nezletilého D. 2 jednoznačné, sdělil je opatrovníkovi, stejně tak se je snažil sdělit i okresnímu soudu, ale bezúspěšně. Odvolací soud posléze přehlédl postoj nezletilého a nevedl s ním pohovor řádně, otázky byly sugestivní, zčásti i mimo předmět řízení, a vedení pohovoru pro D. 2 značně nepříjemné. Podle stěžovatelky měly obecné soudy patřičně odůvodnit, pokud nehodlaly k jednoznačně formulovanému názoru nezletilých přihlédnout.
8. V neposlední řadě způsob uložení druhé a třetí pokuty nesl podle názoru stěžovatelky znaky svévole, neboť okresní soud nepřihlédl k novým okolnostem, oba obecné soudy také nezdůvodnily, z jakých majetkových a výdělkových poměrů stěžovatelky vycházely a proč konkrétně uložily pokuty ve stanovené výši.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. Ustanovení §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví lhůty k podání ústavní stížnosti. Tyto lhůty jsou propadné, a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout.
Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez ústního jednání odmítne.
11. Co se týče napadeného usnesení vrchního soudu, z data vydání tohoto rozhodnutí a následného rozhodování městského soudu je zjevné, že muselo být stěžovatelce doručeno podstatně dříve, než aby mohlo dojít k dodržení předepsané dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti opak ani netvrdí a k včasnosti ústavní stížnosti se nijak nevyjadřuje. Za této situace nemohl Ústavní soud ústavní stížnost v této části považovat za včasnou.
12. Ve zbývající části návrhu, která nebyla shledána opožděnou, Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Při výkladu čl. 10 odst. 2 Listiny a jemu odpovídajícímu čl. 8 Úmluvy zaručujících ochranu rodinného života, Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že základním prvkem rodinného života je nadále soužití rodičů a dětí, neboť právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče a výchova ze strany rodičů, na niž mají děti právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [srov. např. nálezy ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 485/10 (N 82/57 SbNU 93) a ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002, č. 46544/99]. Základním cílem čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, je primárně ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci do soukromého a rodinného života. Ta je doplněna o pozitivní závazky, jež jsou pevně spjaty s účinným respektováním soukromého a rodinného života. Základní právo na nerušený rodinný život jako subjektivní veřejné právo tak dle judikatury Ústavního soudu i ESLP chrání rovněž právo rodiče na přijetí vhodných opatření (včetně donucovacích prostředků) veřejnou mocí (státními orgány) směřujících k jeho obnovenému soužití s dítětem, což je relevantní obzvláště právě při řešení sporů mezi rodiči o styku s nezletilým dítětem [srov. např. nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645) a rozsudky ESLP ve věci Eriksson proti Švédsku ze dne 22. 6. 1989, č. 11373/85, ve věci Zawadka proti Polsku ze dne 23. 6. 2005, č. 48542/99, nebo ve věci Mihailova proti Bulharsku ze dne 12. 1. 2006, č. 35978/02].
15. Povinnost státních orgánů přijmout opatření k ochraně subjektivního práva na nerušený rodinný život (v tomto případě umožnění kontaktu) nicméně není absolutní. Při jejich uplatnění musí brát ohled nejen na zájmy, práva a svobody dotčených osob, která jim jsou zaručena v čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000, č. 39221/98 a 41963/98 a ve věci Voleský proti České republice ze dne 10. 6. 2003, č. 63627/00), ale především je musí vždy nezbytně činit v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
16. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokráte uvedl, že zásadně není ani oprávněn, ani náležitě disponován k tomu, aby přehodnocoval skutkový stav, k němuž dospěly obecné soudy, ani proces dokazování, který k tomu vedl (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 [N 91/33 SbNU 377], usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 [U 22/38 SbNU 579] a judikaturu tam uvedenou). Zásah Ústavního soudu proti skutkovým závěrům nebo proti procesu dokazování před obecnými soudy je tak přípustný toliko tehdy, jestliže obecné soudy vybočily v procesu dokazování či zjišťování skutkového stavu z ústavně souladného rámce těchto procesů, vytyčeným požadavky respektu k právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Zjištění, zda se obecné soudy ústavně souladného rámce dokazování a vyvozování skutkových závěrů držely, nutně po nich vyžaduje, aby svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily (srov. např. nálezy ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08 [N 220/51 SbNU 725] a ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 [N 129/53 SbNU 623]. Ani u rozhodnutí o uložení pokuty není soud zproštěn povinnosti je řádně odůvodnit. Soudy proto musejí vždy alespoň v základních rysech vyložit důvody, které je vedly k uložení pokuty i k určení její výše.
18. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3489/15, na nějž stěžovatelka odkazuje, Ústavní soud vymezil účel pokuty ukládané podle §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Konstatoval, že je prostředkem ochrany stavu, založeného vykonatelným rozhodnutím o úpravě styku k nezletilému dítěti. Tento prostředek proto sleduje ochranu zájmů toho z účastníků řízení, jemuž ve styku s nezletilým dítětem, na nějž má dle uvedeného rozhodnutí právo, brání bezdůvodně jiný účastník řízení (zpravidla druhý rodič). Tuto pokutu nelze ovšem uložit tehdy, jestliže se nezletilé dítě bez úmyslného ovlivňování povinným odmítá styku s oprávněným podrobit, nebylo-li možno změny postoje nezletilého dítěte dosáhnout ani adekvátním výchovným působením povinného nebo kompetentních orgánů veřejné moci, jakož i soukromých institucí.
19. Z těchto závěrů plyne, že pokutu k vymožení respektování úpravy styku s dítětem není možno uložit tehdy, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky: 1) nezletilé dítě odmítá kontakt s oprávněným, 2) postoj nezletilého dítěte je autentický a nebyl vyvolán ovlivňováním ze strany povinného, 3) povinný či další relevantní osoby vynaložily adekvátní úsilí k tomu, aby dosáhly změny tohoto postoje, 4) přes tuto zjevnou a odpovídající snahu se nezdařilo postoj nezletilého dítěte změnit.
20. S ohledem na výše uvedené a po prostudování přiložených rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo by vést ke zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v napadeném rozsahu.
21. Ústavní soud dále posoudil výše vymezené podmínky pro neuložení pokuty a dospěl k závěru, že nejsou jednotlivě, natož kumulativně splněny. K otázce náležitého zapojení nezletilých, zjištění jejich názoru a jeho zohlednění vzal Ústavní soud v potaz, že v době vydání v záhlaví napadených usnesení o výkonu rozhodnutí probíhalo paralelně řízení o změně péče. Obecné soudy tedy měly dostatečnou znalost rodinné situace a postojů účastníků řízení. Ačkoli okresní soud sám nepřistoupil k samotnému pohovoru s nezletilými, náležitě vyložil, proč tak neučinil - zejména s ohledem na předchozí časté vedení pohovorů s nezletilými, při nichž byl patrný dlouhodobě pozitivní vztah obou nezletilých k vedlejšímu účastníkovi, dále s ohledem na jejich "vyčerpání" a psychickou nepohodu pramenící ze zapojování, a znalecký posudek z června 2022, z něhož vyplynuly obavy nezletilých z následných reakcí rodičů poté, co vyjádří nezletilí svůj názor (body 4 až 7 odůvodnění usnesení ze dne 19. 10. 2022, shodně body 6 až 9 odůvodnění usnesení ze dne 11. 11. 2022). V posledně vydaném usnesení o pokutě okresní soud jasně uvedl, že k dalšímu pohovoru s nezletilým D. 2 nepřistoupil, aby neprohluboval jeho trauma, a shrnul, že v řádu pěti dní se nejprve vyslechnutí nezletilého domáhala stěžovatelka u opatrovníka, posléze matky stěžovatelky (babička nezletilého) u okresního soudu. Nepovažoval to za projevení potřeby nezletilého, ale příčinnou souvislost s pokutami uloženými stěžovatelce.
22. Městský soud všechna tři usnesení okresního soudu potvrdil usnesením, které vydal tentýž den, ve kterém rozhodoval ve věci samé v řízení o změně péče. Měl tedy k dispozici nejen obsáhlý spis, ale rovněž přímý kontakt s účastníky řízení. Městský soud provedl s nezletilými pohovor (bod 21 odůvodnění usnesení městského soudu), při němž ani jeden z nezletilých nedokázal vysvětlit, proč k vedlejšímu účastníkovi odmítli jít. S ohledem na průběh rozhovoru a rozpoložení nezletilých zhodnotil, že nešlo o jejich opravdový postoj. Uzavřel, že namísto zjevné a odpovídající snahy o splnění povinnosti nezletilé na styk připravit, stěžovatelka činila čas trávený s vedlejším účastníkem nezletilým nepříjemným a manifestovala svou nelibost, jestliže byli nezletilí s vedlejším účastníkem spokojeni. Obecné soudy tudíž patřičně odůvodnily, proč nepřihlédly k názoru nezletilého, proto ani použití stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/19 není v posuzované věci případné.
23. Ačkoli mohli nezletilí, posléze pouze jeden z nich, odmítat kontakt s vedlejším účastníkem - jak již Ústavní soud uvedl - dle názoru městského soudu nešlo o autentický názor, natož názor, který by nebyl negativně ovlivněn stěžovatelkou jako povinnou. Negativnímu ovlivňování nezletilých stěžovatelkou se velmi podrobně v odůvodnění usnesení věnoval okresní soud (body 13 až 16 usnesení ze dne 30. 1. 2023), a zhodnotil, že by k výkonu rozhodnutí nepřistoupil, pokud by byla patrná alespoň nějaká skutečná snaha stěžovatelky zajistit kontakt mezi nezletilým a vedlejším účastníkem. Okresní soud dokonce stěžovatelku vyzval, aby navrhla termíny a místa společného setkání nejdříve v kratším rozsahu jedné až dvou hodin, stejně tak apeloval na otce, aby se zdržel aktuálně tlaku na delší pobyt nezletilého u něj. Z úřední činnosti v souběžně podané ústavní stížnosti týkajících se týchž účastníků (sp. zn. II. ÚS 2382/23) Ústavní soud zjistil, že opatrovník navrhl oběma rodičům rodinnou a individuální terapii, matka se nicméně již v té době účastnila terapie u jiného subjektu. Rovněž nezletilý D. 2 se terapie zúčastnil, nicméně až více než čtvrt roku poté, co okresní soud uložil třetí pokutu stěžovatelce. Ač účast na terapii, a to jak individuální, tak rodinné, již může představovat odpovídající a zjevnou snahu, toto úsilí následovalo až po opakovaném zásahu okresního soudu. Nelze mít tedy za splněnou ani výše uvedenou třetí a čtvrtou podmínku týkající se adekvátního úsilí v podobě zjevné a odpovídající snahy.
24. Konečně Ústavní soud posoudil námitku stěžovatelky týkající se údajně svévolného uložení pokuty, a má za to, že obecné soudy podrobně vyložily důvody, které je vedly k jejímu uložení. V základních rysech předestřely taktéž důvody k určení její výše a vzaly v potaz výdělkové poměry stěžovatelky prokázané v paralelně probíhajícím řízení o změně péče. Požadavkům na odůvodnění tedy dostály. Ani v této otázce nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti usnesení městského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu