ECLI:CZ:US:2017:4.US.2400.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2400/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Zdeňka Zítky, soudního exekutora, Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, 301 00 Plzeň, právně zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. května 2017 č. j. 40 Co 248/2017-53, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Okresního soudu v Olomouci, a 2. PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. července 2017, který je možné považovat za návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu, se stěžovatel (dále též "soudní exekutor") domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, neboť jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel byl jako soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-město pověřen usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 48 EXE 5878/2011-16 ze dne 17. srpna 2011 provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněného PROFI CREDIT Czech, a. s., za povinným Martinem Heinzem, a to na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Janem Fišerem dne 10. září 2010 pod sp. zn. 103 Rozh 2340/2010-8. Tato exekuce byla posléze zastavena usnesením téhož soudu č. j. 48 EXE 5878/2011-30 ze dne 14. března 2017, kterým bylo dále rozhodnuto, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 7.837,- Kč a že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů exekučního řízení.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") č. j. 40 Co 248/2017-53 ze dne 30. května 2017 bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci potvrzeno a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K zastavení exekuce došlo proto, že rozhodčí nález, podle kterého byla nařízena, nebyl způsobilým exekučním titulem. Povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady řízení soudy neuložily ani povinnému ani oprávněnému, neboť nezjistily jejich zavinění na zastavení exekuce.
Obecné soudy obou stupňů vycházely z úvahy, že oprávněný s ohledem na tehdy ustálenou judikaturu v době podání exekučního návrhu legitimně předpokládal, že rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem je. Proto též rozhodly tak, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil a není povinen hradit náklady exekuce. Odvolací soud potom s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovodil, že není protiústavní, pokud v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora.
III.
Stěžovatel napadá výroky obecných soudů, jimiž mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce.
Stěžovatel nerozporuje, že jako soudní exekutor nese riziko, pokud majetek povinného nepostačuje k uspokojení oprávněného a nákladů exekuce, avšak namítá, že v projednávané věci nejde o situaci, ve které zákonné nároky soudního exekutora nemohly být uspokojeny z majetku povinného, ale o případ, ve kterém mu byl ze strany soudu jeho zákonem garantovaný nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů exekuce zcela odepřen.
Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil tak, aby byla vyloučena libovůle, a že řádně neodůvodnil svůj závěr o neexistenci zavinění povinného na zastavení exekuce, ani závěr, že je spravedlivé požadovat, aby náklady exekuce nesl exekutor a nikoli účastníci řízení.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 7.837,- Kč. V těchto případech přitom Ústavní soud zasahuje s mimořádnou zdrženlivostí.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujímá dlouhodobě stanovisko, že ústavní stížnost v těchto věcech je v zásadě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 101/01, sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13, Ústavní soud uvedl, že "[p]rávní hranice bagatelnosti (...) nemusí být určující (...), pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil (...) kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (...) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu." (bod 33 nálezu).
Z judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož soudní exekutor z povahy povolání nese toto riziko sám a na oprávněného jej nelze přenášet bez jeho zavinění (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012).
V tomto kontextu tedy Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a shledal, že zásah do základního práva by bylo možné shledat pouze v extrémní situaci svévole při interpretaci ustanovení právního předpisu, tedy pokud by obecný soud svůj závěr řádně neodůvodnil, nebo pokud by se odůvodnění příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu nebo jinak vybočovalo z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario]. K tomu však v daném případě nedošlo. Krajský soud, proti jehož usnesení ústavní stížnost směřuje, odůvodnil zastavení exekuce tím, že rozhodčí nález, podle něhož byla exekuce nařízena, není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodčí doložka sjednaná účastníky je neplatná. K tomuto závěru došel krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který dovodil, že rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nemá k vydání rozhodčího nálezu pravomoc a že exekuci vedenou na základě takového exekučního titulu je třeba zastavit v každém jejím stadiu pro nepřípustnost exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dále ve svém usnesení krajský soud vyložil, že oprávněnému nelze klást za vinu, že nepředvídal změnu judikatury a svá práva z rozhodčího nálezu realizoval, proto ani nelze dovozovat jeho účast či zavinění na zastavení exekuce. Podle krajského soudu zastavení exekuce nezavinil ani povinný, jelikož důvodem k zastavení exekuce byl nekvalifikovaný exekuční titul. Žádný z účastníků tedy z procesního hlediska nezavinil zastavení exekuce, a stěžovatel proto nemá vůči oprávněnému ani vůči povinnému právo na náhradu nákladů exekuce.
Ústavní soud podotýká, že podobné ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné také svými usneseními sp. zn. II. ÚS 1312/17 ze dne 30. 5. 2017 a sp. zn. I. ÚS 1721/17 ze dne 29. června 2017.
Ústavní stížnost stěžovatele tedy výše popsané podmínky "přijatelnosti bagatelních věcí" nenaplňuje. V projednávané věci nedošlo k natolik intenzivnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatele, že by způsobil kolizi se samotnou podstatou a smyslem tohoto základního práva. Projednávaná věc přitom nespadá ani do zbylých kategorií bagatelních věcí, ve kterých by Ústavní soud mohl výjimečně přistoupit k přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že do základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, nebylo zasaženo, neboť v rozhodnutí obecného soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí. Ústavní soud neshledal ani porušení stěžovatelem namítaného práva vlastnit majetek.
S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu