ECLI:CZ:US:2015:4.US.2410.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2410/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jany Běťákové, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Komenského 319/6, 397 01 Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 420/2015-86 ze dne 11. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 72 Co 158/2014-72, dle §243a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné, a sice s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal, když odvolací soud rozhodl ve shodě se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v typově zcela shodné věci řešené v jeho usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1429/2013, na které také soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že ze strany Nejvyššího soudu není legitimní požadovat specifikaci konkrétního rozhodnutí, se kterým by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Nejvyšší soud prý upřel stěžovatelce právo na opravný prostředek. Stěžovatelka se dle svých slov domáhala náhrady škody především z důvodu, že došlo k její diskriminaci jako vkladatele do družstevní záložny oproti vkladatelům do bank. Po krizi finančního sektoru totiž bylo pojištění vkladů u bank zpětně navýšeno na 100 %, avšak u vkladů do družstevních záložen tomu tak nebylo. Tímto následným postupem tak byli vkladatelé do družstevních záložen neodůvodněně diskriminováni před vkladateli do bank. Tímto tvrzením se však dle stěžovatelky žádný soud blíže nezabýval a postup dovolacího soudu je dalším stadiem řízení, kdy je stěžovatelce odepřeno spravedlivé projednání sporu. Stěžovatelce je prý navíc upíráno vlastnické právo tím, že jí není přiznána náhrada škody, na kterou má nárok. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 občanského soudního řádu, v platném znění (dále též "o. s. ř."). Dovolání tak představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok (§239 o. s. ř.). U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil.
Nelze totiž přehlédnout, že jednak stěžovatelka fakticky vedla polemiku s názory vyjádřenými v předchozích rozhodnutích soudů nižších stupňů, což samo o sobě nemohlo založit přípustnost dovolání, jež je otevřeno výhradně jen řešení otázek právních, a to ještě zásadně významných z hlediska jednotnosti judikatury obecných soudů, jednak je její případ skutkově i právně shodný s případem, který již byl Nejvyšším soudem řešen, a to v jeho rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1429/2013, v němž jsou důvody neúspěchu dotčených vkladatelů s nárokem na náhradu škody dostatečně vyloženy. Je tedy zjevné, že dovolání za těchto podmínek nemohlo mít naději na úspěch. Nejvyšší soud nijak nepochybil, pakliže takové dovolání jako nepřípustné odmítl.
Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani skutečnost, že i Ústavní soud již měl příležitost vyjádřit k předmětné problematice svůj postoj v rovině ústavněprávní. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2101/14 ze dne 16. 9. 2014 (dostupné, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz) dal Ústavní soud najevo, že Úřad pro dohled nad družstevními záložnami mohl využít své pravomoci pro zjištění nedostatků v hospodaření záložny, nikoliv však předejít úmyslnému, případně trestnému jednání řídících orgánů družstva volených a odvolávaných samotnými jeho členy. Ústavní soud zde také jako ústavně konformní aproboval úvahu obecných soudů, že předmětem dozorové činnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami bylo provádět kontrolu jejich fungování a při zjištění nedostatků přijímat patřičná opatření k nápravě, a nikoli fakticky řídit jejich činnost. Negativní výsledek aktivit družstevních záložen, které v případě dotčených vkladatelů vyústily v jimi tvrzenou škodu, tedy nelze bez dalšího přenášet na stát jen proto, že vedení záložny nerespektovalo opatření a doporučení kontrolních orgánů. Tento závěr se v plné šíři uplatní i v nyní projednávaném případě, přičemž Ústavní soud nemá jediný důvod se od něj odchýlit ani v nyní posuzované věci. V podrobnostech tak stačí na citované rozhodnutí Ústavního soudu odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu