ECLI:CZ:US:2017:4.US.2430.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2430/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Léčebné lázně Luhačovice - Sanatorium MIRAMARE, s.r.o. se sídlem Luhačovice, Bezručova 338, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 52, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2016 č. j. 23 C 9/2012-98, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2016 č. j. 4 Co 15/2016-138 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017 č. j. 30 Cdo 5074/2016-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva tzv. smluvně nezastupovaných nositelů práv zakotvená čl. 5 odst. 2 Bernské úmluvy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce, OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále jen "OSA"), se jako hromadný správce ve smyslu §97 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (dále jen "autorský zákon"), domáhal vůči stěžovatelce zaplacení částky 164 359,- Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tím, že stěžovatelka se v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2011 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy. Krajský soud v Brně mezitímním rozsudkem č. j. 23 C 9/2012-98 výrokem I. uznal nárok žalobce co do základu jako opodstatněný, výrokem II. rozhodl, že o výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Krajský soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013 dospěl k závěru, že stěžovatelka byla v předmětném období povinna platit podle ustanovení §23 autorského zákona licenční odměnu za provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích lázeňského ubytování. Tato odměna nebyla zaplacena pro neshodu stěžovatelky s kolektivními správci ohledně výjimky z §23 autorského zákona a ohledně výše požadované licenční odměny. Nezaplacením odměny došlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatelky podle §40 autorského zákona. Krajský soud dále dovodil, že žalobce je aktivně legitimován k uplatnění nároku, přičemž tento závěr má oporu v nejnovější judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v nálezu sp. zn. II. ÚS 2186/14.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle §219 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se závěry civilních soudů o aktivní věcné legitimaci žalobce, resp. otázka, zda žalobce jako kolektivní správce (v dané věci OSA) je oprávněn vymáhat bezdůvodné obohacení za smluvně nezastupované autory. Stěžovatelka namítá, že žalobce překračuje oprávnění ke kolektivní správě ve vztahu ke smluvně zastupovaným nositelům práv a vymáhá plnění i za tzv. smluvně nezastupované nositele práv. S odkazem na judikaturu Evropského soudního dvora namítá, že rozšířenou kolektivní správu nelze aplikovat na situace, kdy se bez vědomí a byť implicitního souhlasu konstruuje zastoupení tzv. smluvně nezastoupených nositelů práv. Postup soudu, který de facto přiznává možnost vedlejšímu účastníkovi zastupovat nejen smluvně zastoupené, ale i smluvně nezastoupené nositele práv, stěžovatelka považuje za porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Uvádí dále, že možnost fiktivního zastoupení při uzavírání hromadné smlouvy podle §101 odst. 9 autorského zákona je třeba vykládat restriktivně. Postup soudů v dané věci nelze podle stěžovatelky považovat za posouzení nestranným soudem, neboť došlo k překrucování tvrzení a skutečností rozepsaných v ústavní stížnosti ve prospěch žalobce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Ke stěžejní námitce stěžovatelky týkající se aktivní věcné legitimace žalobce Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně i soud odvolací svůj závěr řádně a podrobně odůvodnily. Vrchní soud v této souvislosti zdůraznil, že žalobce je aktivně legitimován k vymáhání nároků z bezdůvodného obohacení v případě rozhlasového a televizního vysílání, neboť tyto nároky vznikly z porušení práv spadajících pod povinně kolektivní spravovaná práva podle §96 autorského zákona.
Ústavní soud na okraj dodává, že soudy v odůvodnění svého rozhodnutí adekvátně zohlednily též závěry Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2186/14 či IV. ÚS 2496/14), kterými zdejší soud nastínil základní principy kolektivní správy autorských práv a náležitosti prokazování, zda došlo k bezdůvodnému obohacení v souvislosti s užitím díla bez licenčního oprávnění.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
V posuzované věci Nejvyšší soud srozumitelně a s odkazem na judikaturu odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Objasnil, že ve vztahu k nastolení právní otázky, která by vystihovala otázku hmotného práva, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, stěžovatelka zejména pominula závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, z nichž vycházel odvolací soud při svém závěru o aktivní věcné legitimaci žalobce, a které byly potvrzeny další judikaturou. V tomto rozhodnutí, které se vyrovnává i s judikaturu Soudního dvora EU (především s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2014 ve věci C-351/12 v rámci sporu mezi OSA a Léčebnými lázněmi Mariánské Lázně), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výjimka uvedená v poslední větě §23 autorského zákona, podle níž se za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle §18 odst. 3 téhož zákona nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. Dovolací soud konstatoval, že v otázce, kterou stěžovatelka učinila předmětem svého dovolání, rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Nejvyšší soud nemá důvod svůj dosavadní právní názor jakkoli měnit.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu