ECLI:CZ:US:2008:4.US.2449.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2449/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky CET 21, spol. s r. o., se sídlem V Praze 5, Kříženeckého nám. 1078/5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem, AK se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 37/2007-119 ze dne 30. června 2008, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka s tvrzením o porušení práv garantovaných jí ustanoveními čl. 17 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadla shora označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v tom, že správní soudy nezrušily rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč za odvysílání dílu pořadu "Big Brother" ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace (vulgarita, hrubost včetně fyzického násilí, navádění ke krádeži za odměnu od organizátorů soutěže, častá prezentace kouření a konzumace alkoholu).
Stěžovatelka ve své stížnosti zejména uvádí, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s námitkou, že zjištěné skutky nedosahovaly té kvality, aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen "zákon o rozhlasovém a televizním vysílání"); je podle ní otázkou, zda za situace, kdy ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání obsahuje krajně neurčité pojmy, vůbec bylo možno se s touto námitkou vypořádat. Stěžovatelka upozorňuje na fakt, že udělení pokuty je zásahem do svobody projevu a práva šířit informace zaručeného ustanovením čl. 17 Listiny, a je tedy krajně nežádoucí, aby zákonné meze (ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny) tohoto práva byly stanoveny tak nejasně a nepředvídatelně, jako je tomu v tomto případě ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona rozhlasovém a televizním vysílání.
Stěžovatelka dále uvádí, že nebylo správně interpretováno ustanovení §59 odst. 1 a odst. 3 zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, čímž došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 39 Listiny, neboť jí byl uložen trest bez odpovídajícího zákonného podkladu. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky nesprávně dovodil, že stěžovatelka byla na porušení zákona upozorněna a že jí byla stanovena lhůta k nápravě.
Konečně stěžovatelka navrhuje zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, neboť tato ustanovení, jež limitují právo na svobodu projevu, jsou velice nejasná a nesrozumitelná; proto jsou v rozporu s principem právní jistoty a právního státu.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavním právem. Z těchto důvodů ani v případě, že by obecný soud při interpretaci práva pochybil, nemusí být ústavní stížnosti vyhověno, pokud takové pochybení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Námitky stěžovatelky uváděné v její stížnosti nepovažuje Ústavní soud za relevantní (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1979/08, v němž dospěl Ústavní soud v případě téměř totožné ústavní stížnosti téže stěžovatelky zastoupené týmž právním zástupcem ke stejnému závěru; na odůvodnění tam uvedených závěrů i v této věci lze odkázat).
Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení žádných procesních ani hmotných ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Tvrzený zásah do práva na svobodu projevu a šíření informaci je zjevně souladný s nároky kladenými Listinou i Úmluvou o ochraně lidských právech a základních svobod; na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že podmínky tohoto zásahu jsou vymezeny poměrně abstraktně. Dále je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí je velmi pečlivě a srozumitelně odůvodněno a jím učiněná interpretace jednoduchého práva v žádném případě nevybočuje z mezí stanovených ústavním pořádkem.
Ústavní soud uzavírá, že přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení neshledal nic, co by odporovalo ústavnímu pořádku, a to včetně stěžovatelkou uváděného čl. 17 a čl. 39 Listiny, pročež odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně garantovaného práva stěžovatelky a ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu