ECLI:CZ:US:2014:4.US.2479.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2479/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti STARBRIGHT, s.r.o.,IČ 274 44 601, se sídlem Čáslav, Nazaret 1808, právně zastoupené Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Růžička & Veselý, Praha 2, Belgická 38, směřující proti usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, Odbor výnosů a praní peněz, ze dne 28. března 2013, č.j. OKFK-1041-5/TČ-2013-251300, Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 7. května 2014, č.j. 4 KZN 1069/2013-270, a Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2014, sp. zn. 9 To 248/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavcích 1 a 4; v čl. 26 odstavci 1, v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným usnesením policejního orgánu byly zajištěny bez předchozího souhlasu státního zástupce, neboť věc nesnesla odkladu, peněžní prostředky na bankovním účtu stěžovatelky, až do výše 930.000,- €, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že prostředky jsou výnosem trestné činnosti; současně byla zakázána jakákoliv dispozice zajištěnými prostředky; a dále bylo stanoveno, že k výkonu rozhodnutí mají být přednostně užity rozhodnutím nedotčené prostředky, se zajištěnými prostředky lze nakládat jen po předchozím souhlasu státního zástupce, vyjma uspokojování pohledávek státu; současně byla stanovena povinnost bezodkladně informovat orgán činný v trestním řízení o každé dispozici se zajištěnými prostředky. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení usnesení policejního orgánu. Usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta následná stížnost stěžovatelky.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popsala chronologii jejího jednání s orgány činnými v trestním řízení poté, co byly prvním napadeným usnesením zablokovány její peněžní prostředky na bankovním účtu. O jejich odblokování se opakovaně snažila svými podáními ke státnímu zastupitelství. Poté, co bylo rozhodnuto o její čtvrté žádosti, a následně o stížnosti ke Krajskému soudu v Brně, podala tuto ústavní stížnost, v níž namítá, že státní zástupkyně opakovaně a bez řádného odůvodnění zamítá žádosti o uvolnění peněžních prostředků (zde odkázala na výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 21998 a na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 642/07). Napadeným rozhodnutím státního zastupitelství pak mělo dojít i k protizákonnému rozšíření důvodů zajištění prostředků pro podezření stěžovatelky i z další možné trestné činnosti. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodování o místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení, kdy sídlo stěžovatelky je ve Středočeském kraji a její věc šetří policie v Jihomoravském kraji, odůvodňuje její podezření z bezdůvodných průtahů ve věci, které stěžovatelku poškozují.
Závěrem stěžovatelka zásadně odmítla, že zajištěné peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti, naopak považuje se za oběť trestné činnosti slovenských podnikatelů, pročež by předpokládala ochranu od českých orgánů a nikoliv její hospodářskou likvidaci. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 248/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podaná po lhůtě a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně však Ústavní soud konstatuje, že pokud ústavní stížnost směřovala i proti původnímu rozhodnutí Policie ČR, pak proti tomuto rozhodnutí stěžovatelce příslušel opravný prostředek, který stěžovatelka využila a o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 16. května 2013, sp. zn. 9 To 171/2013. Podle ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti stanovena lhůta v trvání dvou měsíců. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Policie ČR ze dne 28. března 2013 tato lhůta marně uplynula dva měsíce po doručení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2013. V této části je proto na místě ústavní stížnost odmítnout jako podanou po zákonné lhůtě.
Pokud se týká rozhodnutí státního zastupitelství a krajského soudu, pak je třeba poukázat na to, že zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Zajištění má dočasný charakter a svou povahou nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci. Jde o omezení vlastnického práva, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování zákonných podmínek přiměřená účelu. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Ústavní soud se opakovaně touto problematikou zabýval a judikoval, že takové rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odstavec 2 Listiny, též čl. 2 odstavec 3 Ústavy), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odstavec 1, čl. 2 odstavce 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odstavce 2 a 3 Listiny).
V napadeném usnesení se státní zastupitelství nejprve zabývalo otázkou místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení; k vlastní žádosti stěžovatelky pak státní zástupkyně konstatuje její obsahovou shodnost s jejími předchozími podáními (opakované okolnosti uvedené v žádosti, včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu). S ohledem na fakt, že v řízení nenastaly nové okolnosti, šetření orgánů činných v trestním řízení nadále trvá a stěžovatelka nepředložila nic, z čeho by státní zástupkyně mohla dovodit, že k zajištění peněz není nadále důvod, tuto zamítla. Z argumentace stěžovatelky ve stížnosti adresované Krajskému soudu v Brně, je navíc patrné, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami uvedenými i v ústavní stížnosti, a s nimiž se krajský soud dostatečně v napadeném rozhodnutí vypořádal.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. V případě probíhajícího řízení je proto na místě jistá zdrženlivost Ústavního soudu při posuzování procesních rozhodnutí v průběhu řízení, zejména pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Na druhé straně je však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda v řízení nedochází k závažným vybočením a zásahům do zaručených práv účastníků řízení. V projednávaném případě však stěžovatelka neuvedla nic, co by svědčilo o porušení procesních pravidel, respektive základních práv stěžovatelky, jimiž jsou orgány činné v trestním řízení vázány. Jak státní zastupitelství, tak i krajský soud postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení orgánů činných v trestním řízení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu