ECLI:CZ:US:2004:4.US.25.03
sp. zn. IV. ÚS 25/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. M. M., zastoupeného JUDr. J. K, advokátem, proti průtahům řízení vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. P 224/96, za účasti Okresního soudu v Kolíně, jako účastníka řízení, R. M., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, jako vedlejší účastnice řízení a nezletilého M. M., zastoupeného kolizním opatrovníkem - Město Kolín, právně zastoupeném JUDr. M. J., advokátem se sídlem Politických vězňů 44, Kolín II, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel nejprve ke skutkové stránce věci v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že je otcem nezletilého M.M., (dále jen "nezletilý"), který byl po rozvodu rodičů v roce 1996 svěřen do výchovy matky. Stěžovatel od roku 1997 podal k Okresnímu soudu v Kolíně celou řadu návrhů na úpravu styku s nezletilým synem z toho důvodu, že matka nezletilého (dále jen "vedlejší účastnice") údajně upírala stěžovateli jeho právo na styk se synem M. Okresní soud v Kolíně reagoval na návrhy stěžovatele tím, že postupně, podle konkrétní situace, vydával předběžná opatření, a to usnesení ze dne 26. 3. 1999, 10. 2. 2000, 29. 11. 2000 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2000 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001), a usnesení ze dne 3. 5. 2002 (zamítnutého usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002). Kromě těchto usnesení byla přijata předběžná opatření týkající se úpravy prázdninových styků.
Podle názoru stěžovatele faktickou vinu na tom, že vydaná předběžná opatření nejsou realizována, neboť nezletilý odmítá soudem stanovený styk plnit, má matka dítěte, která údajně využívala svého vlivu na nezletilého vyvolaného jejím předchozím déle trvajícím působením na něj tak, že v jeho důsledku se u něj údajně vyvinul naprosto odmítavý postoj ke stěžovateli.
Vzhledem k tomu, že v období tří let nedošlo k předání nezletilého stěžovateli v téměř třiceti případech, podal stěžovatel podle svého tvrzení celkem 21 návrhů na výkon rozhodnutí uložením pokuty a dva návrhy na odnětí nezletilého vedlejší účastnici s tím, že těmto návrhům nebylo do doby podání ústavní stížnosti vyhověno.
Stěžovatel zdůrazňuje, že podle ustanovení §31 odst. 1 písm. a) ve vztahu k ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), náleží odpovědnost za dítě oběma rodičům. Vedlejší účastnice však svou výchovou nevedla nezletilého ve smyslu ustanovení §35 zákona o rodině k respektování autority stěžovatele jako otce; z tohoto důvodu měl soud zajistit výkon konkrétních předběžných opatření.
Okresní soud v Kolíně sice vyzval ve smyslu ustanovení §272 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vedlejší účastnici přípisem ze dne 20. 10. 2000 a ze dne 18. 7. 2002, aby plnila dobrovolně soudní rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s nezletilým, a upozornil ji na případné následky neuposlechnutí této výzvy, ale protože tyto výzvy vykazují vady, byla jejich závaznost již v době vydání sporná.
Podle názoru stěžovatele není pochyb o tom, že okresní soud po celou dobu řízení nezabezpečil výkon svých (pravomocných) rozhodnutí, a to přesto, že ve věcech péče o nezletilé mohl zahájit řízení sám i bez návrhu, takže takovým postupem nerespektoval Úmluvu o právech dítěte, vyhlášenou pod č. 104/1991 Sb., zejména její čl. 9 a čl. 3. Označený postup okresního soudu, spočívající v jeho nečinnosti v otázce výkonu rozhodnutí, porušil současně i práva stěžovatele ve smyslu čl. 9 odst. 3 této Úmluvy, neboť stěžovatel nemohl realizovat své právo otce na styk s nezletilým, a to přesto, že touto Úmluvou je Česká publika vázána a ve smyslu čl. 10 Ústavy má přednost před zákonem.
V doplnění návrhu (ze dne 11. 5. 2003) oznámil stěžovatel Ústavnímu soudu, že Okresní soud v Kolíně, poté co byla podána ústavní stížnost, údajně hodlá uzavřít celou věc tak, že ve věci vydá konečné rozhodnutí, aniž by rozhodl o návrzích na změnu výchovného prostředí, i o opakovaných návrzích na výkon předběžných opatření.
Na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vad návrhu, spočívajících v nejasnosti a neurčitosti jeho petitu, reagoval stěžovatel tím, že v podání, které Ústavní soud obdržel dne 1. 7. 2004, uvedl, že ústavní stížnost podává z důvodů průtahů v řízení vedeném před Okresním soudem v Kolíně ve věci sp. zn. P 224/96, ve věci návrhů na výkon rozhodnutí, neboť tento soud dosud nerozhodl o celkem dvaceti návrzích stěžovatele na uložení pokuty vedlejší účastnici (ve smyslu ustanovení §272 o. s. ř.) a ohledně dvou návrhů na nařízení odnětí nezletilého (ve smyslu ustanovení 273 o. s. ř.), které podal z toho důvodu, že vedlejší účastnice se odmítala podrobit soudnímu rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s nezletilým. Z tohoto důvodu stěžovatel nemůže předložit, ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), rozhodnutí o posledním prostředku, který mu zákon k ochraně práva poskytuje.
II.
Ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. P 224/96 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Po rozvodu manželství stěžovatele v roce 1996 (manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 10. 1996 sp. zn. 11 C 919/96) byl jeho nezletilý syn M. M., na dobu po rozvodu svěřen do výchovy matky s tím, že stěžovatel se zavázal přispívat na jeho výživu. V roce 1997 (návrhem podaným dne 9. 12. 1997 k Okresnímu soudu v Kolíně) se stěžovatel domáhal soudní úpravy styku s nezletilým, a dne 27. 11. 2000 podal návrh na změnu výchovného prostředí. O obou těchto návrzích nebylo do doby podání ústavní stížnosti rozhodnuto zejména z toho důvodu, že důkazní řízení o těchto návrzích bylo velmi složité a časově náročné.
V mezidobí podal stěžovatel celou řadu návrhů na předběžnou úpravu styku s nezletilým, kterým bylo většinou v krátké době vyhovováno vydáváním předběžných opatření. Jednalo se o usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 1999 č. j. P 224/96-26 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 1999 č. j. 22 Co 354/99, 22 Co 350/99-41 (které nabylo právní moci dne 17. 9. 1999), jímž bylo rozhodnuto, že "stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým každý sudý kalendářní týden v roce od pátku 16 hod. do soboty 18 hod. s tím, že stěžovatel převezme nezletilého v bytě vedlejší účastnice a po skončení styku nezletilého v jejím bytě předá, když matka je povinna připravit nezletilého k předání v uvedených termínech".
Dne 9. 6. 1999 pod č. j. P 224/96-2 vydal okresní soud další předběžné opatření, které bylo změněno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1999 č. j. 22 Co 381/99-17, tak, že "návrh stěžovatele na vydání předběžného opaření, podle něhož by byl oprávněn se s nezletilým stýkat o hlavních prázdninách v termínu od 1. 7. 1999 do 24. 7. 1999 a strávit s ním dovolenou mimo území České republiky s tím, že syna převezme od matky 1. 7. 1999 v 18 hod. a vrátí ho 24. 7. 1999 ve 14 hod., se zamítá".
Na návrh stěžovatele Okresní soud v Kolíně upravil předběžným opatřením ze dne 10. 2. 2000 č. j. P 224/96-181, zatímně styk s nezletilým dále tak, že stěžovatel převezme nezletilého v kanceláři Fondu ohrožených dětí v Kolíně, matka nezletilého předá v této kanceláři s potřebnými věcmi ve 14.45 hod., ale přítomna předání otci nebude. Po skončení styku stěžovatel předá nezletilého matce v jejím bydlišti.
Tímto předběžným opatřením bylo změněno předchozí rozhodnutí okresního soudu ze dne 26. 3. 1999 ve znění usnesení odvolacího soudu, ale současně byl zamítnut návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilým v době jarních prázdnin.
Dalším předběžným opatřením ze dne 7. 6. 2000 č. j. P 224/96-267 upravil okresní soud styk s nezletilým v době hlavních školních prázdnin od 30. 6. 2000 do 9. 7. 2000, toto usnesení však bylo změněno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2000 č. j. 22 Co 326/2000, 22 Co 327/2000-301 v tom směru, že stěžovatel je oprávněn mít u sebe nezletilého o hlavních školních prázdninách v době od 4. 8. 2000 do 13. 8. 2000. Současně bylo upraveno předávání nezletilého v době styku během roku.
Usnesením ze dne 29. 11. 2000 č. j. P 224/96-373 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2000 č. j. P 224/96-383, bylo změněno předběžné opatření vydané usnesením téhož soudu ze dne 10. 2. 2000 č. j. P 224/96-181 ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2000 č. j. 22 Co 327/2000-301, tak, "že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým každý třetí týden v měsíci od pátku 17.30 hod. do neděle 18.00 hod., když stěžovatel si nezletilého převezme a zpět matce předá v místě jejího bydliště, a matka je nezletilého povinna na styk se stěžovatelem řádně připravit a stěžovateli nezletilého řádně předat".
Na další návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření reagoval okresní soud dalším vyhovujícím usnesením ze dne 3. 5. 2002 č. j. P 224/96-518, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 5. 2002 č. j. P 224/96-527, jímž změnil usnesení ze dne 29. 11. 2000 č. j. P 224/96-373, jímž byl upraven styk stěžovatele s nezletilým v tom směru, že umožnil stěžovateli se s nezletilým stýkat v prvním týdnu měsíce června, celý srpen, v prvním týdnu v říjnu a v prvním týdnu v prosinci (vždy od pátku 18.00 hod. do neděle 18.00 hod. roku 2002). Současně matce nezletilého uložil pravidelně vždy k poslednímu dni v měsíci v kalendářním roce písemnou formou informovat stěžovatele o zdravotním stavu nezletilého, jeho psychickém a zdravotním vývoji a o jiných mimořádných okolnostech. Dále tento soud zamítl návrh stěžovatele na uložení povinnosti matce nezletilého podrobit se, v rozsahu určeném soudem, konzultacím a poradenství psychologa určeného soudem.
Předběžným opatřením, usnesením ze dne 5. 6. 2002 č. j. P 224/96-537, Okresní soud v Kolíně upravil styk stěžovatele s nezletilým v době od pátku 21. 6. 2002 od 18.00 hod. do neděle 30. 6. 2002 do 18.00 hod., s tím, že stěžovatel nezletilého převezme a matce zpět předá po skončení styku před domem v K. Matka je povinna nezletilého na styk připravit a ve stanovenou dobu jej stěžovateli předat.
Výše označené předběžné opatření bylo vydáno na návrh právního zástupce stěžovatele jako náhradní termín za neuskutečněný styk v měsíci červnu s tím, že ke zmaření styku došlo v důsledku úrazu nezletilého, a jeho matka se stanovením náhradního termínu souhlasila.
Krajský soud na základě odvolání změnil usnesením ze dne 28. 6. 2002 č. j. 23 Co 279/2002-544 (které nabylo právní moci dne 31. 7. 2002) napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byl upraven styk stěžovatele s nezletilým tak, že tento návrh zamítl s odůvodněním, že poměry účastníků byly v dané věci již předběžným opatřením upraveny; proto soud prvního stupně pochybil, pokud svým rozhodnutím změnil předchozí předběžné opatření o úpravě styku stěžovatele s nezletilým i potud, že k takovému postupu nemá soud prvního stupně oporu v zákoně, neboť občanský soudní řád v ustanovení §163 dovoluje měnit jen rozsudky a nikoli usnesení, když na uvedené usnesení se ustanovení §163 neužije ani přiměřeně, neboť předmětným usnesením se nerozhoduje ve věci samé.
Stěžovatel se v průběhu řízení domáhal svými návrhy nařízení výkonu shora označených usnesení ve smyslu ustanovení §273 o. s. ř. ; tyto návrhy, mnohdy ve svém petitu nejasné a neurčité, jsou součásti spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. P 224/96. O části návrhů stěžovatele bylo v průběhu řízení, a to ještě před podáním ústavní stížnosti, obecnými soudy rozhodováno. Jedná se např. o návrhy, kterými se stěžovatel domáhal nařízení výkonu rozhodnutí okresního soudu ze dne 10. 2. 2000 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 7. 2000 č. j. 22 Co 327/2000-301, ukládáním pokut vedlejší účastnici (návrhy ze dne 10. 3. 2000, 31. 3. 2000, 10. 4. 2000, 29. 6. 2000, 21. 8. 2000, 17. 10. 2000 a 29. 11. 2000).
Dále podáním ze dne 27. 10. 2000 stěžovatel navrhoval výkon předběžného opatření okresního soudu ze dne 29. 11. 2000, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2000 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001 č. j. 32 Co 83/2000-452, uložením pokuty podle §273 odst. 1 o. s. ř.
Dalšími návrhy ze dne 27. 10. 2002 (mimo jiné žádajícími, aby soud "neprodleně upustil od průtahů ve věci návrhů ze dne 27. 10. 2000, 16. 1. 2001, 5. 3. 2001, 4. 5. 2001 a 25. 6. 2001") na výkon usnesení ze dne 26. 3. 1999, 10. 2. 2000 a 29. 11. 2000, se stěžovatel domáhal, aby soud uložil vedlejší účastnici jednotlivé pokuty ve výši 15.000,- Kč za maření styku s nezletilým.
Na č. l. 363 je založen návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí.
Z obsahu předmětného spisu se dále zjišťuje, že jednotlivé návrhy stěžovatele na nařízení výkonu předběžných opatření, ať již ukládáním pokut vedlejší účastnici [ve smyslu ustanovení §273 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], případně odnětím nezletilého [podle ustanovení §273 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], se mnohdy opakují, buď ve formě urgencí, případně "žádostí stěžovatele, aby bylo upuštěno od průtahů v nařízení výkonu rozhodnutí", a to i s poměrně dlouhým časovým odstupem, aniž stěžovatel rozlišuje a správně označuje to které, v té době pravomocné a tedy vykonatelné předběžné opatření.
O návrzích stěžovatele na nařízení výkonu předběžných opatření bylo rozhodováno s určitým časovým odstupem od roku 2001. Např. o návrhu stěžovatele z června 1999 na výkon rozhodnutí usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 1999 č. j. P 224/96-26 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 1999 č. j. 22 Co 254/99, 22 Co 350/99-41 10. 2. 2000 (na č. l. 85), rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 10. 2002 sp. zn. P 224/96. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 1. 2001 č. j. P 224/96-402 bylo rozhodováno o návrzích stěžovatele ze dne 10. 3. 2000, 31. 3. 2000, 10. 4. 2000, 29. 6. 2000, 21. 8. 2000, 17. 10. 2000 a 29. 11. 2000, jimiž se domáhal nařízení výkonu rozhodnutí ukládáním pokut matce, tak, že označený soud návrh zamítl.
Na základě odvolání stěžovatele bylo napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 1. 2001 usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001 č. j. 31 Co 84/2001-458, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aniž však v této věci bylo soudem prvního stupně opakovaně rozhodnuto.
Usnesením ze dne 15. 5. 2001 č. j. P 224/96-468 Okresní soud v Kolíně zamítl návrh stěžovatele ze dne 27. 10. 2000 na nařízení výkonu předběžného opatření ze dne 29. 11. 2000, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2000, a ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001 č. j. 31 Co 83/2001-452 s odůvodněním, že "z dosavadních výsledků řízení nebylo prokázáno, že matka nezletilého porušuje povinnosti stanovené jí v dotčeném rozhodnutí. Pokud soud prvního stupně zaslal matce nezletilého výzvu, týkala se pouze toho, aby se matka na předání nezletilého do Rodinné poradny v Kolíně dostavila beze svědků, popř. dalších rodinných příslušníků".
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 10. 10. 2002 č. j. P 224/96-561 rozhodl o návrhu stěžovatele ze dne 19. 9. 2002 na nařízení výkonu rozhodnutí poté, co stěžovatel vzal svůj návrh zpět tak, že řízení o podaném návrhu zastavil.
Jak vyplývá z odůvodnění výše citovaných usnesení, oba obecné soudy při posuzování oprávněnosti a důvodnosti podaných návrhů na úpravu styku s nezletilým formou předběžných opatření dospěly k závěru, že je v zájmu nezletilého zatímně (do doby než bude soudem prvního stupně rozhodnuto o konečné úpravě styku a případné změně výchovného prostředí) upravit styk stěžovatele s nezletilým, neboť mezi rodiči je realizace styku předmětem častých nedorozumění, která trvají od doby jejich rozvodu, a tyto neshody by se nesporně mohly též nepříznivě projevit ve výchově nezletilého a v jeho budoucích vztazích ke stěžovateli.
Soud prvního stupně o návrzích stěžovatele na styk s nezletilým rozhodoval v průběhu řízení předběžnými opatřeními, která průběžně reflektovala jak momentální zdravotní stav nezletilého, tak i časové nároky a potřeby obou rodičů. Tato předběžná opatření, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 1999 č. j. P 224/96-26, ze dne 9. 6. 1999 č. j. P 224/96-2, ze dne 10. 2. 2000 č. j. P 224/96-181, ze dne 29. 11. 2000 č. j. P 224/96-373 ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2000 č. j. P 224/96-383, ze dne 3. 5. 2002 č. j. P 224/96-518 a ze dne 5. 6. 2002 č. j. P 224/96-537, byla předmětem návrhů stěžovatele na nařízení jejich výkonu.
O návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilým, podaném k Okresnímu soudu v Kolíně dne 9. 12. 1997, rozhodoval označený soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2004 č. j. 22 P 224/96-687, který pod bodem I. výroku rozhodl, že "otec je oprávněn se s nezletilým stýkat vždy každou první neděli v měsíci v době od 13.00 hod. do 16.00 hod. Otec nezletilého převezme a po ukončení styku jej opět předá v místě bydliště matky. Matka je povinna nezletilého ke styku s otcem řádně připravit. Oba rodiče jsou povinni v případě, že styk nebude moci být z vážných příčin realizován, sdělit tuto skutečnost druhému z rodičů, a to nejpozději do doby 48 hodin před započetím styku".
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel svůj návrh na styk s nezletilým v průběhu řízení několikrát změnil, zejména s ohledem na skutečnost, že "byl během řízení vyslán na pracovní pobyt do Vídně".
Okresní soud dále shrnul, že v průběhu řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování: byla vyslechnuta celá řada svědků, účastníci řízení (včetně nezletilého) a byly vypracovány dva znalecké posudky. Tyto posudky byly posléze doplněny o odpovědi na dotazy účastníků řízení. Při hodnocení skutkových zjištění učiněných z provedených důkazů soud zdůraznil, že byl zejména nucen přihlédnout k délce řízení, neboť v době zahájení řízení bylo nezletilému 9 let, avšak v době rozhodování ve věci samé je již nezletilému 15 let, což mělo a má nemalý vliv na vypovídací hodnotu důkazů provedených v prvotních fázích procesu ve vztahu právě k pozdějšímu rozhodování, neboť je v současné době třeba více zohlednit projev vůle nezletilého ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 zákona o rodině.
Za tohoto stavu věci učinil okresní soud následující skutková zjištění:
Ze znaleckého posudku PhDr. M. P. ze dne 29. 6. 1999 a její následné výpovědi před soudem bylo zjištěno, že znalkyně se po vyšetření nezletilého a jeho rodičů vyslovila pro zachování možnosti krátkodobých častých kontaktů nezletilého s otcem, tato forma styku měla však být s ohledem na psychický stav a vyčerpanost nezletilého zejména z počátku možných kontaktů jen pozvolná, neboť pouze takové vztahy bylo možno považovat za bezproblémové, na rozdíl od otcem požadovaných víkendových styků, které byly vždy značně konfliktní a emočně vypjaté. Znalkyně konstatovala ve svém posudku vyloženě odmítavý postoj nezletilého k otci, který měl podle jejího názoru částečný původ v citových přenosech postojů matky a jeho starší (již zletilé) sestry. Přesto však rodičovské postoje k nezletilému byly shledány znalkyní jako vcelku kvalitní. Jako pozitivní byly hodnoceny citové vztahy nezletilého k matce a sestře; vztah k otci se naproti tomu projevoval jako vyloženě negativní, přestože chování nezletilého v době kontaktu s otcem této skutečnosti neodpovídalo. Přitom intenzitu a trvalost tohoto postoje vyhodnotila znalkyně jako neadekvátní jeho věku. Vztah nezletilého k otci proto hodnotila jako ambivalentní.
Soud rovněž vycházel ze zprávy rodinné poradny v Kolíně, kterou navštívila matka nezletilého a konzultovala zde problematiku kontaktu nezletilého s otcem. V rámci vyšetření vyjadřoval nezletilý jednoznačně negativní stanovisko ke kontaktu s otcem, a to v souvislosti s odsouzením otce za jeho odchod od rodiny a následný rozvod. Okresní soud dále konstatoval, že v době rozhodování ke styku nezletilého s otcem již více než rok nedošlo.
Závěry znalkyně potvrdila i MUDr. H., ředitelka rodinné poradny v Kolíně. Mimo předběžných opatření, která upravovala styk nezletilého s otcem, uzavřeli rodiče ohledně výkonu jejich rodičovských práv dohodu, k jejíž realizaci však nedošlo z důvodu odmítání nezletilého.
V lednu 2003 byl vypracován další znalecký posudek znalců MUDr. J. K. a PhDr. V. P. Tito znalci konstatovali, že u nezletilého nebyla zjištěna ve vztahu k otci taková psychopatologie, která by bránila styku, přesto však vztah syna s otcem hodnotili jako značně komplikovaný a dlouhotrvající v jeho negativní formě. Za této situace považují znalci běžnou formu styku za prakticky nemožnou. Za jedinou možnost zlepšení vzájemných vztahů považují znalci postupnou rekonstrukci dříve přerušených vztahů, zpočátku spíše ve formě písemné a telefonické, neboť případný nucený styk nezletilého s otcem je vzhledem k věku nezletilého nevhodný a ve svém výsledku spíše kontraproduktivní. Znalci se vyjádřili i k vývoji vztahu nezletilého k otci od doby vypracování prvního znaleckého posudku a konstatovali změnu tohoto vztahu ze spíše ambivalentního na ryze aktivní odmítání. Výchovné předpoklady jsou u obou rodičů podle znalců přiměřené, u otce byla shledána menší empatie pro vnímání nezletilého.
Podle názoru znalců matka nezletilého v kontaktu s otcem nepodporuje, přestože formálně slovně demonstruje svůj souhlas.
Okresní soud odkázal ve svých závěrech na znění ustanovení §27 odst. 2, 3 a ustanovení §26 odst. 4 zákona o rodině, které vychází z čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, a ve vztahu k provedeným důkazům uvedl, že po jejich zhodnocení podle ustanovení §132 o. s. ř. dospěl k závěru, že jsou zde zákonné předpoklady pro úpravu styku otce s nezletilým, neboť je v zájmu nezletilého udržovat kontakt s rodičem, se kterým žil až do svých osmi let ve společné domácnosti.
S ohledem na skutečnost, že rodiče nezletilého nejsou schopni se o styku otce s nezletilým dohodnout, a soud neshledal žádné důvody styk nezletilého s otcem zakázat nebo omezit, rozhodl proto jak výše uvedeno.
Závěrem soud prvního stupně zdůraznil, že při svém rozhodování si byl vědom problematičnosti i takto stanoveného styku nezletilého s otcem; odvolal se však na závěry znalců, kteří potvrdili, že takto určený styk otce s nezletilým je jedinou možností, jak se pokusit o zlepšení dosavadních negativních postojů nezletilého k otci. Současně soud konstatoval, že matka nezletilého by měla zaujmout "výrazně pozitivnější přístup", než dosud projevovala.
III.
Ústavní soud si v souvislosti s předmětnou ústavní stížností vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků.
Okresní soud v Kolíně jako účastník řízení, zastoupen předsedou senátu Mgr. Robertem P., ve svém vyjádření ze dne 10. 10. 2003 uvedl, že v řízení vedeném pod sp. zn. P 224/96 žádné rozhodnutí (do této doby) nevydával, neboť mu věc byla přidělena k vyřízení až dne 18. 9. 2003; z tohoto důvodu odkázal pouze na dosud vydaná rozhodnutí v této věci, zejména na jejich odůvodnění.
Vedlejší účastnice řízení - R. M., ve svém vyjádření zdůraznila, že považuje předmětnou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a to z těchto důvodů:
Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, čeho se stěžovatel vlastně domáhá; zda spíše napadá průtahy v řízení nebo není spokojen s postupem a rozhodováním okresního soudu v této věci, a přiklání se k názoru, že předmětem návrhu stěžovatele je druhá eventualita, byť podle jejího názoru v takovém případě právě ústavní stížnost není vhodný procesní prostředek k nápravě.
Pokud se však stěžovatel domáhá odstranění průtahů ve věci vedené pod sp. zn. P 224/96, pak ani v takovém případě není ústavní stížnost důvodná, neboť při posuzování přiměřenosti doby řízení je třeba vždy vycházet z okolností konkrétního případu. Okresní soud není podle názoru vedlejší účastnice v dané věci nečinný; pokud ve věci nejednal, byla tato skutečnost zapříčiněna např. přerušením řízení k návrhu účastníků nebo z důvodu vypracování znaleckých posudků, případně proto, že ve věci rozhodoval odvolací soud.
Vedlejší účastnice připomíná, že průtahy v řízení byly do jisté míry zaviněny i procesním postupem stěžovatele, který se za poslední dva roky k jednáním nedostavoval, žádal o odročení na pozdější termín, a pokud bylo jeho žádosti vyhověno, tak ani poté k jednání nepřišel. Průtahy zavinil stěžovatel (sice až po podání ústavní stížnosti) i tím, že pokud ve věci vydal účastník řízení rozsudek, podal stěžovatel proti němu odvolání, které však nijak neodůvodnil.
Kolizní opatrovník - Město Kolín ve svém vyjádření ze dne 16. 11. 2004 uvedlo, že v řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilým vystupuje jako kolizní opatrovník. Předtím tuto funkci vykonávalo Oddělení péče o děti Okresního úřadu Kolín.
V řízení vždy důsledně sleduje a sledoval zájmy nezletilého a snažil se spolupracovat s oběma rodiči. Je však skutečností, že každý z rodičů měl o této spolupráci jiné představy, závislé na tom, jak sám hodnotil zájem dítěte.
Pracovnice orgánu péče o dítě se zúčastnily několika pokusů o předání nezletilého k návštěvám u stěžovatele. Několikrát se sice podařilo styk realizovat, před dalším termínem návštěvy jej však nezletilý opět odmítal.
Podle názoru vedlejšího účastníka je v zájmu nezletilého, aby byl zachován jeho kontakt se stěžovatelem, který má o něj zájem a chce se s ním stýkat. Je však skutečností, že nezletilý je pokusy o realizaci styku se stěžovatelem dlouhodobě traumatizován. Vedlejší účastník nemůže sám, bez adekvátní spolupráce obou rodičů změnit postoje nezletilého vůči jeho okolí a vztahy mezi účastníky.
IV.
Podanou ústavní stížnost shledal Ústavní soud jako nedůvodnou, a to z důvodů dále vyložených.
Ústavní soud nejprve připomíná, že poněkud nejasný a neurčitý petit ústavní stížnosti se pokusil Ústavní soud odstranit cestou písemného poučení a výzvy k odstranění vad podání. Reakcí na tuto výzvu bylo již dříve citované velmi strohé doplňující podání stěžovatele ze dne 27. 6. 2004.
Za této situace proto vycházel Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího doplnění a dospěl k závěru, že v projednávané věci stěžovatel napadá průtahy v řízení v případě jím podaných návrhů na nařízení výkonu konkrétních předběžných opatření soudu prvního stupně, jež jsou součástí spisu vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. P 224/96.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, v případě průtahů v řízení se jedná o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Z judikatury Ústavního soudu plyne i jeho názor, že Ústavní soud při rozhodování o průtazích v řízení musí vždy zkoumat, zda v době rozhodnutí jsou průtahy stále aktuální (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 202/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 27, str. 325, či usnesení sp. zn. I. ÚS 26/03, II. ÚS 109/99, IV. ÚS 145/03), případně v jakém rozsahu byl jejich nepříznivý dopad na právem chráněné zájmy zmírněn či eliminován pozdějšími procesními kroky obecných soudů.
Tento právní názor vyjadřuje zkušenost, že ve většině případů samotná skutečnost, že jsou ústavní stížností napadány průtahy v řízení, podnítí obecné soudy k nápravě. Není-li však zásah i v době rozhodování Ústavního soudu stále aktuální, postrádá vyslovení požadovaného výroku rozumný smysl, protože, jak ostatně konstatoval ve svých rozhodnutích i Evropský soud pro lidská práva, Ústavní soud České republiky nemá možnost újmu způsobenou zjištěnými průtahy v řízení nějakým způsobem kompenzovat.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stejnou zásadu vyjadřuje rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), která mimo jiné uvádí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.
K průtahům v řízení o úpravě styku s nezletilými je ve vztahu k obsahu čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte vždy zdůrazňována povinnost soudu hodnotit z tohoto hlediska konkrétní situaci, a to na základě posouzení provedených důkazů a zjištěných skutečností (viz např. nález Ústavního soud sp. zn. I. ÚS 112/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, str. 229).
Na základě ústavní stížnosti bylo nezbytné posoudit nejprve možné dotčení na stěžovatelem uváděných ústavně zaručených právech a svobodách, k nimž mělo dojít v důsledku tvrzených průtahů v řízení ve věci návrhů stěžovatele na výkon předběžných opatření.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud vždy důsledně respektuje subsidiaritu ústavní stížnosti (ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Za situace, kdy ve věci návrhů stěžovatele na výkon předběžných opatření nebylo ještě ve všech případech pravomocně rozhodnuto, stejně jako nebylo pravomocně rozhodnuto i o návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilým, nemohl Ústavní soud posuzovat důvodnost návrhů stěžovatele a podstatu věci samé, v níž jde především o střet práv nezletilého dítěte, chráněných Úmluvou o právech dítěte, s rodičovskými právy stěžovatele a vedlejší účastnice, stejně jako splnění (či nesplnění) procesních podmínek pro rozhodování o těchto návrzích.
Současně Ústavní soud byl nucen přihlédnout i ke specifickým podmínkám řízení ve věci péče o nezletilé, které jsou v obecné rovině charakterizovány především jako sledování a chránění zájmů dětí, které převyšují zájmy ostatních účastníků řízení, byť je nepochybné, že zájmem společnosti je především vytvářet takové společenské, sociální a morální prostředí, aby ke konfliktu zájmů všech zúčastněných, tj. rodičů, nezletilých i jejich kolizních opatrovníků, nemuselo docházet.
Pod zorným úhlem takto vymezených podmínek zkoumání Ústavní soud přistoupil k posouzení tvrzených průtahů.
Průtahy v řízení před obecnými soudy byly předmětem celé řady nálezů a usnesení Ústavního soudu, který v nich konstatoval, "že je vždy především povinností státu zabezpečit organizaci soudnictví tak, aby jeho principy, zakotvené v Listině a Úmluvě, mezi než respektování práva na spravedlivý proces beze sporu patří, byly respektovány, neboť nedostatky v této oblasti nemohou jít k tíži těch subjektů, kteří od soudů očekávají ochranu svých oprávněných práv a zájmů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 2 str. 35, případně nález sp. zn. IV. ÚS 466/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 10, str. 251). Nicméně součástí posuzování přiměřenosti doby řízení (celkového časového horizontu řízení a rozhodování) je nejen sledování shora uvedeného principu, ale i hodnocení konkrétních okolností věci, a to s ohledem na složitost případu, chování účastníků řízení, tak i s přihlédnutím k procesním úkonům konkrétních obecných soudů.
Jak bylo zjištěno z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. P 224/96, tento soud zatížil řízení ohledně některých návrhů stěžovatele na výkon konkrétních předběžných opatření nedůvodnými průtahy, a to zejména v období od roku 1998 do roku 2000, kdy se teprve těmito návrhy (po četných intervencích stěžovatele) začal zabývat. S ohledem na skutečnost, že tyto nedůvodné průtahy skončily před podáním ústavní stížnosti, neměl Ústavní soud důvod se jimi blíže zabývat.
Je nepochybné, že o některých návrzích stěžovatele na výkon konkrétních předběžných opatření nebylo dosud pravomocně rozhodnuto vůbec, byť se tuto nepříznivou procesní situaci snažil napravit okresní soud tím, že o návrzích stěžovatele na nařízení výkonu předběžných opatření již před podáním ústavní stížnosti jednal a rozhodoval. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti však není podstatné, kolik podal stěžovatel návrhů na výkon předběžných opatření, podstatné je, zda o těchto návrzích bylo rozhodováno ve spravedlivém, řádném procesu.
Při řešení této otázky považuje za potřebné Ústavní soud nejprve ve vztahu k předběžným opatřením vydávaným v řízení o péči o nezletilé připomenout, že předběžné opatření je procesním nástrojem povýtce akcesorickým, a velmi úzce se váže na rozhodnutí ve věci samé. Jak ostatně konstatoval ve svém usnesení i odvolací soud, předmětem jeho výroku nemůže být takové rozhodnutí, které by svým obsahem nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé, navíc za situace, kdy soud musí vždy vážit, zda vydání předběžného opatření není v rozporu s aktuálním stavem řízení, tj. zda jen "neopakuje" již výrok rozhodnutí dříve vydaného, byť v jiném, pozměněném znění, neboť v řízení, které předchází nařízení předběžného opatření, je pro rozhodnutí vždy rozhodující stav v době nařízení předběžného opatření (§154 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Pokud je předmětem řízení ve věci péče o nezletilé úprava styku rodiče s nezletilým dítětem, nelze při soudním vynucování styku postupovat tak, aby návrh na výkon předběžného opatření se stal procesním prostředkem sloužícím výhradně k tomu, jak za "každou cenu", v daném případě proti vůli i proti zájmům nezletilého, postupovat tak, aby bylo dosaženo ochrany byť i oprávněného zájmu jednoho z rodičů na realizaci styku s nezletilým.
Při posuzování, zda neuskutečnění výkonu práva na styk způsobilo porušení práva stěžovatele na respektování jeho rodinného života, resp. jeho práva na výkon rodičovských práv, je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva rozhodující vždy zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné v tomto případě rozumně očekávat (viz např. rozsudek ve věci Ignaccolo-Zenide a rozsudek ve věci Nuutinen proto Finsku č. 32842/96), a zda obecné soudy se snažily nalézt spravedlivou rovnováhu mezi zájmy účastníků, tj. zájmy stěžovatele a nezletilého, a obecným zájmem, který spočívá v dodržování zásad právního státu.
V projednávané věci postupoval okresní soud v souladu s ústavně chráněným zájmem nezletilého dítěte, neboť si poměrně obsáhlým dokazováním o charakteru vztahů účastníků řízení vytvořil nezbytný hmotně právní rámec pro pozdější rozhodování o předmětných návrzích stěžovatele. S ohledem na zájem nezletilého, jeho měnící se potřeby a zájmy v souvislosti s jeho postupným fyzickým a duševním vývojem, respektoval okresní soud jak stanoviska znalců v odborných otázkách, tak i vyjádření nezletilého a jeho rodičů. Jak vyplývá z odůvodnění všech předběžných opatření i rozsudku ve věci péče o nezletilého dosud vydaných, okresní soud v souladu se zmiňovanými články Listiny i Úmluvy dbal o to, aby jeho rozhodnutí byla rovněž v souladu se současným psychicko-fyzickým vývojem nezletilého.
Ústavní soud nemůže hodnotit jednotlivá předběžná opatření, vydávaná v průběhu řízení, neboť respektuje, že takové hodnocení mu z hlediska posouzení ústavnosti předmětné věci nepřísluší, nicméně konstatuje, že okresní soud měl již od počátku řízení ve věci úpravy styku nezletilého důvodné pochybnosti, zda případné vynucování práva stěžovatele na styk s nezletilým není v kolizi se zájmy dítěte; tyto pochybnosti si byl soud povinen ujasnit ještě před tím, než mohl o návrzích stěžovatele na výkon předběžných opatření rozhodovat. Dále je třeba zdůraznit, že do doby podání ústavní stížnosti nebylo nikdy prokázáno, zda neuskutečněné styky stěžovatele s nezletilým lze přičítat k tíži matky dítěte. Protože povinnost použít donucovacích prostředků za účelem navázání styku mezi rodičem a dítětem není podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva absolutní, neboť při úvaze o tom, zda je takové vynucování vhodné, je vždy nutné brát ohled na svrchované zájmy nezletilého a na práva, která mu přiznává Úmluva o právech dítěte, rozhodoval okresní soud o návrzích stěžovatele na výkon předběžných opatření uložením pokut zamítavě zcela správně.
Právě s ohledem na mimořádnou složitost a časovou náročnost důkazního řízení v této otázce nelze důvodně dospět k závěru, že by okresní soud byl v řízení o návrzích stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí nečinný, resp. že by při řešení této věci nepodnikal patřičné a pro konečné rozhodnutí ve věci samé nezbytné procesní kroky. Nelze proto konstatovat, že jeho postupem došlo k porušení práv stěžovatele na řádný a spravedlivý proces.
Jak vyplývá z obsahu spisu sp. zn. P 224/96, návrhy na výkon předběžných opatření jsou součástí spisu. Velká četnost návrhů stěžovatele na nařízení předběžného opatření v konkrétním časovém období a následné procesní kroky jak prvoinstančního tak odvolacího soudu ovlivnily bezpochyby délku řízení ve věci péče o nezletilého, a v přímé souvislosti s ním i rozhodování o nařízení výkonu předběžného opatření. Ze spisu je rovněž patrná mimořádná úpornost stěžovatele, který se četnými právními kroky, včetně velkého množství různých stížností, snaží prosadit svůj zájem na podílu na rodičovské péči. Tato aktivita, která se nevyčerpává jen podáními k soudu, ale zahrnuje i různá jednání při jednotlivých případech předávání za asistence zástupců různých institucí např. Fondu ohrožených dětí, bohužel spolu s neústupným postojem stěžovatele v takových případech, přispívá k narůstání negativního postoje nezletilého ke stěžovateli.
Z návrhů na výkon rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel nerozlišuje jednotlivá předběžná opatření, která byla změněna dalšími předběžnými opatřeními, případně z petitu návrhů není zřejmé, zda se jedná o stížnost nebo o návrh. Tyto mnohdy dysfunkční návrhy, jakkoli mohou být samy o sobě z hlediska litery zákona i deklarovaného účelu přípustné, mohou přesto naplnění sledovaného cíle bránit např. tím, jsou-li podávány bez ohledu na celkovou procesní situaci, nebo jsou-li podávány na základě interpretace provedené v izolovaném kontextu jednoho ustanovení.
Ústavní soud sice uznává, že přes složitost důkazního řízení ve věci návrhu stěžovatele (podaného dne 9. 12. 1997) na úpravu styku stěžovatele s nezletilým, o němž bylo ve věci samé rozhodnuto až rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 4. 2004 č. j. 22 P 224/96-687, měly být jednotlivé procesní kroky obecných soudů prováděny rychleji. I přes tuto svoji výtku Ústavní soud zvážil, že obecné soudy po celou dobu řízení (tj. až do rozhodování Ústavního soudu) musely reagovat na množství podání stěžovatele i vedlejší účastnice, které si následně vyžádaly další a další nezbytné procesní úkony. Z tohoto důvodu nelze dospět k závěru, že liknavým postupem obecných soudů došlo k porušení ústavnosti.
Ústavní soud ve smyslu příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. věc Voleský proti České republice, stížnost č. 63627/00, rozsudek ze dne 29. 7. 2004) dále zkoumal, zda přiměřenost délky řízení byla v přímé souvislosti se složitostí sporu, s jednáním soudu, resp. jiných státních orgánů, jednání stěžovatele samého a významem předmětu sporu pro stěžovatele.
Je jistě pochopitelné, že stěžovatel se návrhy na výkon předběžných opatření snažil dosáhnout uspokojení svého práva otce na styk s nezletilým, který byl svěřen rozhodnutím soudu do výchovy matky dítěte. Stejně je však nezbytné vzít v úvahu i zájem dítěte, který je jak podle Úmluvy o právech dítěte, tak i shora označených ustanovení zákona o rodině, zájmem nejvyšším. Ustanovení čl. 18 věta třetí této Úmluvy deklaruje, že základním smyslem péče o nezletilé musí být zájem dítěte. Z této skutečnosti, od níž se odvíjí i úsilí jak obecných soudů, tak i ostatních státních orgánů, lze dospět k závěru, že výkon rozhodnutí použitím donucovacích prostředků není někdy nejen žádoucí, ale ani vhodný tam, kde může, jako tomu bylo právě v tomto případě, způsobit větší škody na psychice nezletilého, než je možné a přípustné s ohledem na jeho zájem.
Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte za situace, kdy, jak vyplývá ze znaleckých posudků i zpráv odborných lékařů předložených v průběhu řízení, nebylo příčinou zcela negativního postoje nezletilého ke stěžovateli úmyslné ovlivňování třetími osobami.
Poměrně dlouhá doba od prvních návrhů stěžovatele na výkon rozhodnutí až do rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé není zcela přiměřená a je na samé hranici únosnosti. Ústavní soud však vzal v úvahu mimořádnou složitost věci po stránce skutkové i nevhodný procesní postup stěžovatele, kterým komplikoval průběh řízení. Průtahy v řízení způsobené soudem nejsou takové intenzity, aby jimi došlo k poškození práv stěžovatele, resp. nezletilého, jak to mají na mysli články 3, 9 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu