ECLI:CZ:US:1999:4.US.250.99
sp. zn. IV. ÚS 250/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti B. T., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti příkazu Odboru cizinecké a pohraniční Policie ČR - Správy Západočeského kraje Plzeň ze dne 11. května 1999, čj. PZC-223/PC-C-99 k umístění do cely policejního zajištění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. května 1999 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě, dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost v níž se stěžovatel domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal Správě Západočeského kraje Policie ČR, aby ho ihned propustila z vazby na svobodu a vydala mu doklad o povolení pobytu v ČR. Pro odůvodnění ústavní stížnost uváděl stěžovatel následující:
Městský soud v Praze svým rozsudkem sp. zn. 28 Ca 128/98 ze dne 25. listopadu 1998 zrušil rozhodnutí Policejního prezídia ČR čj. PPR-9264/RCP-c-225-97 ze dne 26. ledna 1998, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Oddělení cizinecké policie Plzeň-město čj. PZC-2817/PCPM-c-97, ze dne 8. října 1997, kterým byl stěžovateli zakázán pobyt na území ČR do 8. října 1999. Na základě uvedeného rozsudku byla věc vrácena Policejnímu prezidiu k dořešení, které rozhodlo dne 29. ledna 1999, pod čj. PPR-259/RCP-c-225/99, tak, že v plném rozsahu zrušilo rozhodnutí Oddělení cizinecké policie Plzeň-město čj. PZC-2817/PCPM-c-97, ze dne 8. října 1997. Na to vydal Odbor cizinecké a pohraniční Policie ČR - Správa Západočeského kraje dne 18. března 1999, pod čj. PZC-129/PC-C-99 rozhodnutí, jímž je stěžovateli, podle ustanovení §14 odst. 1 lit. e) zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, zakázán pobyt na území ČR do 18. března 2002, s odůvodněním, že stěžovatel neuposlechl předchozího rozhodnutí tohoto oddělení, které však bylo zrušeno, jak je uvedeno výše. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel ihned odvolal k Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezidia ČR, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Dne 11. května 1999 byl stěžovatel Policií ČR zadržen a od toho dne až do dne podání ústavní stížnosti byl držen ve vazbě v policejní cele Správy Západočeského kraje Policie ČR v Plzni. Po dobu pobytu mu nebyl povolen styk s právním zástupcem, ač o něj žádal.
V uvedeném jednání spatřuje stěžovatel uplatnění státní moci mimo meze stanovené zákonem a zabránění v konání zákonem nezakázaném (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod); porušení práva na rovnost občanů (čl. 3 a čl. 24 Listiny); porušení práva na nedotknutelnost osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny); porušení práva na osobní svobodu, stíhání a zbavení svobody jen ze zákonných důvodů, zadržení nejvýše na 48 hod., zatčení jen na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 1 - 4 Listiny); porušení práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobré jméno a pověst a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života (čl. 10 odst. 1,2 Listiny); porušení práva pohybu a pobytu a práva vyhoštění cizince jen v zákonných důvodech (čl. 14 odst. 1 a 5 Listiny); porušení práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a porušení práva na veřejné projednání bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud si k věci vyžádal stanovisko Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezidia ČR. Ve vyjádření se uvádí, že ústavní stížnost se jej dotýká jen v mezích odvolacího orgánu ve věci zákazu pobytu na území ČR, k čemuž uvádí, že v době podání ústavní stížnosti řešil odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Odboru cizinecké a pohraniční Policie ČR SZK Plzeň, ze dne 18. března 1999, pod čj. PZC-129/PC-C-99, které bylo zamítnuto, neboť správní orgán dostatečně prokázal, že stěžovatel pobývá na území ČR v rozporu se zákonem č. 123/1992 Sb., tj. bez povolení a tedy neoprávněně, kdy hlavním důvodem nebylo, jak uváděl stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrušené rozhodnutí Oddělení cizinecké policie Plzeň-město ze dne 8. října 1997, ale skutečnost, že stěžovateli bylo ještě před vydáním zrušeného rozhodnutí vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR jehož platnost byla omezena do 31. července 1998. Z toho důvodu byl další pobyt na území ČR, bez ohledu na zrušené rozhodnutí Oddělení cizinecké policie Plzeň-město ze dne 8. října 1997, které de facto platnost původního rozhodnutí o dlouhodobém pobytu ruší, neoprávněný a to od 1. srpna 1998. Námitku, že mu příslušné orgány nebyly ochotny vydat povolení k pobytu, není na místě, neboť stěžovatel pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu, a nemůže se proto dovolávat vydání takového povolení, neboť takové povolení by bylo vydáno v rozporu s ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 123/1992 Sb. Současně zaslalo Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezidia ČR též kopie uvedených rozhodnutí.
Dále si Ústavní soud vyžádal též stanovisko Odboru cizinecké a pohraniční Policie ČR - Správy Západočeského kraje Plzeň. To ve svém vyjádření uvedlo, že poté co byl stěžovatel dne 12. března 1999 zadržen bez dokladů, byl zajištěn do okamžiku zjištění totožnosti. Dne 18. března 1999, kdy byla jeho totožnost zjištěna, bylo současně vydáno rozhodnutí čj. PZC -129/PC-C-99, jímž byl stěžovateli zakázán pobyt na území ČR a, vzhledem k neexistenci cestovního dokladu, byla mu dána k opuštění ČR lhůta 14 dnů. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, odvolání však nemělo odkladného účinku. Odvolání nebylo vyhověno. Poté, co byl opět kontrolován policií dne 11. května 1999 a opět bez platného cestovního dokladu. Z uvedeného důvodu byl umístěn do policejní cely ve smyslu ustanovení §15 odst. 2 lit. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Po dodání nového cestovního dokladu právním zástupcem byl stěžovatel dne 25. května 1999 z policejní cely propuštěn. Bylo mu vydáno výjezdní vízum s platností do 14. června 1999 a byl upozorněn na povinnost respektovat rozhodnutí o zákazu pobytu v ČR.
Ústavní soud po vyjádření účastníků a shromáždění podkladů shledal, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení zadržení, které bylo provedeno již 25. května 1999. Proto je třeba uvést, že ústavní stížnost ve věci omezení osobní svobody, z ústavněprávního hlediska směřuje především ke skutečnosti, že někdo byl (je) zbaven osobní svobody způsobem, který je rozporný se zákonem (čl. 8 odst. 2 Listiny). Ze zjištěných informací shledal Ústavní soud, že stěžovatel byl v policejní cele zadržen na základě ustanovení §15 odst. 2 lit. c) zákona č. 283/1991 Sb., tedy z důvodu, že nemohla být zjištěna jeho totožnost a proto řízení o vyhoštění takové osoby nemohlo být zahájeno. V daném případě, kdy stěžovatel byl v době od podání ústavní stížnosti do rozhodnutí Ústavnímu soudu z policejní cely propuštěn, je však zřejmé, že by jakékoliv rozhodnutí Ústavního soudu nemělo žádný vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno došlo k situaci, kdy spor se stává čistě akademickým (viz například tzv. mootnes doctrinae uplatňovaná v praxi Nejvyššího soudu USA) neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu (unmitelbare und gegenwärtige Betroffenheit v praxi Spolkového ústavního soudu) ze strany Ústavního soudu. S ohledem na princip minimalizace zásahu do pravomocných rozhodnutí a s přihlédnutím k ekonomii soudního procesu tedy nemá další řízení smysl.
Ve věci stěžovatelem požadovaného vydání příkazu Ústavního soudu Správě Západočeského kraje Policie ČR o vydání dokladu o povolení pobytu v ČR, musí Ústavní soud konstatovat, že meze jeho povinností a oprávnění jsou taxativně stanoveny v čl. 87 Ústavy ČR. Ústava ČR navíc koncipuje rozdělení mocí v ČR na zákonodárnou (Parlament ČR), soudní (Ústavní soud a soustava obecných soudů) a moc výkonnou (president, vláda a soustava orgánů státní správy). Tyto moci jsou od sebe navzájem odděleny a není možno, aby orgán moci soudní vydával příkazy orgánům moci výkonné, kam patří i Správa Policie ČR Západočeského kraje v Plzni.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než uvedenou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu