ECLI:CZ:US:2023:4.US.2500.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2500/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Františkem Hynkem, advokátem, sídlem Tábor 2333/8, Brno, proti III. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022 č. j. 6 Tdo 203/2022-11793 a výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2021 č. j. 5 To 54/2020-11023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených výroků tamtéž uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 12. 2019 č. j. 34 T 7/2017-10529 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že v letech 2013 a 2014 se skupinou dalších šesti obžalovaných dovážel na území České republiky tabák, který tu byl následně zpracováván, aniž by byly splněny daňové povinnosti výrobce tabákových produktů. Konkrétně stěžovatel komunikoval s dodavatelem tabákových listů, prováděl jejich objednávky a nákup z Polské republiky, následně organizoval dopravu a uskladnění tabáku, přebíral finanční hotovost na nákup tabáku a odměňování spoluobžalovaných, mezi nimiž zajišťoval koordinaci. Celkově šlo o 18 objednávek zahrnujících 132 600 kg tabáku, čímž měl zkrátit spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 216 456 000 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí svědků a spoluobžalovaných a obsahu velkého množství pořízených odposlechů a jiných záznamů komunikace. Z nich vyplývá, že stěžovatel zajišťoval prostory a zaměstnance na řezání tabáku. Zároveň jednal konspirativně (prostřednictvím "nastrčených" osob). Pravdivost těchto důkazů pak potvrdily výsledky kontrol a prohlídek, z nichž vyplynulo, že celá činnost směřovala k výrobě tabáku ke kouření.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání stěžovatel i státní zástupce. Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným rozsudkem. Z podnětu odvolání státního zástupce vrchní soud pak zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a sám nově shledal stěžovatele (a další obžalované) vinného ze spáchání totožného jednání. To následně kvalifikoval jednak jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, a dále jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců a k trestu propadnutí náhradní hodnoty (v rozsudku vyjmenovaných nemovitostí). Vrchní soud dospěl k závěru, že krajský soud respektoval všechna procesní práva obžalovaných a žádný důkaz neopomenul. Hodnocení bylo provedeno v souladu se zásadami trestního práva a zněním zákona. Z toho důvodu vrchní soud dokazování nijak nedoplňoval. Obhajoba všech obžalovaných byla příkladně vyvrácena, pročež na závěry krajského soudu vrchní soud pouze odkázal. Vrchní soud se nicméně odchýlil od krajského soudu v tom, že vyhodnotil jednání obžalovaných jako jednání v organizované zločinecké skupině, která měla vertikálně orientovanou strukturu s přesně rozdělenými úlohami a dělbou moci (výkonné a rozhodovací) a byla vytvořena k soustavnému páchání trestné činnosti.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel (a tři další obvinění) dovolání. Nejvyšší soud o nich rozhodl tak, že zrušil rozsudek vrchního soudu ve výrocích o trestech dvou obviněných a za přiměřeného použití §261 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rovněž u stěžovatele (výrok I), přikázal vrchnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl (výrok II) a dovolání stěžovatele a čtvrtého obviněného odmítl (výrok III). V odůvodnění napadeného usnesení nejprve Nejvyšší soud přisvědčil vrchnímu soudu v jeho závěru, že pachatelé jednali v organizované zločinecké skupině. Ze zjištěných důkazů vyplývá jasně daná hierarchie jednotlivých pachatelů a jejich úkoly. Skutečnost, že je ne všichni řádně plnili (dokonce se měli navzájem okrádat), nevypovídá nic o naplnění znaků organizované zločinecké skupiny, jako spíše o její kvalitě. O povaze skupiny svědčí rovněž její konspirativní jednání. Veškerá činnost skupiny pak směřovala k páchání trestné činnosti. Znaky organizované zločinecké skupiny pak soud rovněž stručně vyjádřil v popisu skutku. Důvodem pro vyhovění dovolání pak nemůže být ani to, že vrchní soud výslovně neuvedl, podle jakého znění trestního zákoníku stěžovatele odsoudil, neboť to vyplývalo z kontextu napadeného rozhodnutí a nebylo tím porušeno žádné stěžovatelovo právo. Mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud extrémní rozpor. Stěžovatel si z důkazů dovozoval své vlastní závěry (z nichž pak dovozoval rozpor), které však neodpovídají jiným důkazům, které soudy hodnotily bezrozporně. Jako příklad Nejvyšší soud uvádí, že žádný tabák nebyl natrvalo převezen na Slovensko a do Polska, jak namítal stěžovatel, nýbrž pouze na dočasné uskladnění, a následně byl zpracován v České republice. Skutková věta je podle Nejvyššího soudu proto dostatečně určitá a popisuje naplnění všech znaků dané trestné činnosti. Ke zrušení výroků o uložených trestech přistoupil Nejvyšší soud proto, že se podle jeho názoru vrchní soud nedostatečně zabýval splněním podmínek pro uložení majetkových trestů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že mezi závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů je extrémní rozpor, zejména jde-li o množství zpracovaného tabáku. Nebylo-li postaveno najisto, kolik tabáku bylo vyrobeno, nelze určit ani výši daňové povinnosti. Obžalovaní byli uznáni vinnými ze zkrácení daně vzhledem k celkovému množství tabáku, který zakoupili (132 600 kg), přestože samy soudy následně uvedly, že u části tabáku daňová povinnost nevznikla, neboť nebyl doposud zpracován. Z výpovědí svědků a záznamů o telekomunikačním provozu pak vyplývá, že část tabáku byla vyložena ještě na polském území. Další část pak putovala do Bratislavy. Je tedy zřejmé, že veškerý tabák nemohl být obžalovanými zpracován.
6. Orgány činné v trestním řízení ani neprokázaly, že by se stěžovatel měl vědomě podílet na výrobě tabáku podléhajícího spotřební dani, natož v množství uváděném napadenými rozhodnutími. Z tvrzených 129 255 kg tabáku bylo v trestním řízení nalezeno pouze 2 508,28 kg, přičemž šlo navíc zčásti o tabák, který nelze kouřit bez další úpravy, a tedy nepodléhající spotřební dani. Z provedených důkazů lze navíc usuzovat, že obchodování s tímto tabákem nezajišťoval stěžovatel (na krabicích nebyl obchodní štítek).
7. Výši škody soudy určily pouze pomocí průměrování a odhadů, nikoliv na základě nepochybně zjištěného skutkového stavu. Vrchní soud navíc podle stěžovatele porušil jeho ústavní práva, přejal-li na jedné straně skutkové závěry krajského soudu, avšak na druhé straně uznal stěžovatele vinným ze spáchání dalšího trestného činu. Takový postup podle stěžovatele odporuje závěrům judikatury Ústavního soudu [konkrétně nálezu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23)].
8. Ze zjištěných důkazů podle stěžovatele nevyplývá naplnění znaků organizované zločinecké skupiny (jak ostatně konstatoval i krajský soud). Nadto popis znaků takové skupiny není obsažen ani ve skutkové větě napadeného rozsudku. V něm navíc absentuje odůvodnění k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, jejichž označené výroky napadá ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Nutno podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatel ve většině ústavní stížnosti toliko opakuje argumenty své obhajoby, aniž by zohlednil skutečnost, že se s těmito námitkami již soudy obsáhle vypořádaly. Stěžovatelovy námitky jsou založeny na jeho vlastním, z kontextu celého důkazního řízení vytrženém hodnocení některých důkazů (přehlížejícím důkazy ostatní). Ústavní soud tak neshledal mezi závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů žádný extrémní rozpor.
13. S totožnými námitkami se podrobně vypořádal Nejvyšší soud, pročež lze na jeho usnesení odkázat (viz body 95 a násl. usnesení Nejvyššího soudu). To se týká zejména námitek k prokázání množství zpracovaného tabáku (a výše daňové povinnosti), k prokázání míst, kam tento tabák z Polské republiky mířil, prokázání stěžovatelovy vědomosti o činnosti celé skupiny a jeho podílu na ní, jakož i rozdělení tabáku podle kategorií relevantních podle daňových předpisů.
14. Za dostatečně prokázanou považuje Ústavní soud rovněž výši způsobené škody. Ta byla sice zjištěna pouze nepřímými důkazy, které však tvořily tzv. ucelený řetězec, neboť činnost skupiny se podařilo spolehlivě objasnit.
15. Odkázat na obsáhlou argumentaci Nejvyššího soudu lze rovněž u námitek týkajících se nenaplnění znaků organizované zločinecké skupiny (viz bod 78 a násl. napadeného usnesení). Z ní přesvědčivě vyplývá nesprávnost hodnocení krajského soudu. Povaha činnosti obviněných jako organizované zločinecké skupiny vyplývá rovněž ze skutkové věty, včetně stěžovatelova vědomého zapojení do ní.
16. Konečně, namítá-li stěžovatel, že vrchní soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov. shora uvedený nález sp. zn. III. ÚS 1980/13), když bez provedeného dokazování dospěl k opačnému závěru o naplnění znaků organizované zločinecké skupiny, nelze této námitce přisvědčit. Zmíněný nález (a v něm uvedená judikatura zabývající se neústavní překvapivostí soudních rozhodnutí) vynesl Ústavní soud v situaci, kdy odvolací soud přehodnocoval obsah důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí a výpovědí obžalovaného), aniž by je sám provedl. Takový postup výslovně zapovídá §263 odst. 7 trestního řádu z důvodu ochrany zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení. Ve stěžovatelově věci však vrchní soud nezměnil ani nedoplňoval skutková zjištění, nýbrž pouze jejich právní kvalifikaci. Nešlo o rozdílnost založenou v náhledu na zjištěný skutkový stav, nýbrž o rozdílnost právních názorů.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu