ECLI:CZ:US:2015:4.US.252.15.1
sp. zn. IV. ÚS 252/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Vinklera, t. č. Vazební věznice v Teplicích, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 3, Husitská 63, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 320/2014-947 ze dne 22. 10. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků v řízení a na projednání jeho věci veřejně a v jeho přítomnosti, zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a principu rovnosti zakotveného v čl. 3 odst. 1 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 6 T 149/2014-919 ze dne 2. října 2014 rozhodl, že předseda senátu Mgr. Martin Roubalík (dále jen "Mgr. Roubalík") je podle §30 odst. 1 tr. řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, vedeného proti stěžovateli pod sp. zn. 6 T 149/2014. Ke stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích JUDr. Vladimíry Kopečkové Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že dle §30 odst. 1 tr. řádu Mgr. Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 149/2014 proti stěžovateli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že před obecnými soudy bylo proti němu vedeno trestní řízení, v rámci kterého učinil podání, dle kterého Mgr. Roubalík manipuluje s důkazními prostředky ve spolupráci s policií tak, aby bylo řízení vedeno a skončeno v neprospěch stěžovatele. Na základě těchto podání podle ústavní stížnosti podal Mgr. Roubalík na stěžovatele dne 15. 9. 2014 trestní oznámení pro podezření ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2,3 písm. e) tr. zákoníku, čímž byl dle Mgr. Roubalíka mezi ním a stěžovatelem založen vztah pachatele a poškozeného. K tomu podle stěžovatele ještě Mgr. Roubalík uvedl, že se jej výroky stěžovatele velmi dotkly a z toho důvodu již není s to nestranně projednat a rozhodnout daný případ, čímž byly splněny podmínky §30 odst 1. tr. řádu, a byl tedy dán důvod pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů v trestním řízení.
Stěžovatel s ústavní stížností napadeným usnesením nesouhlasí a domnívá se, že Mgr. Roubalík není schopen nestranně posoudit jeho věc, jak to sám uvedl v usnesení okresního soudu sp. zn. 6 T 149/2014-919 ze dne 2. 10. 2014. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, který dle něj zcela nelogicky dovozuje profesionalitu soudce. Dále se domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je z části nepřezkoumatelné, když tento uvedl, že stížnost byla okresní státní zástupkyní podána řádně a včas, ale neuvedl již konkrétní data, ani se k této otázce dále nijak nevyjadřoval. V tom stěžovatel spatřuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel také v tom, že krajský soud neprovedl při neveřejném zasedání důkazy. Stěžovatel se domnívá, že §243 tr. řádu je třeba vykládat tak, že mají být provedeny důkazy, a to i k otázce, zda byla stížnost podána včas. K tomu ještě stěžovatel dodává, že argumentace krajského soudu je příliš obecná a jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. Tím, že krajský soud rozhodl o stížnosti proti usnesení okresního soudu v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele, došlo podle stěžovatele i k porušení jeho práva, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti též poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, kde Ústavní soud vyslovil, že sdílí právní názor, k němuž dospěly obecné soudy a který je považován za součást konstantní judikatury, podle něhož, je - li podána obžaloba pro trestný čin útoku na veřejného činitele k soudu, kde působí soudce, který měl být tímto trestným činem poškozen, jsou dány důležité důvody k tomu, aby věc byla příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu. V tomto rozhodnutí podle stěžovatele Ústavní soud dokonce judikuje, že je vzhledem k objektivnímu testu nestrannosti soudu třeba toto pravidlo vztáhnout i na případ, kdy je poškozeným přísedící.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však podle zjištění Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.
Právo na zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny (s nímž především má ústavní stížností napadené rozhodnutí spojitost, byť se jeho porušení stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně nedovolává), patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení patří do rámce základního práva dle čl. 38 odst. 1 Listiny i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že posouzení námitky podjatosti soudce je v jádru otázkou skutkovou, jejíž posouzení Ústavnímu soudu z povahy věci nepřísluší. Ústavněprávní přezkum se proto soustředí spíše na otázku odůvodněnosti rozhodnutí o eventuální podjatosti, resp. vyloučení soudce na základě tzv. subjektivního a objektivního hlediska (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007).
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že se krajský soud otázkou podjatosti Mgr. Roubalíka odpovídajícím způsobem zabýval a své rozhodnutí logicky, srozumitelně a zcela dostatečně odůvodnil. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Nelze přisvědčit též názoru stěžovatele, že se krajský soud dopustil libovůle při postupu podle §243 tr. řádu, neboť již z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že soud provede důkazy, je-li třeba. Tím samozřejmě není soudu dána absolutní volnost vybírat si, zda důkazy vůbec provede, ale je mu dán značný prostor, v jehož rámci se mohou jeho úvahy pohybovat a v němž může sám posoudit, zda je provedení důkazů, případně jakých, nutné. Ústavní soud konstatuje, že v tomto případě z tohoto prostoru krajský soud nevybočil.
Jak Ústavní soud již výše naznačil, ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. V daném případě žádné takové skutečnosti zjištěny nebyly. Poukazuje-li pak stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 a snaží-li se jeho pomocí argumentovat, jedná se podle náhledu Ústavního soudu o odkaz nepřípadný, když v odkazované věci se jednalo o trestný čin útoku na veřejného činitele a argumentaci tam použitou podle přesvědčení Ústavního soudu na projednávaný případ vztáhnout nelze.
Stran stěžovatelem tvrzeného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny konstatuje Ústavní soud, že k tomu postupem předvídaným v §240 a násl. trestního řádu nedošlo. Institut neveřejného zasedání existuje v trestním procesu, aby byla zajištěna ekonomie řízení, a může být užit jen ve specifických situacích, v nichž se nerozhoduje o vině a trestu, což bylo v projednávané věci naplněno. Pro rozhodování o stížnosti tr. řád formu zasedání výslovně nestanoví a vzhledem k §240 tr. řádu lze proto rozhodovat v zasedání neveřejném, bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud z této zásady sice dovodil výjimku, to však pouze pro případ, když se zabýval řízením o návrhu na obnovu řízení a následným řízením o stížnosti proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010). V projednávaném případě jde ovšem o odlišnou věc. Stížnostní soud prováděl přezkum pouze po stránce právní, nikoliv skutkové a žádný z důvodů, které vedly k dovození a uplatnění výjimky z neveřejnosti zasedání ve výše odkazovaném nálezu, ve věci stěžovatele není splněn.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu