ECLI:CZ:US:2011:4.US.2594.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2594/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti GLOBAL HOLDING, a. s., se sídlem v Děčíně I, K. Čapka 211/1, zastoupené Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou, AK Peychlová, Jonáková & Partners se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2011 čj. 1 Cmo 97/2011-149, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2011 čj. 19 Cm 110/2010-115, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2011 čj. 9 Co 133/2011-34 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 11. 2010 čj. 7 EXE 7670/2010-10, a platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2010 čj. 19 Cm 110/2010-39, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto platebního rozkazu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 30. 8. 2011 se GLOBAL HOLDING, a. s., se sídlem v Děčíně (dále jen "žalovaná", "povinná", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 4.880.257 Kč s příslušenstvím; navrhla též odložit vykonatelnost platebního rozkazu ze dne 27. 8. 2010 a tvrdila, že jeho výkon by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by mohla při odložení vykonatelnosti vzniknout třetím osobám včetně vedlejšího účastníka; posledně uvedený návrh podrobněji odůvodnila v části X. ústavní stížnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 8. 2010 Krajský soud Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") platebním rozkazem čj. 19 Cm 110/2010-39 uložil žalované zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 4.880.257 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 195.210 Kč a 135.510 Kč, nebo podat proti tomuto platebnímu rozkazu ve stanovené lhůtě odpor (výrok I.) a žalovanou poučil o dalším postupu (výrok II.). Platební rozkaz byl odeslán do datové schránky žalované dne 31. 8. 2010 a vyzvednut (doručen) dne 1. 9. 2010.
Dne 12. 11. 2010 Okresní soud v Děčíně (dále jen "exekuční soud") podle pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu nalézacího soudu ze dne 27. 8. 2010 nařídil exekuci na majetek povinné (výrok I.) a pověřením exekuce pověřil soudního exekutora (výrok II.).
Dne 8. 8. 2011 nalézací soud k odvolání povinné rozhodnutí exekučního soudu ze dne 12. 11. 2010 potvrdil.
Dne 3. 3. 2011 nalézací soud nevyhověl návrhu žalované na rozhodnutí, že doručení platebního rozkazu ze dne 27. 8. 2010 bylo neúčinné (výrok I.), zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty s žádostí o přiznání odkladného účinku (výrok II.) a zamítl odpor žalované proti vydanému platebnímu rozkazu (výrok III.). V odůvodnění mj. uvedl, že systém odesílání písemností do datové schránky neumožňoval použít příznak "do vlastních rukou" a nabízel pouze sdělení "náhradní doručení vyloučeno", což bylo v souladu s §49 odst. 6 o. s. ř.; poukázal na ustanovení §17 odst. 6 zák. o datových schránkách, dle něhož doručení dokumentu podle §17 odst. 3 a 4 má stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou. Způsob vyznačení skutečnosti, že se jedná o dokument určený do vlastních rukou adresáta, není zákonem stanoven; je-li proto v občanském soudním řádu stanoveno, že doručení písemností prostřednictvím veřejné datové sítě se považuje za doručení do vlastních rukou, a je-li v datové zprávě uvedeno "náhradní doručení je vyloučeno", pak důsledkem takového způsobu doručení je doručení adresátovi do vlastních rukou. Závěrem nalézací soud konstatoval, že "poměry ve firmě nemohou mít vliv na postup soudu a na skutečnost, že platební rozkaz byl žalovanému řádně doručen."
Dne 12. 7. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení nalézacího soudu ze dne 3. 3. 2011 ve výroku I. a II. potvrdil a ve výroku III. potvrdil ve správném znění, že "Odpor proti platebnímu rozkazu ... , se odmítá." V odůvodnění s poukazem na ustanovení §17 odst. 3 a 6 zákona o datových schránkách uvedl, že v posuzovaném případě měl za prokázaný zákonem požadovaný způsob doručení do vlastních rukou s vyloučením náhradního doručení; dokument určený do vlastních rukou adresáta byl doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásila osoba, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu; těžištěm právního posouzení byla proto skutečnost, zda uvedenou osobou byla i zaměstnankyně statutárního orgánu žalované M. B., jejíž přihlášení dne 1. 9. 2010 bylo systémem evidováno s účinky doručení soudem zasílané datové zprávy. Skutečnost, že se statutární orgán žalované prokazatelně nacházel v dočasné pracovní neschopnosti, by mohla představovat omluvitelný důvod, který by odůvodňoval neúčinnost doručení; tento důvod však pominul dle lékařské zprávy dne 13. 9. 2010. Po této době již žádný omluvitelný důvod, pro který se žalovaná (resp. její statutární orgán) nemohla seznámit s doručovanou písemností, nalézt nelze, tím spíš za situace, kdy datová zpráva byla nadále v datové schránce žalovaného , a to až téměř do konce listopadu 2010.
Výše uvedená rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva zaručená ústavním pořádkem, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článků 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vlastnické právo chráněné čl. 11 Listiny; absencí řádného odůvodnění došlo též k porušení zákazu svévole a libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Dle stěžovatelky bylo především porušeno právo na spravedlivé projednání její věci nezávislým a nestranným soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, právo, aby její věc byla projednávána veřejně a v její přítomnosti, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo, aby bylo rozhodováno nikoliv svévolně a libovolně ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka popsala okolnosti doručování platebního rozkazu do její datové schránky dne 31. 8. 2010 a tvrdila, že platební rozkaz ji nebyl doručen řádně, neboť nebyl doručen osobě, která měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu ve smyslu ustanovení §17 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen "zákon o datových schránkách"), tj. statutárnímu orgánu stěžovatelky Ing. A. K., ale pouze J. M., "který byl zaměstnancem statutárního orgánu s neoprávněně zřízenými právy administrátora datové schránky, a který se do schránky přihlásil na přístupové údaje všech tří uživatelů pouze za účelem technické správy datových schránek." Platební rozkaz navíc nebyl zaslán "do vlastních rukou."
V části IV. ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na nález ze dne 20. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 329/08 a na ustanovení §173 odst. 1 o. s. ř., dle něhož platební rozkaz je třeba doručit žalovanému do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno, k čemuž v jejím případě nedošlo, neboť odesilatel datové zprávy nenastavil příznak, že se jedná o datovou zprávu určenou pouze do vlastních rukou adresáta, a za stěžovatelku neoprávněně jednal zaměstnanec jejího statutárního orgánu (J. M.), navíc za použití přístupových údajů jiné zaměstnankyně (M. B.). Pokud za těchto okolností obecné soudy měly za to, že platební rozkaz byl stěžovatelce řádně doručen, porušily zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu a zasáhly do jejího vlastnického práva.
V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatelka opakovala své přesvědčení, že platební rozkaz jí nikdy nebyl řádně doručen a uvedla vlastní právní závěry ohledně správného postupu v její věci. Tvrdila, že ústavně rozporné bylo již samotné vydání platebního rozkazu, neboť se jednalo o pohledávku spornou, kterou opakovaně popírala. Tvrdila také, že napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna a nevypořádala se mj. s otázkou, zda lze za řádné doručení považovat situaci, kdy se do datové schránky přihlásí na existující přístupové údaje jiná osoba, popř. kdy dokonce dojde k neoprávněnému vygenerování (ať již omylem nebo záměrně) přístupových údajů pro osoby, které nebyly vybíráním datové schránky řádně pověřeny, a s otázkou právních důsledků skutečnosti, že datová zpráva neobsahuje označení o nutnosti doručení "do vlastních rukou". Z napadených usnesení také není zřejmé, jakými právními úvahami se soudy při svém rozhodování řídily, jaké skutkové okolnosti vlastně posuzovaly a jak (na základě jakých důkazů) k příslušným skutkovým zjištěním vlastně dospěly.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím exekučního soudu ze dne 12. 11. 2010 o nařízení exekuce a nalézacího (v exekučním řízení odvolacího) soudu ze dne 8. 8. 2011 o odvolání proti nařízené exekuci ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv relevantní tvrzení a ústavněprávní argumentaci. V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatelky, že nalézací a odvolací soud v řízení podle ustanovení §50d o. s. ř. o neúčinnosti doručení platebního rozkazu ze dne 27. 8. 2010 nesprávně, resp. v rozporu se zákonem, posoudily okolnosti a důsledky doručení platebního rozkazu do datové schránky stěžovatelky dne 1. 9. 2010 z hlediska existence jí tvrzených "omluvitelných důvodů", pro něž se nemohla s písemností seznámit; takto mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména právo na spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem (právo na soud). Tuto část Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem nahrazovat obecné soudy při hodnocení skutečností a důkazů; jeho úlohou je pouze ověřit, zda tyto soudy stranám zajistily spravedlivé řízení; interpretace a aplikace zákona přísluší v prvé řadě těmto soudům. Ústavní soud také není kompetentní zabývat se stížnostmi, které se týkají skutkových či právních omylů, kterých se měly dopustit obecné soudy, ani hodnotit jejich judikaturu; omezuje se pouze na ověření, že důsledky jejich činnosti jsou v souladu mj. s Listinou či Úmluvou.
Stěžovatelka tvrdila, že nesprávným postupem nalézacího soudu při doručování platebního rozkazu ze dne 27. 8. 2010 do její datové schránky jí bylo znemožněno se s platebním rozkazem seznámit a podat proti němu řádný odpor, čímž jí byl zamezen přístup k soudu; nesouhlasila s názorem obecných soudů, že platební rozkaz jí byl doručen do datové schránky řádně a s účinky doručení do vlastních rukou.
Není úkolem Ústavního soudu vykládat obecné právo, nicméně pokud jde o označování dokumentů dodávaných obecnými soudy do datových schránek účastníků příznakem "do vlastních rukou", Ústavní soud nesdílí výše již uvedený názor nalézacího soudu obsažený v odůvodnění jeho usnesení ze dne 3. 3. 2011, že: Odeslání písemností do datové schránky - systém - neumožňuje použít sdělení do vlastních rukou, nabízí pouze sdělení náhradní doručení vyloučeno, což je v souladu s ustanovením §49 odst. 6 o. s. ř.; tento názor nalézacího soudu zřejmě pomíjí ustanovení §19 odst. 2 zákona o datových schránkách, dle něhož: Je-li dokument určen do vlastních rukou adresáta, vyznačí tuto skutečnost odesilatel v datové zprávě. Podle komentáře k citovanému ustanovení §19 odst. 2 zákona o datových schránkách (dostupný v ASPI): Informační systém datových schránek umožní odesilateli datové zprávy nastavit příznak, zda se jedná o datovou zprávu určenou pouze do vlastních rukou adresáta (obdoba tzv. zásilky s červeným pruhem). Následně informační systém datových schránek zajistí, aby měl k datové zprávě skutečně přístup pouze adresát a nikoliv ostatní oprávněné osoby (odpovídající příznak bude součástí hlavičky datové zprávy a adresátovi se zobrazí informace o tom, že zpráva je určena pouze do vlastních rukou adresáta).
Podle komentáře k §17 odst. 3 a 4 zákona o datových schránkách (dostupný v ASPI): K doručení dokumentu do datové schránky dochází v okamžiku, kdy se do určité datové schránky prostřednictvím informačního systému datových schránek úspěšně přihlásí osoba, která má oprávnění pro přístup k danému dokumentu. Oprávnění se rozlišuje podle toho, zda je daná osoba oprávněna k přístupu ke zprávám tzv. s červeným pruhem, tj. zprávám určeným pouze do vlastních rukou adresáta. V případě, že tento přístup nemá, zprávy se této osobě ani nezobrazí a tudíž nemohou být považovány za doručené okamžikem přihlášení do datové schránky. ... .
Má-li přístup do jedné datové schránky více fyzických osob, bude prostřednictvím informačního systému datových schránek zajištěno, že každá z nich bude mít možnost se seznámit s obsahem pouze těch datových zpráv, které budou odpovídat rozsahu jejího oprávnění.
Takový postup nepochybně předpokládá aktivitu majitele datové schránky, který by ji měl příslušným způsobem nastavit a současně vymezit oprávnění osob, jimž umožnil do datové schránky přístup; nic takového ovšem stěžovatelka v řízení o neúčinnost doručení podle §50d o. s. ř., stejně jako v ústavní stížnosti, netvrdila; za tohoto stavu se námitka stěžovatelky o neoznačení platebního rozkazu příznakem "do vlastních rukou" jeví pro posouzení existence "omluvitelného důvodu" ve smyslu §50d odst. 1 o. s. ř. při doručování platebního rozkazu jako nepodstatná.
Nalézací i odvolací soud při posuzování účinnosti doručení platebního rozkazu do datové schránky stěžovatelky vycházely především ze skutečnosti, že do datové schránky stěžovatelky se dne 1. 9. 2010 ve 14:06:26 hod. přihlásila osoba, které měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu; z ustanovení §49 odst. 6 o. s. ř., dle něhož: Doručení písemnosti prostřednictvím veřejné datové sítě se považuje za doručení do vlastních rukou adresáta., a dále z ustanovení §17 odst. 3 zákona o datových schránkách, dle něhož: Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. a ustanovení §17 odst. 6, dle něhož Doručení dokumentu podle odst. 3 ... má stejné právní účinky, jako doručení do vlastních rukou., pak dovodily, že platební rozkaz byl stěžovatelce řádně doručen.
Uvedený závěr obecných soudů Ústavní soud shledává dostatečně odůvodněným a nezakládajícím jakýkoliv náznak svévole ze strany obecných soudů.
Jako obiter dictum Ústavní soud připomíná názory odborné veřejnosti, dle nichž doručování do datových schránek bude nesporně klást "extrémní důraz na odpovědnost každého z nás a zejména pak na důsledný systém pravidelné kontroly datových schránek a do nich doručovaných datových zpráv. Neodpovědným se nepromíjí a více než kdy jindy tedy bude platit latinské přísloví "vigilantibus iura scripta sunt", tedy že "právo přeje bdělým." (Jan Šafra: Datové schránky a změny občanského soudního řádu v oblasti doručování, uveřejněno též v ASPI pod id. č. LIT34263CZ). V této souvislosti lze také připomenout, že ke kontrole datových schránek jejich majiteli je vytvořen dostatečný zákonný (ale i technický) prostor, neboť datové zprávy do nich doručené jsou ukládány a následně uchovávány po dobu 90 dnů (§6 odst. 1 prov. vyhl. č. 194/2009 Sb.). Po uplynutí této lhůty jsou datové zprávy smazány a je tedy na každém jednotlivém uživateli datové schránky, aby svou datovou schránku pravidelně kontroloval a důležité dokumenty včas a řádně archivoval na jiném nosiči, eventuelně provedl konverzi dokumentů do listinné podoby (tamtéž jako v pozn. uvedené výše). V daném případě je zřejmé, že po skončení pracovní neschopnosti statutárního orgánu stěžovatelky dne 13. 9. 2010 tomuto orgánu nic nebránilo, aby datovou schránku stěžovatelky zkontroloval a se s platebním rozkazem, tj. datovou zprávu uloženou v datové schránce až přibližně do konce listopadu 2010, včas seznámil.
Z uvedených důvodů je Ústavní soud přesvědčen, že marné uplynutí lhůty pro podání odporu proti platebnímu rozkazu nelze přičítat obecným soudů, ale výlučně jen stěžovatelce samotné.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je její podání ve lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož relevantní část zní takto:
"Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje; ... ."
V projednávaném případě je ze shromážděných podkladů zřejmé, že platební rozkaz nalézacího soudu ze dne 27. 8. 2010 byl doručen do datové schránky stěžovatelky dne 1. 9. 2010 a jelikož proti němu nebyl podán - jak bylo již shora vysvětleno - včasný odpor, uplynutím 15 dnů od data doručení nabyl právní moci a stal se vykonatelným; od tohoto okamžiku plynula výše uvedená 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci. Jelikož, jak je výše uvedeno, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 30. 8. 2011, jednalo se v této části o návrh podaný opožděně.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2010 čj. 19 Cm 110/2010-39, neboť pro to neshledal důvody ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrhy stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu