ECLI:CZ:US:2007:4.US.264.06
sp. zn. IV. ÚS 264/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky Okresního ředitelství Uherské Hradiště ve věcech kázeňských č. 14 ze dne 2. 3. 2006 a rozhodnutí Okresního státního zástupce Brno-venkov předcházející postoupení případu řediteli Policie České republiky Okresního ředitelství Uherské Hradiště spojené s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky a části ustanovení §12 zákona č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem za zrušení ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky a části ustanovení §12 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ředitele Policie České republiky Okresního ředitelství Uherské Hradiště ve věcech kázeňských č. 14 ze dne 2. 3. 2006, kterým bylo zastaveno řízení o kázeňském přestupku, kterého se měl dopustit pprap. P. P., policejní inspektor, v průběhu služebního zákroku provedeného dne 7. 3. 2005. Dále se domáhal zrušení rozhodnutí Okresního státního zástupce Brno-venkov předcházející postoupení případu řediteli Policie České republiky Okresního ředitelství Uherské Hradiště ze dne 12. 1. 2006. Stěžovatel ústavní stížnost rovněž spojil s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky a části ustanovení §12 zákona č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), podle něhož mezi policejní orgány provádějící řízení o trestných činech policistů patří útvar Ministerstva vnitra pro inspekční činnost, a to pro rozpor napadených ustanovení s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že do jeho základních práv bylo zasaženo tím, že přestože si jako člověk, proti němuž byly při zákroku dne 7. 3. 2005 vedeny ze strany příslušníka Policie České republiky kruté údery způsobem naplňujícím podmínky nelidského nebo ponižujícího zacházení, podal stížnost na policisty, kteří zákrok prováděli, příslušné orgány České republiky neprovedly účinné, důkladné, nestranné, nezávislé a veřejné vyšetřování ve smyslu čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a 13 Úmluvy, čl. 12, 13 a 16 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a ve smyslu v ústavní stížnosti citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "ESLP").
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal trestní spis Okresního státního zastupitelství Brno-venkov č. SZN 632/2005 a správní spis Policie České republiky, Okresního ředitelství Uherské hradiště č. j. ORUH-358/K-2005.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko jejich ústavnost, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívala ve výtkách adresovaných postupu státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov a postupu policejních orgánů při vyšetřování jeho oznámení o podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit pprap. Peter Pavlo napadením stěžovatele při silniční kontrole při noční službě z 6. 3. 2005 na 7. 3. 2005. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozebírá skutečnost, že šetření celého případu neprováděl nestranný a nezávislý orgán, který je nezávislým na orgánu, který je podezřelý z porušení čl. 3 Úmluvy, přičemž podle názoru stěžovatele nestačí ani samotná supervize ze strany státního zástupce, který provádí pouze "formální práci se spisem". Stěžovatel má za to, že od počátku vznesl v řízení "hájitelné tvrzení" ve smyslu judikatury ESLP, které doložil lékařskou zprávou a názornými fotografiemi svého stavu a na základě citovaných judikátů ESLP dovozuje, že útvar Ministerstva vnitra pro inspekční činnost, který je příslušný v řízení o trestných činech policistů (§12 odst. 2 trestního řádu) není nezávislým ani nestranným orgánem pro vyšetření případů policejního násilí zakládajícího porušení čl. 3 Úmluvy.
Pokud se týká postupu státního zástupce v trestním řízení, z dnes již ustálené judikatury, s odkazem na zásadu subsidiarity a minimalizace zásahů, vyplývá zdrženlivost Ústavního soudu při zásazích do samotného počátku trestního stíhání. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí, neboť v procesu, který probíhá, lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem především samotnými obecnými soudy.
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud může korigovat pouze nejextrémnější excesy. Jeho zásah je možný pouze za situace, kdy postup orgánů činných v trestním řízení a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již napravit.
V minulosti Ústavní soud ojediněle vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury. Učinil tak v situaci, kdy státní zastupitelství neodůvodnilo svůj závěr o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 471 a násl.; usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněné pod č. 4 tamtéž, svazek 32, str. 467 a násl.).
Ani po tomto nálezu se Ústavní soud nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení trestního stíhání. Z uvedeného vyplývá, že předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Takové vady však napadené postoupení případu řediteli Policie České republiky Okresního ředitelství Uherské Hradiště ze dne 12. 1. 2006 evidentně nevykazuje a Ústavní soud neshledal důvod pro svůj výjimečný zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z čl. 80 Ústavy České republiky již dříve dovodil charakteristický znak moderního právního státu, totiž že procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby. Z toho vyplývá, že je jen věcí orgánů veřejné žaloby, zda zahájí jakékoliv trestní řízení. Na úrovní ústavního pořádku tudíž neexistuje žádné právo na to, aby bylo jakékoliv trestní stíhání zahájeno, a tedy ani na to, aby byly konány úkony, které k zahájení trestního stíhání vedou. Dlužno dodat, že ani z §158 odst. 1 trestního řádu nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení musely konat šetření ohledně každého podnětu či oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, pokud z nich tyto orgány samy neučiní závěr o podezření ze spáchání trestného činu.
Pokud se pak týká postupu policejních orgánů ve správním řízení, Ústavní soud ze správního spisu zjistil, že v posuzovaném případě postupovaly zcela v intencích příslušných ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky i ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Inspekce Ministerstva vnitra přibrala k prošetření věci MUDr. Z. K., CSc., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který dospěl k závěru, že objektivní lékařský nález je v souladu s údajem o použití služebního obušku event. o úderech otevřenou rukou na obličej stěžovatele a zcela vyloučil, že by stěžovatel byl opakovaně udeřen pěstí jinou osobou do oblasti obličeje, tak jak to popsal ve své výpovědi ze dne 8. 3. 2005. Ve světle výše uvedeného nelze než uzavřít, že vyšetřování tvrzení stěžovatele o špatném zacházení i řízení o kázeňském přestupku zasahujícího policisty bylo provedeno řádně a procesní ochrana práv stěžovatele přiznaná vnitrostátním právem byla zajištěna.
K odkazům stěžovatele na judikaturu ESLP ve vztahu k ustanovení čl. 7 Listiny a čl. 3 Úmluvy, které zakazují mučení a nelidské či ponižující zacházení Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel pominul, že právě z judikatury ESLP jednoznačně vyplývá, že "špatné zacházení" musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti, má-li spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy. Posouzení této minimální úrovně je relativní; závisí na všech okolnostech toho kterého konkrétního případu, jako je trvání tohoto zacházení, jeho fyzické a psychické účinky. ESLP současně přihlíží k tomu, zda cílem "ponižujícího" zacházení bylo dotčeného člověka pokořit a potupit a zda, pokud jde o důsledky, postihlo jeho osobnost způsobem neslučitelným s čl. 3 Úmluvy. ESPL považuje zacházení za "nelidské", jestliže bylo mimo jiné promyšlené, trvalo hodiny a způsobilo buď skutečné ublížení na těle nebo intenzivní fyzické nebo duševní utrpení. Utrpení nebo pokoření pak musí v každém případě překročit takový stupeň utrpení nebo ponížení, který je nevyhnutelnou součástí příslušné formy legitimního zacházení (např. rozhodnutí ESLP ve věci Berlinki proti Polsku, 2003). Jak vyplývá z předloženého trestního spisu a ze závěrů již citovaného znaleckého posudku, zranění způsobená stěžovateli nebyla natolik vážná, aby mohla být posuzována v rozsahu působnosti čl. 3 Úmluvy, přičemž použití síly v daném případě bylo shledáno jako nezbytné v důsledku chování stěžovatele, který řádně nevyhodnotil své chování, když se měl podrobit zákonné akci policistů.
Ustavní soud neshledal ani porušení ustanovení čl. 13 Úmluvy, který zaručuje dostupnost prostředků nápravy na národní úrovni. Účinnost prostředku nápravy ve smyslu tohoto článku totiž v žádném případě nezávisí na stěžovatelově jistotě, že dosáhne příznivého výsledku, ani zde nejde o to, že "orgán", na nějž se toto ustanovení odvolává, musí být orgánem soudním. (např. rozhodnutí ESLP ve věci Ramirez Sanchez proti Francii, 2006). Stěžovateli nebylo žádným způsobem bráněno, aby podal příslušné trestní oznámení. Pokud však orgány činné trestním řízení dospěly k závěru, že v daném případě ze strany zasahujícího policisty nedošlo ke spáchání trestného činu a stejně tak ve správním řízení policejní orgány dospěly k závěru, že nebylo shledáno porušení základních povinností tohoto zasahujícího policisty, nelze než uzavřít, že rozhodnutí příslušných orgánů, učiněná při řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu resp. kázeňského přestupku, v rozporu s judikaturou ESLP nejsou a k porušení namítaných práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem nedošlo.
Z uvedených důvodů IV. senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky a navrhované části ustanovení §12 trestní řádu. Jde pouze o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu