ECLI:CZ:US:2014:4.US.2658.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2658/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Hodonín, se sídlem Sadová 15,695 01 Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Velkomoravská 378/1, 695 01 Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 468/2013 ze dne 27. 5. 2014 a usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město, č. j. 159 EX 01767/13-003 ze dne 16. 7. 2013 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž měla být porušena pestrá paleta ustanovení aktů ústavního pořádku, jakož i čl. 8 odst. 3 a čl. 26 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na něj kladeným, a dospěl k závěru, že stěžovatel postrádá aktivní legitimaci k podání návrhu.
Z naříkaných rozhodnutí totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako soudní exekutor brojí proti nákladovému výroku rozhodnutí jiného soudního exekutora, v záhlaví citovanému, kterým bylo ve výroku pod bodem III. rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o zastavení exekuce ve věci vedené u jmenovaného soudního exekutora pod sp. zn. 159 EX 01767/13. K odvolání stěžovatele proti tomuto výroku rozhodl Krajský soud v Brně shora označeným usnesením, kterým rozhodnutí v napadeném výroku dle §219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.
Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor, byť napadené rozhodnutí sám nevydal, jako orgán veřejné moci. Třebaže je účastníkem řízení, není z titulu svého postavení oprávněn k podání ústavní stížnosti. Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval. Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.). V napadené věci však jde o situaci poněkud odlišnou. Jak již Ústavní soud stěžovatele seznámil ve svém odmítacím usnesení sp. zn. I. ÚS 636/14 ze dne 28. 7. 2014, postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních zákona č. 396/2012 Sb., regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a která podle §251 o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu. Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (čl. II. bod 2 a 3). Čl. II. bod 4 přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět. V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu svých nákladů. Ústavní soud k tomu dodal, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení čl. II. bod 4 zákona č. 396/2012 Sb.
Nicméně samo o sobě účastenství ("původního") soudního exekutora v řízení za situace, kdy jiný ("nový") soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení soudního exekutora, od něhož byl spis postoupen tomuto jinému soudnímu exekutorovi, ještě neznamená, že je takový soudní exekutor v postavení soukromé osoby, oprávněné podat ústavní stížnost. Ostatně, jak již podtrhl Krajský soud v Brně, "napadeným výrokem bylo rozhodnuto o právech soudního exekutora Mgr. Brančíka, tedy právě odvolatele a je mu tudíž nutno právo na podání odvolání přiznat, byť ho jinak za účastníka řízení považovat nelze" (str. 2 napadeného usnesení). Expressis verbis, na právo stěžovatele coby soudního exekutora na případnou náhradu nákladů řízení v případě postoupení věci jinému soudnímu exekutorovi podle přechodných ustanovení předmětné novely občanského soudního řádu je třeba pohlížet jako na procesní právo orgánu veřejné moci v jiném právním řízení. V daném specifickém řízení soudní exekutor tedy nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci, byť se ocitá - pouze však v rovině svých případných nákladů - v postavení "účastníka" řízení. Jinak zde, na rozdíl od změny exekutora realizované podle §44b exekučního řádu (dále jen "ex. ř."), totiž plnohodnotným účastníkem vůbec není (těmi jsou zde toliko oprávněný a povinný), a to pro charakter a způsob této změny, která předpokládá nejprve souhlas dosavadního exekutora, popřípadě též jeho vyjádření (srov. §44b odst. 1 a 2 ex. ř.). Konečně též zakotvuje nárok na odměnu za činnost, kterou exekutor dosud odvedl (§44b odst. 4 ex. ř.). Tuto kvalitativní distinkci nelze při hodnocení postavení soudního exekutora přehlížet. V tomto ohledu tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (k tomu obecně viz např. stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ST 9/16 SbNU 372).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro neoprávněnost navrhovatele odmítl. Co se týče návrhu na zrušení ustanovení čl. II. bodu 4 zákona č. 396/2012 Sb., jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. srpna 2014
Tomáš Lichovník, v. r.
soudce zpravodaj