ECLI:CZ:US:2000:4.US.271.2000
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti B. zastoupené JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2000, čj. 28 Cm 343/99-72, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve svém návrhu navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, na jehož základě je v řízení, ve kterém se domáhal zaplacení dlužné částky po společnosti Š., a.s., tato společnost dle ust. §138 odst. 1 o.s.ř. v plném rozsahu osvobozena od zaplacení soudního poplatku z odvolání, a to z důvodů druhotné platební neschopnosti.
Stěžovatel namítá, že uvedeným usnesením byla bezprostředně poškozena jeho práva a oprávněné zájmy jako účastníka řízení. Dle jeho názoru krajský soud posoudil z právního hlediska možnost osvobodit společnost Š., a.s., v rozporu s platnými předpisy a obecnými zásadami soudního řízní, stanovenými v ústavních zákonech a ratifikovaných mezinárodních smlouvách.
Z rozhodovací praxe soudů vyplývá, že k tomu , aby soud mohl osvobodit účastníka řízení od zaplacení soudního poplatku musí, být současně splněny dvě podmínky, a to nepříznivá finanční situace a pravděpodobnost úspěchu v daném řízení na straně žadatele.
V projednávaném případě však soud nevzal v úvahu, že nepříznivá finanční a hospodářská situace společnosti Š., a.s., vznikla v souvislosti s její podnikatelskou činností a nikoli na základě vyšší moci, a dále k tomu, že tato společnost je vlastníkem hodnotných nemovitostí, z jejichž prodeje získává nemalé finanční prostředky.
Dle názoru stěžovatele lze žádost společnosti Š., a.s., o osvobození od soudních poplatků hodnotit jako postup odpovídající svévolnému, nebo zřejmě bezúspěšnému uplatňování práva nebo bránění práva. Rozhodnutí soudu, který žádosti vyhověl, je pak v situaci, kdy z dosavadního průběhu jednání sporu, jehož předmětem byla jednoduchá právní otázka, a z předložených materiálů jednoznačně vyplývá oprávněnost nároku stěžovatele, nutno považovat za rozhodnutí, které je nelogické a jehož právní závěry jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Napadeným rozhodnutím soudu bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst.1 a bylo porušeno právo rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť postupem soudu došlo k situaci, kdy stěžovatel má na účtu soudu blokovány finanční prostředky a díky svévolnému a neopodstatněnému rozhodnutí soudu nemá nejmenší záruku, kdy řízení skončí a kdy se svých práv dovolá. Naopak společnost Š., a.s., ve věci pouze podala odpor, u ústního jednání přednesla nedoložené bezpředmětné námitky a nyní podala bezdůvodně odvolání. Rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků tak došlo ke vzniku evidentní faktické nerovnosti v porovnání se stěžovatelem, který při vymáhání oprávněné pohledávky postupuje v souladu se zákonem.
Tím, že soud umožnil, aby společnost Š., a.s., podala odvolání, bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věcí bez zbytečných průtahů, chráněné čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod .
Z tvrzení podaných v ústavní stížnosti a obsahu připojeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2000, čj. 28 Cm 343/99-72, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem vydaným Krajským soudem v Plzni dne 14. 1. 2000, čj. 28 Cm 343/99-61, byla společnost Š., a.s., zavázána k zaplacení částky 2.169.000,- CHF s přísl. Proti tomuto rozsudku podala odvolání a současně požádala o osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením soud žádosti společnosti Š., a.s., vyhověl a od zaplacení soudního poplatku ji zcela osvobodil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mu jsou známy poměry žadatele, a že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné odvolání.
Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud, již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nenáleží mu pozice další instance v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu obecný přezkumný dohled nad činností soudů, za předpokladu, že tyto soudy dodržují ve své činnosti zásady spravedlivého procesu, tj. postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Porušení těchto zásad však v daném případě shledáno nebylo. Článek 36 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel tvrdí, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, povolanému především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytoval ochranu právům. Soud se musí tak uplatněným návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může jednat.
Pokud jde o občanskoprávní řízení je právo na soudní ochranu, zaručené Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, rozvedeno v jednotlivých ustanoveních zákona č. 99/1933 Sb., občanském soudním řádu .
Účastníci řízení mají možnost využít všech prostředků, které jim tento zákon poskytuje, aby se svých práv " stanoveným postupem" domohli, či je úspěšně bránili. Ve skutečnosti, že se procesní protistrana úspěšně domohla práva, jehož uplatnění jí příslušný předpis umožňuje, proto nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele.
V konkrétním případě žalovaný využil možnosti stanovené ust. §138 odst.1 o.s.ř. a při podání odvolání požádal o osvobození od soudních poplatků.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly.
V daném případě Ústavní soud neshledal ani porušení ust. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků a které znamená, že soud je povinen zajisti jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, přičemž bylo zcela na vůli účastníků, které ze zákonem stanovených možností při vedení soudního řízení využijí.
Stejně tak nebylo shledáno porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť na průtahy řízení nelze usuzovat pouze ze skutečnosti, že žalovanému bylo umožněno zákonem předvídaným způsobem, uplatnit řádný odvolací prostředek.
Ústavní soud dále podotýká, že s ohledem na textaci ust. §138 o.s.ř. se řízení ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků, týká jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil, a také pouze jemu se doručuje usnesení soudu (přičemž platí, že usnesení, kterým bylo návrhu zcela vyhověno, nemusí být odůvodněno a odvolání je přípustné pouze proti rozhodnutí, kterým návrhu nebylo zcela nebo zčásti vyhověno).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků se týkalo pouze účastníka řízení, který na ně uplatnil nárok, a právo stěžovatele na soudní ochranu uvedeným usnesením, jak shora uvedeno, nemohlo být porušeno, neboť mu bylo a je umožněno v dosud nepravomocně skončeném řízení zákonem stanoveným způsobem hájit svá práva, Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu