ECLI:CZ:US:2019:4.US.2751.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2751/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem, sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2019 sp. zn. 67 To 210/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. května 2019 sp. zn. 50 T 92/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřuje porušení svých ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 50 T 92/2018 uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tento přečin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Tohoto přečinu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že u benzinové čerpací stanice, po předchozím slovním konfliktu s poškozeným, úderem poškodil levou zadní část vozidla poškozeného a způsobil na něm škodu ve výši 35 450 Kč. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 67 To 426/2018, a následně i dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým usnesením ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. 4 Tdo 835/2019.
3. Stěžovatel podal obvodnímu soudu návrh na povolení obnovy řízení ve výše uvedené trestní věci a přiložil k němu nově vypracovaný znalecký posudek soudního znalce z oboru kriminalistika, specializace mechanoskopie. Obvodní soud napadeným usnesením zamítl návrh na povolení obnovy řízení, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho povolení. Dle obvodního soudu totiž nejde o důkaz soudu dříve neznámý, neboť stěžovatel přišel s návrhem na vypracování takového znaleckého posudku již v původním řízení před nalézacím soudem a soud tedy o možnosti vypracování tohoto znaleckého posudku věděl a odmítl ho pro nadbytečnost. Pro úplnost pak obvodní soud poznamenal, že ze znaleckého posudku neplyne jednoznačný závěr, jakým způsobem k poškození došlo.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud zamítl napadeným usnesením. Podle městského soudu se nelze ztotožnit s názorem obvodního soudu, že v případě předloženého znaleckého posudku nejde o nový důkaz, neboť nalézací soud posuzoval pouze důvodnost provedení takového důkazu a nikoli důkaz samotný. Městský soud se však ztotožnil s názorem obvodního soudu, který došel k závěru, že znalec sice popsal poškození vozidla a možný způsob mechanismu jeho vzniku, nevyloučil však žádným způsobem vznik poškození v důsledku jednání stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v překvapivosti vydaných rozhodnutí. Stěžovatel konstatuje, že z přiloženého znaleckého posudku plyne závěr, že nelze jednoznačně určit použitý nástroj a předmět, který k poškození vedl, a dále, že nelze vyloučit, že tato poškození vznikla nárazem či úderem o jiný podobný předmět, tedy například o jiné vozidlo. Stěžovatel je tak přesvědčen, že ze znaleckého posudku vyšly najevo skutečnosti dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Poukazuje při tom na judikaturu Ústavního soudu, a to konkrétně na nálezy ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 4068/14 (N 56/80 SbNU 667) a ze dne 20. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 919/16 (N 117/81 SbNU 825). Dle právního názoru stěžovatele tak byl v tomto případě porušen požadavek na předvídatelnost rozhodnutí a tím porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel dále odmítá názor obvodního soudu, podle nějž není možné považovat znalecký posudek za důkaz soudu dříve neznámý, neboť obhajoba navrhla tento důkaz již v nalézacím řízení. Dle stěžovatele tento právní závěr potvrdil i městský soud, čímž se měly oba obecné soudy dopustit tzv. extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení.
7. Poslední námitka stěžovatele míří na porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel jednak poukazuje na to, že ohledání místa činu bylo provedeno až po několika hodinách a na jiném místě, čímž zřejmě došlo ke zmaření jeho účelu, tedy zajištění stop. Dále namítá, že závěry obecných soudů byly založeny především na výpovědi poškozeného, což stěžovatel shledává v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu. Konečně je pak stěžovatel toho názoru, že znalecký posudek přináší do věci zcela nový rozměr, neboť jednoznačně konstatuje, že poškození vozidla bylo způsobeno jednorázovým působením nástroje či předmětu, a to dvakrát. V důsledku tohoto závěru je dle stěžovatele jasné, že dané poškození nemohlo vzniknout v důsledku jeho jednání. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. K první námitce stěžovatele, spočívající v porušení předvídatelnosti soudních rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že rozhodování městského soudu o stížnosti je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci. V souzené věci však Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů ve smyslu jeho ustálené judikatury. Městský soud ke stížnosti přezkoumal rozhodnutí obvodního soudu vydané ve veřejném zasedání a s jeho závěrem o neexistenci důvodu pro povolení obnovy se ztotožnil.
12. Stěžovatel dále odmítá názor obvodního soudu, podle nějž není možné považovat znalecký posudek za nový důkaz soudu dříve neznámý, neboť obhajoba navrhla provedení tohoto důkazu již v nalézacím řízení. S tímto názorem se však již ztotožnil stížnostní soud, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že o nový důkaz se sice jedná, nicméně tento důkaz nemůže sám o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Tomuto závěru pak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Podmínkou sine qua non pro povolení obnovy řízení je, že v řízení musí vyjít najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Obvodní soud zde dospěl ke správnému závěru, že z předloženého znaleckého posudku stěžovatele nevyplývají žádné nové skutečnosti, které by ve spojení se skutečnostmi a důkazy již známými mohly přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Ke stejnému závěru dospěl i soud stížnostní, který se ve svém rozhodnutí s námitkami stěžovatele rovněž řádně vypořádal. Skutečnost, že nový znalecký posudek přináší možnost jiného průběhu skutkového děje, nezakládá právo na povolení obnovy řízení. Soudy se pouze musí s obsahem tohoto nového důkazu vypořádat, což v dané věci učinily.
13. Další část námitek je třeba odmítnout jako polemiku se závěry obsaženými v odsuzujících rozsudcích, které však nejsou předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti.
14. Toliko pro úplnost Ústavní soud připomíná, že záruky poskytnuté čl. 6 Úmluvy nedopadají na řízení, v němž se rozhoduje o návrhu na povolení obnovy trestního řízení (viz usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 4007/16 a ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3514/17). Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci tohoto ustanovení na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. 8. 2003 č. 46168/99), tedy i v řízení o povolení obnovy pravomocně skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Oberschlick proti Rakousku ze dne 16. 5. 1995 č. 19255/92 a 21655/93).
15. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že ústavní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu