Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.10.1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 136/16 SbNU 23 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.276.99

sp. zn. IV. ÚS 276/99 Nález Ústavní soud rozhodl dne 11. října 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti L. N., proti rozsudkům Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 1998, čj. 23 C 178/95-71, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 12. 1998, čj. 12 Co 376/98-91, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1997, čj. 2 Cdon 216/97-58, za účasti 1) Okresního soudu v Olomouci, 2) Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Zepter International, s. r. o., Husova 11, 370 57 České Budějovice, zastoupeného JUDr. R. M., advokátem AK, Českobratrská 13, 729 47 Ostrava, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudky Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 1998, čj. 23 C 178/95-71, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 12. 1998, čj. 12 Co 376/98-91, se zrušují. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1997, čj. 2 Cdon 216/97-58, se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že vzhledem k ujednáním obsaženým v kupní smlouvě ze dne 2. 6. 1992 byla i jako kupující oprávněna od smlouvy odstoupit, a dovozuje proto, že uvedenými rozsudky zavazujícími ji uhradit kupní cenu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to rovněž do práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 21. 7. 1999 uvedl, že soudy obou stupňů rozhodovaly v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, takže za tohoto stavu věci nemohlo dojít k porušení ústavních práv stěžovatelky. Z uvedeného důvodu navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 27. 9. 1999 poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že nemá, co by k němu doplnil. Vedlejší účastník Zepter International, s. r. o., uvedl ve svém vyjádření ze dne 29. 7. 1999, a to mimo jiné, to, že při interpretaci ustanovení §35 občanského zákoníku lze dospět k jedinému závěru, totiž, že ujednání kupní smlouvy opravňovalo k odstoupení od smlouvy pouze vedlejšího účastníka jako prodávajícího, nikoli však stěžovatelku. Přirozenoprávní ochrany svých práv se může stěží dovolávat ten, kdo sám porušil jeden ze základních přizenoprávních aspektů, a to princip "pacta sunt servanda". Navíc nelze pominout ani to, že okresní i krajský soud rozhodovaly v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu ČR, byť je jistě kupodivu, že Nejvyšší soud ČR rozhoduje takřka identické spory odlišně. Ze všech uvedených důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Z obsahu spisu 23 C 178/95 Okresního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že žalobou došlou tomuto soudu dne 2. 6. 1995 domáhal se vedlejší účastník Zepter International, s. r. o., v Českých Budějovicích uložení povinnosti stěžovatelce zaplatiti mu částku 72 339,-- Kč s přísl. jako kupní cenu z uzavřené kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1992. Rozsudky Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 1995, čj. 23 C 178/95-21, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. 6. 1996, čj. 12 Co 68/96-43, byla tato žaloba zamítnuta, nicméně shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byly oba tyto rozsudky zrušeny a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud ČR konstatuje, že obsah smluvního ujednání lze správně vyložit ve smyslu vykládacího pravidla v ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku pouze jako dohodnutou možnost odstoupení od smlouvy žalobcem (prodávajícím) v případě porušení povinnosti stěžovatelky, nikoli tedy stěžovatelkou, u které tato možnost je vyloučena. Řídíce se tímto názorem Nejvyššího soudu ČR, rozhodly posléze Okresní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadenými rozsudky tak, že stěžovatelce byla uložena mimo jiné povinnost zaplatit kupní cenu ve výši 72 339,-- Kč s přísl. Po vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vydal tento soud následně dne 31. 3. 1998 pod sp. zn. 3 Cdon 1398/96 rozsudek publikovaný v Právních rozhledech č. 4/1999, jenž má sjednocující povahu a funkci také u sporů, v nichž jako žalobkyně vystupuje Zepter International, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích. V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že pojmu storna kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten který případ kupující povinen zaplatit, lze rozumět pouze v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodů. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§48 odst. 1 občanského zákoníku), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo. O takový případ jde i v projednávané věci, v níž, jak Ústavní soud zjišťuje z obsahu kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1992, účastníci této smlouvy v ní mimo jiné ujednali, že při nezaplacení dvou po sobě jdoucích splátek ztrácí kupující právo na bonus, při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího. V případě storna kupní smlouvy je kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží. Pojem storna kupní smlouvy je i v daném případě v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci (uhrazení vzniklých nákladů ve výši 25 % smluvní ceny zboží) třeba vyložit v souladu s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR tak, že i kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodů. Jestliže tedy dopisem ze dne 17. 6. 1992 stěžovatelka od této kupní smlouvy odstoupila, přičemž jako důvod odstoupení od smlouvy uvedla rodinné důvody, potom tím jen vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo, a neporušila proto žádnou smluvní povinnost. K uvedenému Ústavní soud dodává, že zrušení kupní smlouvy je při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek ve smlouvě ze dne 2. 6. 1992 formulováno jako faktum, kdy je při nejmenším irelevantní to, který z účastníků smlouvy takový projev vůle vůbec učiní. Tím, že soudy prvého a druhého stupně v rozporu s nyní již konstantní judikaturou a také názorem Ústavního soudu dospěly k opačném závěru a zavázaly stěžovatelku k zaplacení kupní ceny, porušily tím její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení těchto ústavně zaručených práv podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí těchto soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní stížnost, pokud směřovala proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR, byla pro zjevnou opožděnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. října 1999