ECLI:CZ:US:2013:4.US.2766.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2766/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky GANSA FINANCIAL s.r.o., se sídlem v Ostravě-Hrabůvce, Hasičská 930/53, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSOS 25 INS 6342/2011, 29 NSČR 23/2012-P5-26 ze dne 18. července 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že usnesením č. j. KSOS 25 INS 6342/2011-P5-3 ze dne 23. srpna 2011 odmítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "insolvenční soud") přihlášku pohledávky stěžovatelky, kterou stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice Anny Škutové (dále jen "dlužnice") a určil, že právní mocí tohoto usnesení končí účast stěžovatelky v tomto insolvenčním řízení. Insolvenční soud vyšel z toho, že stěžovatelka přihlásila svou pohledávku do uvedeného insolvenčního řízení podáním doručeným mu dne 21. července 2011, přičemž třicetidenní lhůta k přihlášení pohledávek, určená rozhodnutím o úpadku, uplynula dne 20. června 2011. Na tomto základě pak s poukazem na ust. §173 a §185 insolvenčního zákona uzavřel, že stěžovatelka přihlásila pohledávku po lhůtě, takže se k ní nepřihlíží. K odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému usnesení insolvenčního soudu Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. KSOS 25 INS 6342/2011, 2 VSOL 584/2011-P5-9 ze dne 21. listopadu 2011 napadené usnesení potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. KSOS 25 INS 6342/2011, 29 NSČR 23/2012-P5-26 ze dne 18. července 2013 zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se nelze ztotožnit s právním názorem obsaženým v odstavci prvém na straně šesté touto ústavní stížnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, spočívajícím v tom, že insolvenční zákon v ust. §167 ukládá insolvenčnímu správci sepsat majetek sloužící k zajištění do majetkové podstaty dlužníka. K tomu stěžovatelka dále uvádí, že pokud tedy nebyl majetek, tj. nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, které nabyla od dlužnice smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva, sepsána insolvenční správkyní ani k poslednímu dni, kdy uplývala 30-ti denní lhůta pro podání přihlášek věřitelů, neplatila pro stěžovatelku povinnost dle ust. §167 odst. 1 insolvenčního zákona.
Jako druhou námitku stěžovatelka uvádí, že názor insolvenčního, odvolacího i dovolacího soudu ohledně neaplikovatelnosti ust. §237 odst. 4 insolvenčního zákona na daný případ insolvenčního řízení a pohledávky stěžovatelky jako zajištěného věřitele, není správný.
Jako třetí námitku vznáší stěžovatelka námitku tvrzení, že postupem dlužnice, insolvenčního soudu i insolvenčníčního správce v rozporu s ust. §5 insolvenčního zákona nebylo předmětné insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn.
Pro tyto své námitky stěžovatelka přednáší v ústavní stížnosti podrobnější argumentaci.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí také logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Jeho závěrům nemá Ústavní soud co vytknout. To, že s těmito závěry stěžovatelka nesouhlasí, zásah do jejích práv nezakládá.
Pokud jde o první námitku stěžovatelky, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatelkou prezentovaný závěr Nejvyššího soudu byl stěžovatelkou poněkud zjednodušen. Nejvyšší soud ve stěžovatelkou uváděném odstavci prvém na straně šesté napadaného rozhodnutí uvedl: "Jako nepřiléhavý je na místě odmítnout též názor dovolatele, že insolvenční správce není povinen sepsat do majetkové podstaty dlužníka automaticky majetek, jenž je vlastnicky připsán jiné osobě (než dlužníku) proto, že slouží jako zajištění na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. V situaci, kdy tento způsob zajištění umožňuje věřiteli, který svou zajištěnou pohledávku řádně přihlásí, pouze uspokojit se z výtěžku zpeněžení zajištění v insolvenčním řízení (§167 odst. 1 insolvenčního zákona), by insolvenční správce jako správce cizího (dlužníkova) majetku nepostupoval s odbornou péčí (§37 odst. 1 insolvenčního zákona), kdyby majetek bez náležité protihodnoty nesepsal do majetkové podstaty dlužníka." Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout. Ust. §167 odst. 1 insolvenčního zákona v rozhodném znění stanoví, že zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění. Z tohoto ustanovení stěžovatelce žádná povinnost neplyne. Plyne jí naopak oprávnění na uspokojení z výtěžku zajištění.
K námitce stěžovatelky, že názor obecných soudů stran neaplikovatelnosti ust. §237 odst. 4 insolvenčního zákona na projednávanou věc stěžovatelky je nesprávný, Ústavní soud uvádí, že v případě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, kterou uzavřela s dlužnicí ani Ústavní soud (stejně jako Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud) nedospěl k závěru, že by šlo o neúčinný úkon. Přitom podle ust. §237 odst. 4 insolvenčního zákona v rozhodném znění bylo-li plnění z neúčinného právního úkonu vzájemné, vydá je insolvenční správce oprávněným osobám bez zbytečného odkladu poté, co tyto osoby vydaly dlužníkovo plnění z takového úkonu do majetkové podstaty. Není-li plnění poskytnuté dlužníku těmito osobami v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, považuje se pohledávka, která těmto osobám poskytnutím plnění dlužníku vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. Proto Ústavní soud ani druhé stěžovatelčině námitce přisvědčit nemohl.
Stran třetí námitky stěžovatelky Ústavní soud podotýká, že jejím předmětem není postup Nejvyššího soudu, ale jiných subjektů, a proto se jedná o námitku z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky nepřípadnou.
K celé věci stěžovatelky závěrem Ústavní soud dodává, že stěžovatelka měla vůči dlužnici pohledávku a nic jí nebránilo ji v insolvenčním řízení včas přihlásit, stejně jako to učinili další věřitelé. To, že tak neučinila, jde k její tíži a nelze napravit cestou ústavní stížnosti.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. prosince 2013
Michaela Židlická v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu