Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.09.1997, sp. zn. IV. ÚS 28/97 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 115/9 SbNU 77 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.28.97

sp. zn. IV. ÚS 28/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1) V. K., 2) K. K. a 3) J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1996, sp. zn. 28 Ca 128/96, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 128/96, ze dne 12. 11. 1996, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 24. 1. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti soudnímu rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu,ze dne 28. 2. 1996, zn. PÚ 1101/94, o nevydání nemovitosti, a to pozemku č. kat. 298 o výměře 12 067 m2 v k.ú. Č. Správní orgán své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že restituční nárok stěžovatelů nebyl u pozemkového úřadu uplatněn v zákonné lhůtě podle §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, tj. do 31. 1. 1993. Pokud oprávněné osoby z neznalosti zákona uplatnily výzvu k vydání zemědělského majetku u Obvodního soudu pro Prahu 8, byť i ve lhůtě uvedené v ustanovení §13 zákona č. 229/1991 Sb., pak takovou výzvu považuje pozemkový úřad za neúčinnou. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uplatnění nároku na vydání nemovitosti podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. má účinky procesněprávní. Ty jsou ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu zachovány. K tomu, aby byly zachovány i hmotněprávní účinky, jak dále konstatuje, musí být splněny hmotněprávní podmínky podle zákona č. 229/1991 Sb. Nesplnění byť jediné podmínky znamená, že požadavku na vydání majetku nelze vyhovět. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že po neuzavření dohody o vydání předmětné nemovitosti s osobou povinnou se domáhali svých nároků (dne 7. 8. 1991) u Obvodního soudu pro Prahu 8, který jejich návrhu vyhověl (rozsudek ze dne 14. 12. 1992, sp. zn. 14 C 196/91). Na základě odvolání povinné osoby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení s tím, aby řízení bylo doplněno a ve věci znovu rozhodnuto. Obvodní soud pro Prahu 8 po částečném doplnění řízení zjistil, že předmětný pozemek měl v rozhodné době charakter orné půdy a tudíž není dána pravomoc soudu, a proto rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 14 C 196/91, tak, že řízení zastavil a po právní moci usnesení věc postoupil Pozemkovému úřadu hl.m. Prahy. Stěžovatelé jsou toho názoru, že rozhodnutím správního orgánu i rozhodnutím Městského soudu v Praze byla zasažena jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 11 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvádějí, že zejména Městský soud v Praze se neřídil, ani dostačujícím a přesvědčivým způsobem nevypořádal s ustanovením §104 odst. 1 o.s.ř., podle kterého, nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu. Přitom právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány. Na základě toho pak dovozují, že uplatnění nároku u soudu podle restitučních předpisů bylo učiněno řádně a včas a ve svých důsledcích s plným zachováním právních účinků řádně a včas podaného návrhu u příslušného správního orgánu. Poukazují rovněž na to, že soud ke svému závěru o zastavení řízení dospěl až po dlouhém dokazování a na základě nově zjištěných skutečností, které sám, natož pak účastníci řízení, neznal. Namítají, že právní názor v otázce ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. je v hrubém rozporu s principem dobré víry. V tom spatřují vážný zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelé se rovněž dovolávají svého práva garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny, když uvádějí, že před oběma orgány bylo jednáno a rozhodnuto bez jejich přítomnosti nebo přítomnosti jejich právního zástupce. Proto navrhují, aby Ústavní soud vydal nález, kterým napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zruší. V souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření od Městského soudu v Praze a Magistrátu hl.m. Prahy, pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření uvedla, že k porušení čl. 11 Listiny nemohlo dojít, neboť stěžovatelé vlastníky nemovitosti nejsou. K namítanému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny pak konstatuje, že soud žádné dokazování ve věci neprováděl a vzhledem k tomu, že šlo pouze o posouzení právní otázky včasnosti uplatnění restitučního nároku, věc posoudil ve smyslu ustanovení §250f o.s.ř. jako věc jednoduchou. Závěrem pak předsedkyně senátu podotkla, že pokud Ústavní soud shledá, že napadený rozsudek je třeba zrušit, neboť soud rozhodl bez ústního jednání, aby se také vyslovil k tomu, zda mu přísluší názor obecného soudu o včasnosti uplatněného restitučního nároku korigovat a případně tento právní názor přezkoumat. Vedlejší účastník se svého postavení v tomto řízení přípisem ze dne 13. 5. 1997 výslovně vzdal. Při jednání před Ústavním soudem dne 25. 9. 1997 V.K. k dotazu senátu uvedl, že pozemek, který je předmětem sporu, je dodnes prázdný a že naprosto nic nebrání jeho vydání. Pokud ví, je i nadále v územním plánu veden jako pozemek pro výstavbu vilek. Inženýrská organizace, o které jako od povinné osoby vydání pozemku žádali, dnes již neexistuje. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 128/96,jakož i správní spis pozemkového úřadu, zn. PÚ 1101/94, jehož součástí je spis vedený u Okresního soudu v Praze 8 pod sp. zn. 14 C 196/91. S obsahy všech spisů se Ústavní soud podrobně seznámil. Při posuzování věci se Ústavní soud řídil následujícími úvahami: Zákon č. 229/1991 Sb. je nepochybně ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. předpisem speciálním. Totéž platí ve vztahu k zákonu č. 403/1990 Sb. To ostatně vyjadřuje i judikatura obecných soudů, především pak stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/73 (č. 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vztah zmíněných tří restitučních zákonů je tedy takový, že zákon č. 87/1991 Sb. má povahu nejobecnější restituční úpravy (samozřejmě jen pokud jde o fyzické osoby) a ve vztahu speciality jsou k němu jak zákon č. 403/1990 Sb., tak i zákon č. 229/1991 Sb. Každý z těchto zákonů však zavedl určitou proceduru uplatnění nároků, včetně odlišného určení lhůt k výzvě povinné osobě, aby věc vydala a také k uplatnění nároku u soudu nebo správního (pozemkového) úřadu. Z toho je zřejmé, že nepochybně může dojít, a v praxi také dochází, k tomu, že nárok uplatněný podle jednoho restitučního zákona se posléze ukáže být nárokem podle jiného z nich, a to povětšině v době, kdy lhůty k uplatnění nároků již uplynuly. Přitom je třeba vidět, že stanovené lhůty jsou velmi různé (např. zákon č. 403/1990 Sb. lhůtu k podání žaloby v případě, že povinná osoba věc nevydá, vůbec nestanoví a podle judikatury se proto právo k podání žaloby promlčuje jako každé jiné majetkové právo v obecné tříleté promlčecí lhůtě - viz již cit. R 34/93). Jak u zákona č. 403/1990 Sb., tak i u zákona č. 87/1991 Sb., je jinak režim obdobný, když náležitostí výzvy k vydání věci je sice uvedení důvodu přechodu majetku na stát, nikoli však právní hodnocení (takže výzva či žaloba vlastně nemusí nutně obsahovat označení restitučního zákona, podle kterého je nárok uplatňován, neboť podle ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. musí žaloba, mimo jiné, obsahovat jen vylíčení rozhodujících skutečností a musí být z ní patrno, čeho se žalobce domáhá). Jiná je však situace, pokud jde o postup podle zákona č. 229/1991 Sb. Podle tohoto zákona se totiž nárok uplatňuje u pozemkového úřadu a jeho prekluze je spojena právě s tím, že nárok u tohoto úřadu nebyl uplatněn řádně a včas. Z toho judikatura obecných soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 362/96) dovodila, že domáhá-li se žalobce vydání věci z určitých důvodů, je překročením žalobního návrhu, jestliže soud dovodí, že věc nelze vydat podle zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž podle zákona č. 229/1991 Sb. Pokud tedy soud v řízení o žalobě oprávněné osoby dospěje k závěru, že uplatněný nárok by se neměl řídit zákonem č. 403/1990 Sb. nebo zákonem č. 87/1991 Sb., ale právě zákonem č. 229/1991 Sb., nezbývá mu, nežli řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit a věc postoupit příslušnému pozemkovému úřadu. Jiný postup možný není, neboť není dána pravomoc soudu - o věci se rozhoduje ve správním řízení a o opravném prostředku rozhoduje příslušný krajský soud ve správním soudnictví. To je tedy i situace, do které se dostali stěžovatelé. Celé jádro věci tedy spočívá na posouzení, jaký výklad ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. o tom, že právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány po postoupení věci příslušnému (zde správnímu) orgánu, je výkladem ústavně přijatelným. Je nesporné, že nároky oprávněných osob postupem podle zákona č. 229/1991 Sb. (nehledě na zvláštní situaci a zvláštní lhůty zavedené zákonem č. 30/1996 Sb.) musely být uplatněny do 31. 1. 1993. Došlo-li tedy v soudním řízení k zastavení řízení a postoupení věci pozemkovému úřadu až po tomto datu, je otázkou, zda se správní řízení považuje za zahájené až dnem tohoto postoupení nebo naopak již dnem podání návrhu soudu. Při řešení této otázky nelze podle názoru Ústavního soudu hledat východisko jen v tom, že občanský soudní řád je předpisem procesním, zatímco zákon č. 229/1991 Sb. obsahuje jak úpravu hmotněprávní, tak i normy procesní. Řešení je naopak třeba hledat v logickém a gramatickém výkladu ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o.s.ř. Zachovat lze nepochybně jen něco, co tu už bylo a co právě proto zachováno být také může. Jinak řečeno, zachovat nelze to, co má teprve nastat. Pokud tedy mají účinky podání návrhu zůstat zachovány, nezbývá, nežli na ně hledět jako na něco, co tu nutně muselo být už dříve. Opačný výklad postrádá logiku, neboť pokud bychom se přiklonili k názoru, že správní řízení se považuje za zahájené až postoupením věci nepravomocným soudem, jaké zachované účinky by tu vlastně mohly zbýt? Zachovanými účinky podaného návrhu lze tedy rozumět pouze to, že zde návrh je, takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jiný smysl ustanovení §104 odst. 1 věta druhá o.s.ř. mít nemůže. Jiné řešení by ani nebylo spravedlivé, neboť nelze přehlížet existující a zřejmě dlouhodobou situaci v soudnictví, která vede k tomu, že mnohé lhůty mohou uplynout dříve, nežli se soud začne vůbec věcí zabývat. Ustanovení §6 o.s.ř. sice uvádí, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou rychlosti, realita však za touto zásadou přeci jen poněkud zaostává. Kromě toho, platí-li v právním státě zásada, že soud zná právo, bylo by absurdní připustit, aby to, že tento soud po mnohdy víceletém (v tomto případě takřka tříletém) soudním řízení dospěje nakonec k závěru, že vlastně není pravomocný o věci rozhodnout, šlo k tíži těch, kteří se na něj v důvěře v tuto zásadu obrátili. Konečně pak, pokud jde o tu část vyjádření účastníka řízení (Městského soudu v Praze), aby Ústavní soud se vyjádřil též k tomu, zda mu přísluší názor obecného soudu korigovat a případně přezkoumat, konstatuje Ústavní soud, že za situace, kdy stále nebyl zřízen Ústavou předvídaný Nejvyšší správní soud a kdy neexistuje žádný procesní prostředek k dosažení nápravy rozhodnutí soudů, které rozhodují v tzv. správním soudnictví jako soudy jediné instance, navíc mnohdy (ostatně i v projednávané věci) bez nařízení jednání, Ústavnímu soudu nezbývá, nežli uvést, že existuje-li jako forma obrany jedině ústavní stížnost, je povinen se jí zabývat. Jak již ostatně Ústavní soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, nedostatky v organizaci soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých práv a svobod. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno, kdy dospěl k názoru, že postupem soudu bylo porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Tím, že v této rozhodně ne jednoduché věci bylo rozhodnuto bez slyšení účastníků, došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud však na druhé straně nesdílí názor stěžovatelů, že postupem orgánů veřejné moci byl porušen též čl. 11 Listiny, který tento soud chápe tak, že chrání především vlastnictví již konstituované a nelze jím argumentovat v restitučních sporech. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. 9. 1997