ECLI:CZ:US:2013:4.US.2825.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2825/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. M., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 640/45, směřující proti usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. června 2013, č.j. 31 Nt 590/2013-33, a Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2013, č.j. 50 To 274/2013-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Sokolově byla zamítnuta žádost stěžovatele o přeřazení z věznice s ostrahou do věznice s dozorem v rámci výkonu trestu odnětí svobody na doživotí uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2008, sp. zn. 8 T 18/2008, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2008, sp. zn. 8 To 120/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2008, sp. zn. 8 T 18/2008. Ke stížnosti stěžovatele napadeným usnesením Krajský soud v Plzni zrušil napadené usnesení Okresního soudu v Sokolově, a znovu rozhodl tak, že zamítl žádost stěžovatele o přeřazení z věznice s ostrahou do věznice s dozorem v rámci výkonu trestu odnětí svobody na doživotí uloženého mu rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 2. dubna 1998, sp. zn. 2 Ks 122 Js. 4237/95, ve spojení s usnesením Spolkového soudního dvora ze dne 6. října 1998, sp. zn. StR 497/98 Spolková republika Německo, který byl uznán na území České republiky rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2008, sp. zn. 8 T 18/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2008, sp. zn. 8 To 120/2008, o jehož výkonu bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2009, sp. zn. 8 T 18/2008.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl odsouzen německým soudem k trestu odnětí svobody na doživotí, přičemž výše trestu je pro danou trestnou činnost obligatorně doživotí. Německé soudy však tuto okolnost vyvažují tím, že po 15 letech je možné podmíněné propuštění a ve většině případů k tomu i dochází, není-li aplikován speciální institut "zvláštní tíže viny", který je používán u "nenapravitelných" pachatelů. V případě stěžovatele však k takové aplikaci nedošlo. Český právní řád pro udělení doživotního trestu odnětí svobody požaduje nemožnost nápravy pachatele, tu však v daném případě německé soudy neshledaly. Dále stěžovatel poukázal na případ svého spolupachatele, který střílel (zatímco stěžovatel byl v době střelby ve vedlejší místnosti), a který byl pro tento čin souzen v České republice, byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 a půl roku, tedy mírněji. Přemístěním stěžovatele k výkonu trestu do České republiky se dostal i režim jeho podmíněného propuštění mimo německý dosah, a stěžovatel tak může o podmíněné propuštění požádat teprve po odpykání 20 let trestu.
Za této situace tedy rozhodoval soud o žádosti stěžovatele o přeřazení do mírnějšího typu věznice. Podle stěžovatele by vyhověním jeho žádosti došlo k tomu, že by byl jako jediný český vězeň, odsouzený k doživotnímu trestu, který by nevykonával trest ve věznici s ostrahou, nebo se zvýšenou ostrahou. Podle dosavadní praxe, založené na podzákonných normách, vykonávají doživotně odsouzení svůj trest odděleně od ostatních vězňů, což by vedlo k jeho faktickému osamostatnění, a tím k nenaplnění účelu trestu. Soud prvého stupně se za tohoto stavu věci vůbec nezabýval posouzením zákonnosti podzákonné právní úpravy. Soud prvého stupně proto nezohlednil 13 kázeňských odměn a žádný kázeňský trest, naopak konstatoval, že v roce 2011 dosáhl stěžovatel "pouze" dvou kázeňských odměn, aniž by zohlednil okolnosti, za nichž stěžovatel může být kázeňsky odměněn. Soud prvého stupně pouze převzal hodnocení vězeňské služby.
Stěžovatel má za to, že stížnostní soud pochybení soudu prvého stupně nijak nenapravil, byť odůvodnění jeho rozhodnutí je mnohem preciznější. Krajský soud opřel svoje rozhodnutí o nové postřehy, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Navíc soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. června 2013, sp. zn. I. ÚS 1946/12, týkající se přeřazování odsouzených a zásahu Ústavního soudu. Podle stěžovatele však jeho výjimečný případ, s ohledem na nepříznivou kombinaci českého a německého právního řádu, není možno podřadit pod uvedený judikát.
Poslední námitka se týkala veřejnosti jednání. Soud prvého stupně se konal v budově Věznice v Horním Slavkově a konání zasedání nebylo nikde oznámeno, ani na úřední desce soudu, ani na úřední desce věznice. Veřejná kontrola soudních jednání tak byla znemožněna.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 31 Nt 590/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, založené na, pro něj nepříznivém, rozhodování obecných soudů.
Stěžovatel Ústavnímu soudu předložil svoje podání, v němž projevuje nesouhlas s rozhodnutími, jimiž nebylo vyhověno jeho požadavku na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Konstatuje genezi svého případu i srovnání se spolupachatelem, který však byl souzen podle jiného právního řádu než stěžovatel a v důsledku toho mělo dojít ve srovnání se stěžovatelem k mírnějšímu potrestání. Stěžovatel se nepřímo domáhá obdobného přístupu i ve svém případě. Český právní řád však neumožnuje doživotně odsouzeného podmínečně propustit dříve než po odpykání dvaceti let trestu odnětí svobody (§88 odstavec 5 trestního zákoníku). Proto se stěžovatel snaží alespoň dosáhnout mírnějšího zacházení přeřazením do věznice s dozorem. Soud prvého stupně vycházeje z předestřených okolností případu žádosti nevyhověl. Své rozhodnutí přitom řádně odůvodnil. Stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvého stupně stížností, obsahově shodnou s ústavní stížností. Ani stížnostní soud požadavku stěžovatele nevyhověl, přičemž mimo jiné poukázal na fakt, že pobyt ve vězení v Německu, který stěžovatel sám deklaroval jako mírnější, než jaký je pobyt ve věznici s ostrahou, byl spjat s řadou kázeňských přestupků. Z toho stížnostní soud dovodil další, nikoliv však nová fakta, podporující nevyhovění žádosti stěžovatele o přeřazení.
Podle příslušných ustanovení trestního zákoníku je soudu svěřeno posouzení, zda okolnosti výkonu trestu odsouzeného pachatele trestného činu svědčí pro změnu původního rozhodnutí o typu věznice, kde bude svůj trest vykonávat. Neexistuje žádné obligatorní pravidlo, které by zaručovalo, že k přeřazení dojde. Rovněž nelze předpokládat, že německá právní úprava automaticky umožnuje osobám odsouzeným k doživotnímu trestu odnětí svobody bez dalšího propuštění po odpykání 15 let. Rozhodování o otázkách druhu věznice pro výkon trestu či podmíněného propuštění z výkonu trestu je svěřeno soudu, aby tento prověřil veškeré okolnosti a posoudil, zda došlo k nápravě, která umožnuje žádosti vyhovět.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel ji měl a využil své zákonné možnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, neznamená porušení jeho práv a samo o sobě nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Veřejnost zasedání umožnuje neomezenému okruhu osob přítomnost u jednání soudu. Fakt, že jednání soudu nebylo inzerováno na úředních deskách, neznamená zkrácení v tomto právu. Jak je ze spisu Okresního soudu v Sokolově patrné, právní zástupce stěžovatele byl o konání veřejného zasedání informován dne 7. června 2013, tedy 18 dní předem, a nic mu nebránilo tuto informaci publikovat a zajistit tak veřejnost zajímající se o toto jednání, s přihlédnutím k okolnostem místa zasedání soudu v areálu věznice.
Ústavní soud neshledal v podání stěžovatele nic, co by svědčilo o tom, že postupem soudů v jeho věci došlo k zásahům do jeho základního práva. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze soudního spisu patrné, soudy stěžovateli nevyhověly, když neshledaly důvody jeho žádosti vyhovět. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu