ECLI:CZ:US:2008:4.US.2832.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2832/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem pplk. Sochora 4, 170 00 Praha 7, směřujícím proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2006 sp. zn. 1 To 37/2005-11.765, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Navrhovatel ve svém podání brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, přičemž namítá, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti zpochybňuje hmotněprávní posouzení skutku popsaného v rozsudku a vyslovuje přesvědčení, že na základě provedených důkazů nelze dospět k závěru o úmyslném zavinění u trestných činů, pro které byl odsouzen. V petitu návrhu se domáhá zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.
II.
Z ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 10/2001, zjistil Ústavní soud následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2002 č.j. 3 T 10/2001-11.326, byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákona. K odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. února 2003, č.j. 4 To 91/02-11.348, tak, že rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Novým rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2004 č.j. 3 T 10/2001-11.508, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2004 č.j. 1 To 6/2004-11.606, napadený rozsudek zrušil a uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. srpna 2005 č.j. 6 Tdo 101/2005-11.715, rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 9. února 2006 č.j. 1 To 37/2005-11.765, v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, uznal stěžovatele vinným trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 trestního zákona a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 let a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce vedoucího pracovníka a statutárního orgánu podnikatelského subjektu na dobu 5 let.
I proti druhému odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. května 2007 č.j. 5 Tdo 325/2007-11.867 jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
III.
V řízení před Ústavním soudem se uplatňuje maxima, dle níž "Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit." (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 305/99 N 172/20 SbNU 217, I. ÚS 603/2000 N 99/07 SbNU 129, IV. ÚS 98/03 N 1/32 SbNU 3, IV. ÚS 314/05 N 159/38 SbNU 267).
Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil rozhodnutí, u něhož se přezkumu z pohledu ústavnosti domáhá, posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak je ve výroku usnesení uvedeno, když vyšel z následující argumentace.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky. Ochrana ústavnosti v právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 N 111/19 SbNU 79), je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž toto neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Je-li je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici navrhovatele, následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí se námitkami stěžovatele náležitě zabýval, aniž by tyto musely být ve shodě se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval (např. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, dále usnesení sp. zn. III. ÚS 323/05, III. ÚS 823/06, II. ÚS 387/07, III. ÚS 1980/07 dostupná na www.nalus.usoud.cz), že uvedený závěr je "konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod."
IV.
Vycházeje ze shora uvedeného, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96 U 13/5 SbNU 583, IV. ÚS 58/95 U 2/7 SbNU 331, III. ÚS 181/98 U 49/11 SbNU 363, dále rovněž např. usnesení sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 dostupná na www.nalus.usoud.cz).
Navrhovatel však brojí výlučně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2006 č.j. 1 To 37/2005-11.765. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007 č.j. 5 Tdo 325/2007-11.867 nenapadá, kasační návrh ve vztahu k citovanému usnesení neuplatňuje a žádné případné vady tohoto rozhodnutí ani v odůvodnění návrhu nezmiňuje, ač od doručení tohoto usnesení odvozuje lhůtu stanovenou v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že dovolací soud se v dané věci velmi podrobně i v tomto svém druhém rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se právní kvalifikace skutku a naplněním subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů, kterými byl uznán vinným, tj. námitkami, které navrhovatel opakuje ve svém podání a které tvoří podstatu jeho odůvodnění. Je nezbytné dodat, že v dané věci to byl právě Nejvyšší soud, který zásadním způsobem ovlivnil právní kvalifikaci stíhaného skutku, neboť již v prvém usnesení ze dne 4. srpna 2005 č.j. 6 Tdo 101/2005-11.715 zaujal závazný právní názor na tuto kvalifikaci. Vrchní soud v Praze v rozsudku, který jako jediné soudní rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností napadá, právní názor Nejvyššího soudu bezezbytku respektoval a promítl ho nejen do formulace skutku spáchaného stěžovatelem, ale zejména do jeho právního posouzení.
V důsledku uvedeného deficitu návrhu, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním, zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl rozhodnutí o posledním opravném prostředku jím uplatněným, byl návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka