ECLI:CZ:US:2009:4.US.2836.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2836/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti B. S., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, AK se sídlem Národní 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1140/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení, jímž Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněné její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 9 To 103/2008.
Stěžovatelka uvedla, že byla rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2007 čj. 2 T 108/2007-289 uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu dvou let. Trestného činu se dopustila dne 21. 5. 2005 v Podivíně při prodeji klisny anglického plnokrevníka kupující K. G., roz. S., a to skutkem popsaným ve výroku rozsudku. Stěžovatelka nesouhlasila s právními závěry soudů všech tří stupňů při hodnocení jejího zavinění, rozvedla důvody, o kterých má za to, že její trestní odpovědnost vylučují, a za příčinu způsobeného následku označila výhradně jezdecké chyby K. G.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že na podkladě stěžovatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení) se Nejvyšší soud zabýval otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatelky. Konstatoval, že Okresní soud v Břeclavi se námitkami obhajoby zpochybňujícími závěr o nedbalostním zavinění stěžovatelky pečlivě zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Jeho závěr, že stěžovatelka jednala zaviněně ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zákona, odvolací soud nevyloučil, současně však naznačil, dle názoru dovolacího soudu zřejmě z opatrnosti a v reakci na argumenty v odvolání, že jednání stěžovatelky nemohlo být nezaviněné, neboť jednala přinejmenším ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zákona. Nejvyšší soud tak nepřiznal opodstatněnost tvrzení stěžovatelky, že mezi závěry soudů obou stupňů ohledně formy jejího zavinění existoval rozpor a po reakci i na další dovolací námitky přisvědčil závěru soudů nižších stupňů, že stěžovatelka nejednala se základní mírou opatrnosti a zjištěným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavněprávní argumentace stěžovatelky, byť opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny, směřovala proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do polemiky se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů vztahujícími se ke zhodnocení míry opatrnosti přiměřené okolnostem a situaci, za které stěžovatelka jednala. Pochybení v procesu dokazování však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých, v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Ústavněprávní pochybení takto naznačená však Ústavní soud neshledal.
Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelky opakovanými v ústavní stížnosti v nezbytném rozsahu, logickým a přesvědčivým způsobem vypořádal a dovolání shledal zjevně neopodstatněným. Za takovýchto okolností postačí na obsah odůvodnění tohoto rozhodnutí jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy odkázat a připomenout, že odlišný názor stěžovatelky na hodnocení posuzované trestní věci nezakládá sám o sobě opodstatněnost jí předloženého tvrzení o důvodnosti ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu