ECLI:CZ:US:2016:4.US.2865.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2865/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jindřicha Abrahama, zastoupeného JUDr. Lenkou Kamišovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 356/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 22 Cdo 2589/2014-487, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. 19 Co 489/2009-388, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, č. j. 9 C 249/2005-170, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2010, č. j. 9 C 249/2005-260, zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků tohoto řízení (žalobců) k nemovitým věcem (pozemku a bytovému domu). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele, kterému zároveň uložil povinnost zaplatit peněžitou částku na vypořádání spoluvlastnického podílu žalobcům.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 19 Co 489/2009-217, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2010, č. j. 19 Co 489/2009-268, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobcům; žalobci a) uložil povinnost zaplatit stěžovateli na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu 4 237 151 Kč.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. 22 Cdo 3021/2010-280, rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že nezbytnou podmínkou přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je jeho schopnost zaplatit ostatním náhradu za spoluvlastnický podíl a že tuto schopnost musí spoluvlastník v řízení prokázat. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že do úvahy o přikázání věci jasně nezahrnul otázku schopnosti žalobců investovat do - podle zjištění soudu prvního stupně potřebných - oprav domu. Odvolací soud podle něj nevzal v úvahu ani zjištění soudu prvního stupně, že původní žalovaný (otec stěžovatele) v podstatě neměl žádnou možnost podílet se na rozhodování o nemovitosti po řadu let a neplynuly mu z ní žádné finanční prostředky, a dále dostatečně nezkoumal, kdo se zasloužil o nabytí nemovitostí v restituci.
Městský soud v Praze následně po doplnění dokazování znaleckým posudkem potvrdil rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, č. j. 19 Co 489/2009-388, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem (výrok I.) a ve výroku o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků jej změnil tak, že předmětné nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalobců. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že souhrn relevantních skutečností svědčí ve prospěch žalobců, resp. především žalobce ad a), jehož osobní a citový vztah k domu je nepopiratelný. Vzal v úvahu i finanční vázanost obou žalobců na dům (dva hypoteční úvěry na opravy zajištěné zástavním právem); opuštění domu žalobcem ad a) by pro něho představovalo téměř sociální likvidaci. Naproti tomu citovému vztahu stěžovatele k domu nešlo uvěřit, neboť v domě od svých 14 let nebydlí, žije a podniká v Plzni. V řízení bylo prokázáno, že povinnost vyplatit spoluvlastnický podíl byla žalobcem ad a) fakticky splněna, protože byla vymožena žalovaným v rámci exekučního řízení.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. 22 Cdo 2589/2014-487, odmítl pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř. s odůvodněním, že v původním řízení dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu především proto, že nebyla dostatečně prokázána schopnost jednoho či druhého žalobce zaplatit náhradu za spoluvlastnický podíl stěžovateli. Tuto schopnost žalobce ad a) již prokázal, a to tím, že od něj částka byla na základě původního pravomocného rozsudku odvolacího soudu exekučně stěžovatelem vymožena.
Proti výše uvedeným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2016 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení. Namítá zásah do práva na ochranu vlastnictví a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1, na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3, na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 a porušení principu právního státu podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. V konečném důsledku spatřuje v postupu obecných soudů zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na ochranu vlastnictví čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy se nevypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí se všemi námitkami a posouzením věci odvolacím soudem podle zákona č. 89/2012 Sb. fakticky odebraly stěžovateli možnost hájit jeho práva ve druhém stupni. Dále odvolací soud dospěl k odlišným závěrům (právním i skutkovým), aniž by zopakoval dokazování, a navíc učinil skutkové závěry, které z důkazů nevyplývaly; svoji úvahu vedoucí k tomuto obratu dostatečně neodůvodnil. Konečně soudy postupovaly svévolně, pokud jde o způsob vypořádání spoluvlastnictví, neboť primárně měly uvažovat o rozdělení společné věci.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Má-li Ústavní soud zasáhnout do rozhodování obecných soudů, musí být jejich rozhodnutím porušeno či omezeno ústavně zaručené právo stěžovatele. Nesmí přitom jít o omezení ústavně garantovaného práva na základě zákona, který sleduje legitimní cíl a je zároveň opatřením v demokratické společnosti nezbytným (k tomu srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 a nález sp. zn. Pl. ÚS 16/98 ze dne 17. 2. 1999). Žádné takové protiústavní porušení či omezení práv není možné v dané věci shledat.
Stěžovatel správně namítá, že součástí práva na spravedlivý proces jsou i požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí soudu, přičemž mají být důsledně vypořádány námitky účastníků řízení. Nesprávně však dovozuje toto porušení ve své věci, neboť soudy se odůvodnění svých rozhodnutí věnovaly velmi podrobně, své úvahy řádně předestřely a vypořádaly všechny podstatné námitky. Není porušením práva na spravedlivý proces, pokud soudy v odůvodnění nezmiňují každou jednotlivou připomínku účastníka řízení, nemůže-li mít sama o sobě vliv na rozhodnutí ve věci (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90 a nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. 12. 2008).
V odůvodnění odvolacího soudu je srozumitelně vysvětleno, že důvodem pro vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci žalobcům (vedlejším účastníkům) byla nemožnost účelně předmětné nemovitosti mezi spoluvlastníky rozdělit. Soud je poté přikázal žalobcům s ohledem na subjektivní a objektivní okolnosti. Žalobci splnili subjektivní podmínky tím, že v řízení prokázali svůj zájem o nemovitosti a solventnost. Obecné soudy správně zohlednily také objektivní okolnosti - úzké sociální vazby žalobců na bytový dům a jejich ekonomický vztah k nemovité věci (hypotéční zástavní práva). Jako zásadní je třeba hodnotit fakt, že stěžovatel již za svůj spoluvlastnický podíl dostal zaplaceno. Právě otázka schopnosti poskytnout přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl je klíčová; nadto nelze pomíjet, že vedlejší účastníci jsou vlastníky celkem 5/6 předmětných nemovitých věcí. Nejde tedy o svévoli soudu ve volbě způsobu vypořádání spoluvlastnictví, které jiným způsobem nebylo objektivně možné. Stěžovatelem navrhované zřízení bytového spoluvlastnictví by bylo pravděpodobně jen prostorem pro nové spory mezi spoluvlastníky, kteří nejsou schopni společné správy nemovité věci.
Obecnými soudy zvolený způsob vypořádání spoluvlastnictví nepředstavuje protiústavní zásah do práva stěžovatele vlastnit majetek ani se nejedná o vyvlastnění či nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Zrušení spoluvlastnictví proběhlo na základě nesporných tvrzení spoluvlastníků a jeho vypořádání podle zákona a za náhradu (§1147 o. z.), kterou představuje hodnota podílu stěžovatele stanovená znaleckým posudkem; majetková hodnota tak zůstala stěžovateli jednoznačně zachována. Pokud se stěžovatel domnívá, že v důsledku jednání žalobců klesla v posledních letech hodnota nemovitosti, měl tyto skutečnosti tvrdit a prokazovat dříve či svá práva vymáhat v jiném řízení.
Z rozhodnutí dále vyplývá, že odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem, na jehož základě dospěl k odlišnému skutkovému závěru. Své úvahy a hodnocení dostatečně odůvodnil a v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat porušení §213 o. s. ř.
Změna právního posouzení věci odvolacím soudem není porušením práva na spravedlivý proces. Soud nebyl povinen postupovat podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §118 odst. 2 o. s. ř., jelikož odlišné právní posouzení nebylo vyvoláno změnou právního názoru odvolacího soudu, ale změnou právní úpravy. V průběhu řízení vstoupil do účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V posuzované věci však nedošlo věcně k žádné změně, neboť právní úprava §1147 zákona č. 89/2012 Sb. pouze nahradila §142 zákona č. 40/1964 Sb., z jehož znění vycházel soud prvního stupně; obsahově jsou tato ustanovení téměř totožná a nejde proto o změnu právního posouzení, ani o porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je konstitutivní povahy a soudy tak musely postupovat s ohledem na aktuální skutkový a právní stav v době svého rozhodování podle §3028 odst. 1 a 2 o. z.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu