ECLI:CZ:US:2020:4.US.2876.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2876/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Štefana Holubjáka, zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2020 č. j. 30 Cdo 928/2019-88 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2018 č. j. 7 Co 1347/2018-69, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 7. 2018 č. j. 36 C 19/2018-47 zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Podle okresního soudu byl však daný nárok již promlčen, neboť promlčecí lhůta počíná běžet od okamžiku vědomosti poškozeného o existenci újmy, čímž je podle judikatury okamžik, kdy lze daný nárok uplatnit u příslušného orgánu, tedy den následující po právní moci zprošťujícího rozsudku (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Poukázal na to, že k počítání běhu promlčecí lhůty i její délky se několikrát vyjádřil rovněž Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2781/12, III. ÚS 2312/11, IV. ÚS 4116/12 a nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Okresní soud přitom neshledal žádné mimořádné okolnosti popsané v uvedené judikatuře, které by odůvodňovaly odmítnutí námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Zprošťující rozsudek byl vyhlášen dne 6. 3. 2017, čemuž byl přítomen stěžovatel i jeho obhájce. Přitom byly uvedeny podstatné důvody zproštění. Písemné vyhotovení rozsudku bylo stěžovateli doručeno dne 4. 4. 2017. Podle okresního soudu tak promlčecí lhůta uběhla dnem 7. 9. 2017. Stěžovatel se však na vedlejší účastnice obrátil až dne 29. 9. 2017.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Podle krajského soudu byla vědomost stěžovatele o nemajetkové újmě završena vyhlášením zprošťujícího rozsudku. Negativní dopad trestního řízení na soukromý život stěžovatele nevypovídá podle krajského soudu o důvodech, které stěžovateli bránily ve včasném uplatnění práva. Rozhodující jsou okolnosti, které nastaly během šestiměsíční promlčecí lhůty. Žádné takové mimořádné okolnosti však stěžovatel neuvedl a lze tedy předpokládat, že k nepodání včasné žaloby došlo jen jeho zaviněním. Nález Ústavního soudu, jehož závěrů se stěžovatel dovolává, řešil odlišnou situaci, v níž došlo k doručení písemného rozhodnutí až po uplynutí šestiměsíční lhůty. Důvody zprošťujícího rozsudku nejsou pro uplatnění nároku významné.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud nikterak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Zjištěným úmyslem vedlejší účastnice nebylo poškodit stěžovatele. Stěžovateli nic nebránilo ve včasném uplatnění nároku. Napadené rozhodnutí krajského soudu se rovněž nikterak neodchýlilo od závěrů judikatury Ústavního soudu, jichž se stěžovatel neúspěšně domáhal. V daných případech šlo o situace, kdy se poškozený nemohl podle názoru Ústavního soudu domoci svého práva včas.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jeho trestní stíhání bylo od počátku nedůvodné a vykonstruované. To vedlo celou jeho rodinu ke ztrátě důležitého příjmu a u stěžovatele se rozvinuly zdravotní problémy, které mu bránily v účasti na trestním řízení. Soudy nevzaly v potaz, že ještě při vyhlašování zprošťujícího rozsudku měl stěžovatel psychické problémy, které mu bránily chápat smysl jeho odůvodnění a informovaně se s ním seznámit. Okresní soud zároveň zamítl důkazní návrhy, které měly tento zdravotní stav prokázat. Odvolací soud pak formalisticky odmítl stěžovatelovy odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 11. 29017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413) a ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713). Soudy se však nezabývaly mimořádnými okolnostmi daného případu. Nevzaly v potaz právní nejistotu stěžovatele a jeho (ne)schopnost reagovat na vývoj v trestním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v napadených rozhodnutích (jakož ani okresní soud) jakkoliv deformovaly závěry judikatury Ústavního soudu anebo postupovaly v rozporu s nimi. Z ustálené judikatury (citované obsáhle v rozhodnutí okresního soudu) vyplývá, že hlavním kritériem pro ústavní soulad "formální" aplikace šestiměsíční lhůty je reálná možnost domáhat se včas svého nároku. Bez ní by mohlo dojít k faktickému vyprázdnění práv vyplývajících z čl. 36 odst. 3 Listiny, které představuje jediný limit aplikace příslušného zákona (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Soudy tedy byly povinny zvážit, zda ve stěžovatelově věci došlo aplikací uvedené lhůty, resp. vznesením námitky promlčení, k reálnému vyprázdnění uvedeného ústavního práva.
8. Tomuto svému úkolu dostály a přesvědčivě, s relevantním odlišením jednotlivých případů, v nichž byla v minulosti závaznost uvedené lhůty "prolomena", odůvodnily, že stěžovatel měl reálnou a snadno dostupnou možnost svůj nárok uplatnit včas (resp. v řízení nebyly zjištěny skutečnosti, které by mu v tom bránily). Ústavní soud se ztotožňuje s krajským soudem a Nejvyšším soudem, že pouhý poukaz na zhoršený zdravotní stav není v tomto ohledu relevantní skutečností, nevyžaduje-li současně např. mnohaměsíční hospitalizaci v průběhu promlčecí lhůty, apod. Podle napadených rozhodnutí byl stěžovatel v dané trestní věci i v předmětném odškodňovacím řízení zastoupen právním zástupcem (obhájcem) a bylo zejména jeho úkolem napomoci stěžovateli v řádném uplatnění jeho práv. Zejména v situacích, kdy je účastník řízení znevýhodněn (zdravotně, vzděláním, atd.), vystupuje jeho právní zástupce jako kompetentní alter ego svého klienta [obdobně např. usnesení ze dne 10. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 3049/09 nebo nález ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (302/2019 Sb.)]. Takový stav pak výrazně snižuje reálnou vyprázdněnost uvedeného ústavního práva, resp. u odborně zastoupeného účastníka je třeba ve zvýšené míře trvat na dodržení podmínek (čl. 36 odst. 4 Listiny), které by jinak představovaly závažné překážky výkonu ústavních práv.
9. V posuzované věci měl stěžovatel s ohledem na zdravotní potíže fakticky asi pět měsíců na včasné uplatnění svého nároku. Jak vyplývá z výše uvedeného, negarantuje čl. 36 odst. 3 Listiny každému poškozenému lhůtu šesti měsíců ve stavu plného neomezeného soustředění na řešení jeho případného odškodnění (u lhůty pro podání dovolání obdobně usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 2408/15). Ústavní pořádek v uvedeném ustanovení Listiny garantuje "pouze" reálnou a dostupnou možnost domoci se na státu náhrady škody za jeho protiprávní jednání. Lze přisvědčit konstatování Nejvyššího soudu, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které mu zabránily uplatnit nárok v období šesti měsíců od vyhlášení zprošťujícího rozsudku a šest měsíců po doručení písemného vyhotovení rozsudku. Nelze tedy uvažovat, že by žalobce byl nepřiměřeně omezen krátkou promlčecí lhůtou. Odvolací soud se tudíž od uvedeného nálezu Ústavního soudu nikterak neodchýlil, tudíž tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Stěžovatel tedy možnost uplatnit předmětný nárok v zákonné lhůtě měl, resp. nebyla zjištěna (a ani tvrzena) skutečnost, která by mu v tom bránila. Ve zbytku, včetně popisu relevantní judikatury, lze odkázat na napadená rozhodnutí, která se beze zbytku vypořádala se stěžovatelovými námitkami.
10. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu