ECLI:CZ:US:2006:4.US.288.04
sp. zn. IV. ÚS 288/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky D.K., zastoupené advokátkou Mgr. J.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 11. 2003, čj. P 339/96-382, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2004, čj. 13 Co 237/2004-412, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Šumperku změnil na návrh stěžovatelky úpravu styku otce A.K. s nezletilými P.K., a J.K., založenou rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 1. 1999, čj. P 339/96-86, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. 1. 2000, čj. 40 Co 488/99-122, a rozhodl o nákladech řízení a právu jednotlivých účastníků na jejich náhradu.
Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 19. 5. 2004 následně rozsudek soudu I. stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků.
Stěžovatelka se domnívala, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily ustanovení Úmluvy o právech dítěte, jmenovitě její čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 16 odst. 1, odst. 2 a zasáhly do práva jejího syna nezletilého J.K., jež je mu zaručeno článkem 10 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Argumentace stěžovatelky, prostřednictvím které tato ve své ústavní stížnosti prokazovala protiústavnost napadaných rozhodnutí obecných soudů, byla vystavěna na jejím přesvědčení, že shora označené rozsudky jednoznačně upřednostňují právo otce A.K. nad právy a zájmy nezletilého J.K., když k právům tohoto nezletilého žádný ze soudů ve věci rozhodujících nikterak nepřihlížel, zatímco právům otce byla dána až absolutní ochrana.
V této souvislosti stěžovatelka poukazovala zejména na dvě skutečnosti. Nejprve nesouhlasila s tím, že na příkaz soudu a proti vůli jejího dítěte by měl být znovu vybudován vztah mezi nezletilým J. a jeho otcem, který objektivně neexistuje a neexistoval a je nezletilým J. odporován. Dále pak stěžovatelka napadaným rozhodnutím obecných soudů vytýkala, že způsobem, kterým soudy upravily styk nezletilého J. s jeho otcem, vytvářejí situaci, kdy si jej otec smí podle výroku soudu odvézt z domova od svých blízkých, a to později i na několik dnů, do prostředí a k osobě, jež nezletilý odmítá. Stěžovatelka proto měla za to, že soudy obou stupňů upřednostnily práva otce A.K. před objektivními zájmy nezletilého J. a ve svém důsledku tak popřely práva dítěte jako lidské bytosti.
Jelikož obecné soudy ve svých rozhodnutích zcela opominuly zájem nezletilého J., dopustily se tímto porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, přičemž zároveň nezohledněním názorů nezletilého J. při své rozhodovací činnosti obecné soudy porušily taktéž čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadaná rozhodnutí obecných soudů také zasáhla do soukromého života nezletilého J., což je však v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.
Nakonec pak tím, že obecné soudy při své rozhodovací činnosti zacházely s nezletilým J., jako s bytostí bez názoru, nerespektovaly znění čl. 10 odst. 1 Listiny, který chrání lidskou důstojnost všech osob bez rozdílu. Stěžovatelka proto s ohledem na v předchozím uvedené požadovala zrušení obou napadaných rozsudků obecných soudů.
Ústavní soud na tomto místě považuje za vhodné doplnit, že stěžovatelka v celé své ústavní stížnosti chybně označovala jedno z napadnutých rozhodnutí jako rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 11. 2003, čj. P 338/1996, ačkoliv toto rozhodnutí nese označení čj. P 339/1996. Ústavní soud ovšem neměl pochybností, že se ze strany stěžovatelky jedná pouze o zjevnou chybu v psaní. Jelikož bylo Ústavnímu soudu zcela zřejmé, proti kterým rozhodnutím ústavní stížnost stěžovatelky směřuje, nebránila tato zjevná chyba v psaní věcnému projednání ústavní stížnosti stěžovatelky.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. P 339/96. Z tohoto zjistil, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, čj. 339/96-382, na návrh stěžovatelky změnil úpravu styku otce A.K. s nezletilými P.K. a J.K., založenou rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 1. 1999, čj. P 339/96-86, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 20. 1. 2000, čj. 40 Co 488/99-122, a to tak, že styk otce s nezletilým P. nikterak neupravil a styk otce s nezletilým J. upravil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí (čl. 382, 383). Ve stručnosti lze shrnout, že podle výroku napadaného rozsudku okresního soudu byl určen styk otce s nezletilým J. pro různá časová údobí v odlišném rozsahu, od nejužšího pro první tři měsíce po právní moci tohoto rozsudku, až po nejširší pro dobu následující po započetí sedmého měsíce od právní moci napadaného rozsudku. Vždy se však mělo jednat o styk otce s nezletilým J., mimo místo trvalého bydliště nezletilého. Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 11. 2003, čj. 339/96-382, podala stěžovatelka odvolání, a to do výroků, v nichž byl nově upraven styk otce s nezletilým J., resp. bylo rozhodnuto o povinnosti účastníků řízení uhradit náklady řízení.
K odvolání stěžovatelky ovšem Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu I. stupně v napadané části potvrdil.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud v Šumperku k výzvě Ústavního soudu v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. 11. 2003, čj. P 339/96-382. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření konstatoval, že se s argumentací stěžovatelky neztotožňuje a taktéž odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků a na právní závěry tam obsažené. Podle jeho přesvědčení v posuzované věci nedošlo k tvrzenému zásahu do práv stěžovatelky ani nezletilého J., tak jak jsou zajištěna Ústavou České republiky, Listinou a Úmluvou o právech dítěte. Vedlejší účastník A.K. se svým přípisem ze dne 12. 4. 2006 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelce zasílána na vědomí.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy při svém rozhodování nadřadily práva otce A.K. nad práva nezletilého J., neboť přes odmítání styku se svým otcem nezletilým a přes jeho averzi k prostředí v místě bydliště otce, rozhodly soudy tak, že určily povinnost nezletilého J. stýkat se se svým otcem a tomuto umožnily odvážet si nezletilého při jejich společném styku mimo jeho domov, tedy mimo místo trvalého bydliště nezletilého. Tímto měly obecné soudy zacházet s nezletilým J., jako s bytostí bez názoru.
V této souvislosti je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatelka pouze polemizuje se závěry obecných soudů pokud jde o naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o změně úpravy styku nezletilého J. se svým otcem v takové podobě, jakou ve svých rozhodnutích obecné soudy stanovily. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě však nebyl takovýto zásah shledán. Tvrzený zásah do práv nezletilého J. údajným porušením ustanovení Úmluvy o právech dítěte a Listiny nebyl prokázán.
Rozhodnutí soudu o tom, zda umožnění styku otce se svým nezletilým dítětem, resp. konkrétní úprava tohoto styku, je či není v zájmu nezletilého, je odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Je proto nezbytné získat dostatek podkladů a poznatků, které při rozhodování obecným soudům umožní poznat zájem dítěte, který podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí a tímto také dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dítěte na straně jedné a právy rodičů na straně druhé ve smyslu čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Tento předpoklad obecné soudy v projednávané věci naplnily, když okresní soud jako podklad svých skutkových zjištění zajistil důkazy výpověď otce A.K., výpověď stěžovatelky, zprávy dřívějšího O.Ú. v Ú., posudek znalce PhDr. J.P., zprávy Z ve Š., zprávu M.ú. v Z., výpověď nezletilého J.K., výpověď nezletilého P.K., výpověď svědkyně N.M. - přítelkyně otce, výpověď svědka A.K. - dědečka nezletilých, posudek znalců z oboru pedopsychiatrie a psychologie PhDr. I.Ch. a MUDr. J.Š. Krajský soud jako soud odvolací poté provedl další doplnění dokazování učiněného před soudem I. stupně (čl. 415).
Soud I. stupně při rozhodování o úpravě styku nezletilého J. se svým otcem byl nucen vyhodnotit rozpor mezi postoji nezletilého J. zjištěnými z jeho výpovědi před soudem (čl. 294, 295) a doporučeními znalců obsaženými ve znaleckém posudku PhDr. I.Ch. a MUDr. J.Š. (čl. 359, 361, 362), což také při důsledném dodržení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), učinil. Na základě tohoto pak okresní soud dospěl k závěru, že není v rozporu se zájmy nezletilého J., pokud upraví jeho styk s otcem diferencovaně tak, aby v poměrně dlouhém časovém období bylo možné navázat kontakt otce s nezletilým J. (čl. 387). Krajský soud k tomuto v rámci odůvodnění svého rozhodnutí doplnil, že je v zájmu nezletilého J., aby se se svým otcem stýkal. Pro navázání úzkých kontaktů otce s nezletilým J. po dobu styku upraveného jen na několik hodin je pak dle mínění krajského soudu na místě, aby se tento styk realizoval v nepřítomnosti stěžovatelky, neboť jedině tak lze zajistit u nezletilého J. naprosté oproštění od vlivů matky, ať již přímého či zprostředkovaného (čl. 416). Těmto závěrům obecných soudů, které jsou plně v souladu s doporučeními znaleckého posudku PhDr. I.Ch. a MUDr. J.Š. (zejména čl. 359, 361, 362), nelze ničeho vytknout. Zároveň je z těchto zřejmé, že obecné soudy při svém rozhodování postupovaly plně v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a v žádném případě tak nelze akceptovat tvrzení stěžovatelky, že by obecné soudy při svém rozhodování zcela opomenuly zájem nezletilého J. Podle zjištění Ústavního soudu soudy obou stupňů věnovaly ochraně zájmů nezletilého J. dostatečnou pozornost.
Pokud má stěžovatelka za to, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nebraly ohled na názory nezletilého J., ani této námitce stěžovatelky nelze přisvědčit. Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je třeba připomenout, že i když právo nezletilého svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, je jeho nepopiratelným právem umožňujícím, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení např. ve vztahu k jeho rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, přesto konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého přísluší dospělým, resp. v projednávané věci obecným soudům, které musí korigovat představy i názory nezletilého o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli.
Obecné soudy ve smyslu ustanovení §100 odst. 3 občanského soudního řádu tedy vyslechnou nezletilého, ale k názoru nezletilého přihlíží právě s ohledem na věk, rozumovou a citovou vyspělost nezletilého (viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 707/04, dosud nepublikováno). Ve svém nálezu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 87 (dostupný také na www.judikatura.cz), Ústavní soud judikoval, že vývody ústavní stížnosti, pokud odkazují právo otce na styk s jeho nezletilými dětmi jako prakticky jedině možný způsob spolupůsobení na jejich výchovu na okolnosti, zda "ony (se s otcem stýkat) chtějí", jsou založeny na očividně mylném předpokladu. Po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat (§35 zák. č. 94/1963 Sb., ve znění zák. č. 91/1998 Sb.), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu dětí) je přikázána oběma rodičům (§34 téhož); proto také, pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti (§44 téhož), není - ani při plném respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak ústavně právního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen, jak o to v posuzované věci zřejmě před obecnými soudy usilovala matka nezletilých stěžovatelů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98). Od tohoto právního názoru, který na posuzovanou věc přiléhá, nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat. Podle přesvědčení Ústavního soudu přihlédly obecné soudy k názorům nezletilého J. tím, že přistupovaly k určení styku nezletilého s jeho otcem co nejšetrněji a zpočátku tento upravily ve značně omezeném rozsahu. Názorům nezletilého J. tak obecné soudy věnovaly patřičnou pozornost, což však neznamená, že musí rozhodnout v souladu s jeho stanoviskem, které nemusí být jednoznačně v jeho zájmu.
Nakonec k námitce stěžovatelky, že obecné soudy vydáním napadaných rozhodnutí svévolně či neoprávněně zasáhly do soukromého života nezletilého J., lze doplnit toliko to, že postup soudů, které v souladu se zákony, zejména občanským soudním řádem a zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, rozhodovaly o úpravě styku nezletilého J. s jeho otcem, není možno považovat za zásah neoprávněný či svévolný, neboť je zákonem dovolen.
Postupem podle práva tedy nemohl být nezletilý J. dotčen na svém právu na ochranu soukromého života před neoprávněnými či svévolnými zásahy dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené neshledal, že by vydáním napadaných rozhodnutí byla porušena Úmluva o právech dítěte, konkrétně její čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 16 odst. 1, odst. 2 či by jimi bylo zasaženo do práva nezletilého J.K. zaručeného mu článkem 10 odst. 1, odst. 2 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Součást napadaných rozsudků obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Napadaný rozsudek okresního soudu obsahoval dále výroky upravující styk nezletilého P.K. se svým otcem a povinnost účastníků řízení uhradit náklady řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilých J. nebo P.K. právě těmito výroky, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu