ECLI:CZ:US:2016:4.US.2896.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2896/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného Mgr. Magdalenou Kubečkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Haštalská 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1187/2010, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2009 sp. zn. 8 To 258/2009, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2009 sp. zn. 89 T 45/2008 a proti "rozhodnutí" Ministerstva spravedlnosti ze dne 14. 7. 2015 č. j. MSP-183/2015-OD-SPZ/3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a byl mu za to (a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona) uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení v záhlaví označeného "rozhodnutí" Ministerstva spravedlnosti, kterým mu bylo sděleno, že se odkládá jeho opakovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí a postupem Ministerstva spravedlnosti k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ministr spravedlnosti vykonávající svoji funkci ke dni 14. 7. 2015 se vůbec nezabýval podnětem stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona a ve svém přípisu pouze odkázal na to, že předchozí ministři ve věci stěžovatele neshledali důvody k podání tohoto mimořádného opravného prostředku. Stěžovatel dále poukazuje na to, že dokazování prováděné v průběhu trestního řízení bylo zaměřeno k objasnění událostí jiného dne, než ve kterém mělo podle poškozené dojít ke spáchání stíhaného skutku. Má za to, že nebyla spolehlivě prokázána hodnota notebooku, který měl být předmětem zpronevěry, a že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo odstranit pochybnosti ohledně odpovědnosti stěžovatele za stíhaný skutek, takže měl být obvinění zproštěn v souhlasu s principem in dubio pro reo.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
V posuzovaném případě bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž rozhodl o dovolání stěžovatele jako posledním opravném prostředku, doručeno dne 9. 12. 2010. Protože ústavní stížnost byla podána 25. 9. 2015, je třeba konstatovat, že byla podána až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu tedy musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný opožděně.
Ve vztahu k tvrzenému zásahu Ministerstva spravedlnosti Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto argumentaci stěžovatele i obsah listinných podkladů, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud musí především připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci trestních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem k ochraně práva podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť tento prostředek není v dispozici stěžovatele a s podáním podnětu není nutně spojeno zahájení řízení. Ministr spravedlnosti jako jediný subjekt, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn (§266 odst. 1 trestního řádu), není povinen podnět akceptovat. Záleží jen na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona. Samotnou stížností pro porušení zákona (ať už je či není podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince. Jde totiž pouze o procesní prostředek, umožňující - podle uvážení ministra spravedlnosti - v mimořádných případech zahájit soudní přezkum pravomocného rozhodnutí. Z tohoto důvodu neobstojí argument stěžovatele, podle něhož úvaha ministra spravedlnosti, že podanému podnětu k podání stížnosti nevyhoví, porušuje jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý (řádný) proces a soudní ochranu. Ústavní stížnost je tedy ve vztahu ke zmíněnému sdělení Ministerstva spravedlnosti zjevně neopodstatněná (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 507/99, I. ÚS 3302/10 nebo I. ÚS 451/12).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu