ECLI:CZ:US:2001:4.US.292.01
sp. zn. IV. ÚS 292/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2001 v senátě o ústavní stížnosti obchodní společnosti F., spol. s r. o., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2001, čj. 29 Ca 539/2000-23, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2001, čj. 29 Ca
539/2000-23, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zastaveno řízení
o žalobě podané podle hlavy druhé části páté o. s. ř. z důvodu
nezaplacení soudního poplatku ani ve lhůtě soudem stanovené,
stěžovatelka tvrdí, že jím bylo porušeno její právo domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") a byl porušen i čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka namítá, že správní soud pochybil, když výzvu
k zaplacení soudního poplatku zaslal pouze jejímu právnímu
zástupci, a nikoliv jí samotné, a poukazuje na nálezy Ústavního
soudu (sp. zn. IV.ÚS 238/99 a sp. zn. I.ÚS 217/2000), podle
kterých "zastavení řízení krajským soudem o správní žalobě pro
nezaplacení soudního poplatku představuje jak porušení ustanovení
§49 odst. 1 o. s. ř., tak i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny,
jakož i čl. 90 Ústavy", neboť "ve správním soudnictví není možné
se domáhat nápravy rozhodnutí o zastavení řízení u dalšího, věcně
a místně příslušného soudu". Z uvedených důvodů stěžovatelka žádá
Ústavní soud, aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně, jako
účastník řízení, a Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší
účastník řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 2. 10. 2001
podepsaném předsedou senátu 29 Ca JUDr. R. M. odmítl tvrzení
stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv jako ryze
účelová, vedená pouze snahou dodatečně napravit důsledky procesní
nedbalosti stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, která se
snaží zvrátit pro ni nežádoucí soudní rozhodnutí, vydané pouze
z důvodů stojících výlučně na její straně. Podle názoru soudu
stěžovatelka nepochopila obsah i smysl ustanovení §49 odst. 1 o.
s. ř., které vychází z logického předpokladu, že je-li účastník
soudního řízení právně zastoupen, jedná soud především s tímto
zástupcem, neboť účastník udělením plné moci dal najevo, že tuto
osobu považuje za svého prostředníka ve vztahu k soudu i dalším
účastníkům řízení. Jedinou výjimkou, kdy se soud obrací na
účastníka řízení přímo, je případ, kdy má účastník v řízení
vykonat něco osobně, tedy nezastupitelně. V praxi jde většinou
o povinnosti spojené s dokazováním, např. podání výpovědi,
ohledání, výzvu k předložení věci důležité pro dokazování, apod.
Zaplacení soudního poplatku za zahájení řízení je úkon, který,
přestože stíhá navrhovatele, může fakticky za účastníka provést
kdokoliv, tím spíše pak osoba, kterou pověřil hájením svých zájmů
v daném řízení. Krajský soud v Brně dále uvedl, že interpretace
citovaného ustanovení je plně shodná s judikaturou obecných soudů,
zejména koresponduje s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.
6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaným v sešitu 1/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovolává-li se
stěžovatelka shora citovaných nálezů Ústavního soudu, Krajský soud
v Brně poukazuje na jiná odlišná rozhodnutí, např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. III.ÚS 190/99.
S ohledem na rozdílnost judikatury Ústavního soudu se krajský
soud, jakožto soud náležející do soustavy obecných soudů, přidržel
právního názoru vyjádřeného ve shora uvedeném rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR a z uvedených důvodů navrhuje, aby ústavní
stížnost byla odmítnuta z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Finanční ředitelství v Brně ve vyjádření ze dne 5. 10. 2001
uvedlo, že meritum ústavní stížnosti se týká výlučně a pouze
postupu soudu v soudním řízení a že odvolací správní orgán není
kompetentní k výkladu a posuzování správnosti postupu soudu
v ryze procesních otázkách. Přesto však v připojilo svůj názor,
podle kterého je poplatníkem soudního poplatku účastník, který
žalobu podal, avšak z žádného ustanovení zákona o soudních
poplatcích, resp. občanského soudního řádu, nevyplývá, že by
platební povinnost nemohl vykonat prostřednictvím svého zástupce.
Finanční ředitelství v Brně navrhlo proto, aby Ústavní soud
ústavní stížnost zamítl jako bezdůvodnou.
Ze spisu Finančního úřadu Brno II, vedeného k rozhodnutí ze
dne 26. 6. 2000, čj. 68865/00/289912/3021, spisu Finančního
ředitelství v Brně, vedeného k rozhodnutí ze dne 9. 10. 2000, čj.
7681/2000/FŘ/130, a spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca
539/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla správní
žalobou rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne ze dne
16. 8. 2000, čj. 7681/2000/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto její
odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno II ze dne
26. 6. 2000, čj. 68865/00/289912/3021, jímž jí byla vyměřena daň
z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1999. Po
podání žaloby správní soud vyzval stěžovatelku k zaplacení
soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč. Výzvu adresoval jejímu
právnímu zástupci, JUDr. M. V., který ji obdržel dne 2. 1. 2001.
Protože v soudem stanovené 10 denní lhůtě soudní poplatek zaplacen
nebyl, správní soud řízení zastavil s odůvodněním, že poplatková
povinnost stěžovatelce vznikla okamžikem podání návrhu na zahájení
řízení, že v témže okamžiku se poplatek stal splatným, a že
stěžovatelka jako poplatník své poplatkové povinnosti nedostála,
a to ani v dodatečně stanovené lhůtě, přestože byla na následky
nezaplacení soudního poplatku upozorněna.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení základního práva stěžovatelky a poté rozhodl,
že ústavní stížnost je důvodná.
Na danou věc dopadají ustanovení §2 odst. 5, §4 písm. a),
§7 odst. 1 věta první zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění platném do 31.12. 2000 (čl. II, bod 1, věta
první přechodných ustanovení zákona č. 255/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), podle kterých
stěžovatelce vznikla v řízení před soudem poplatková povinnost
okamžikem podání žaloby, dále ustanovení §9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, kterým se
stanoví podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, a to po výzvě soudu a v jím stanovené dodatečné lhůtě,
a rovněž ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř, kterým se ukládá
povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž
i účastníku, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat.
Ústavní soud předesílá, že se ke shodné problematice vyjádřil
ve své rozhodovací praxi již dříve, např. v nálezu sp. zn. IV.ÚS
238/99 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.17, č. 10), ve kterém
uvedl, že považuje za ústavně konformní názor publikovaný
v Bulletinu advokacie č. 9/1998, str. 68 a násl., podle něhož
ustanovení §49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. se vztahuje i na výzvu
k zaplacení soudního poplatku, a že výzvu k jeho zaplacení je
tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi
(žalobci) samému. V citovaném nálezu Ústavní soud vyložil, že
pokud výzva nebyla doručena i účastníku samotnému, a přesto došlo
k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního
poplatku, představuje tento postup soudu zásah do ústavně
zaručeného základního práva na soudní ochranu proti rozhodnutí
orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním
soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení
poplatku a v řízení pokračovat.
Shodné stanovisko Ústavní soud zaujal i v řadě svých
následných rozhodnutí, např. v nálezech sp. zn. II.ÚS 217/2000,
sp. zn. II.ÚS 177/2000, sp. zn. II.ÚS 377/2000, sp. zn. IV.ÚS
48/2001, sp. zn. III.ÚS 738/2000 a III.ÚS 49/01. V posledně
citovaném nálezu se uvádí, že Ústavní soud reflektoval vývoj
judikatury obecných soudů, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
Rc 1/2001 (sp. zn. 21 Co 1949/99), avšak argumenty v něm obsažené
dle jeho přesvědčení jsou zaměřeny nikoli na řízení podle hlavy
druhé části páté o.s.ř, nýbrž na řízení odvolací dle hlavy první
části čtvrté o. s. ř. Danou problematikou se rovněž zabývalo
i plénum Ústavního soudu, kterému byl podle ustanovení §23 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předložen návrh na přijetí
odlišného stanoviska, v podstatě podporujícího postup Krajského
soudu v Brně v projednávané věci. Plénum Ústavního soudu svým
stanoviskem ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. Pl.ÚS - st. 13/01,
setrvalo na závěrech vyjádřených v nálezu sp. zn. IV.ÚS 238/99.
Závěry plynoucí ze shora uvedených právních názorů plně
dopadají i na projednávanou věc a čtvrtý senát Ústavního soudu
neshledal žádný důvod k tomu, aby se od nich odchýlil, jsa navíc
vázán stanoviskem pléna Ústavního soudu. Skutečnost, že
v projednávaném případě, na rozdíl od věci rozhodnuté nálezem sp.
zn. IV.ÚS 238/99, soudní poplatek nebyl zaplacen ani po lhůtě
stanovené soudem, nemůže založit odlišnost věci samé, a tím ani
vyvolat úvahy o zaujetí jiného právního názoru než shora
vysloveného. Jak již bylo judikováno dříve, Ústavní soud si je
vědom, že podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy
civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do
základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze
za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti
usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním
soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv
opravného prostředku.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud má za to, že
v projednávané věci došlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1
Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, a proto podle ustanovení §82 odst.
2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní
stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82
odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. října 2001