ECLI:CZ:US:1997:4.US.295.97
sp. zn. IV. ÚS 295/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 11. prosince 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti R. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5. 5. 1997, čj. 29 Co 202/95-84, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
ze dne 5. 5. 1997, čj. 29 Co 202/95-84, se ve výrokové části, jíž
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o vydání živého a mrtvého
inventáře v hodnotě 151 526,- Kč, z r u š u j e.
Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
stěžovatelka mimo jiné uvádí, že rozsudky obecných soudů bylo
porušeno ustanovení článku 4 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), neboť nesprávnou aplikací zákona č.
229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. byla omezena na právech,
která jí tyto předpisy zaručují. Tím došlo i k porušení článku 11
odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelka byla zkrácena na svém
majetkovém právu. V řízení před Okresním soudem v Jablonci nad
Nisou bylo konstatováno, že v projednávané věci fakticky nedošlo
k transformaci družstva, a proto družstvu nevznikla povinnost
vyplatit stěžovatelce majetkový podíl. Aniž by se řádně poradila,
stěžovatelka vzala v rámci odvolání proti rozsudku Okresního soudu
v Jablonci nad Nisou návrh zpět, nicméně ještě předtím, než ve
věci začal jednat krajský soud, opravila své podání s tím, že
předmětem odvolacího řízení je i část rozsudku týkající se návrhu
na vydání majetkového podílu. S přihlédnutím k obsahu odvolání měl
se krajský soud zabývat otázkou, zda celkový stěžovatelčin projev
nezanechává pochybnosti o jeho obsahu a smyslu, tedy zda takový
projev lze považovat za skutečné zpětvzetí návrhu. Protože ve
svých důsledcích jde i o jisté procesní právo, byl soud vzhledem
k ustanovení §5 o. s. ř. povinen poučit stěžovatelku o procesních
právech a zajistit jí právní pomoc za podmínek stanovených zákonem
(článek 37 odst. 1 Listiny, §30 odst. 2 o. s. ř.). Pokud jde
o nárokovanou náhradu za živý a mrtvý inventář, dovozuje krajský
soud neoprávněnost stěžovatelčina nároku ze skutečnosti, že
ohledně úpadce Z. d. L., v likvidaci, byl prohlášen konkurz, takže
soudu nepřísluší o těchto nárocích rozhodovat. Tento závěr by byl
nepochybně namístě, pokud by správce konkurzní podstaty nepodal
návrh na pokračování v řízení, jak učinil svým podáním ze dne 18.
11. 1996. Ze všech uvedených, jakož i dalších, důvodů, domáhá se
proto stěžovatelka zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve svém vyjádření ze dne 10.
11. 1997 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, přičemž odkázal na
odůvodnění rozhodnutí napadeného rozsudku, obsahující právní
závěry, jaké byly vyvozeny z postavení žalovaného Z. d. L.,
v likvidaci, v době, kdy ve věci rozhodoval tento soud. V řízení
nebylo možno nepřihlédnout k tomu, že ohledně žalovaného byl
prohlášen konkurz, a proto pohledávky věřitelů nutno likvidovat
pouze v rámci konkurzního řízení, nikoli v projednávané věci.
Vedlejší účastník JUDr. P. T., správce konkurzní podstaty
úpadce Z. d. L., v likvidaci, uvedl ve svém vyjádření ze dne 21.
11. 1997, že v odůvodnění obecných soudů v projednávané věci
existují určité nepřesnosti i pochybení, ty však patrně neměly
rozhodující vliv na jejich rozhodnutí. Mimo to při jednání
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dne 5. 5.
1997 dostalo se stěžovatelce velmi důkladného poučení o jejích
procesních právech a povinnostech.
Z obsahu spisu 6 C 4/94 Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 12.
1994, čj. 6 C 4/94-51, byl návrh stěžovatelky na určení povinnosti
odpůrci Z. d. L., v likvidaci, vydat jí majetkový podíl
z transformace družstva, uspokojit její nároky z titulu náhrady za
živý a mrtvý inventář, na zrušení platnosti usnesení valné hromady
družstva ze dne 30. 10. 1992 a na zrušení smluv o převodu majetku
družstva na jiné osoby, v celém rozsahu zamítnut. Pokud jde
o nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, odůvodnil okresní
soud své zamítavé rozhodnutí tím, že právo stěžovatelky na tuto
náhradu zaniklo podle ustanovení §20 odst. 5 věty první zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka
toto právo uplatnila již po uplynutí lhůty uvedené v §13 odst.
1 citovaného zákona, tedy po dni 31. 3. 1993, případně po dni 31.
8. 1993, a to podáním návrhu došlého soudu teprve dne 3. 1. 1994.
V odvolání proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou stěžovatelka návrh na vydání transformačního podílu a na
zrušení usnesení platnosti valné hromady družstva ze dne 31. 10.
1992 vzala zpět, trvala v něm však na rozhodnutí o určení
neplatnosti uzavřených smluv a na uložení povinnosti nahraditi jí
v plném rozsahu živý a mrtvý inventář. Krajský soud v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci, rozhodl napadeným rozsudkem tak, že
vzetí žaloby zpět ohledně požadavku na vydání majetkového podílu
a na zrušení platnosti usnesení valné hromady družstva ze dne 31.
10. 1992 připustil, rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu
zrušil a řízení zastavil, zatímco v části, jíž byla zamítnuta
žaloba na vydání živého a mrtvého inventáře v hodnotě 151 526,- Kč
a na zrušení smluv o převodu majetku na jiné osoby, rozsudek
okresního soudu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl
krajský soud, že stěžovatelka vzala v uvedeném rozsahu návrh zpět,
a proto v tomto směru zpětvzetí žaloby bylo připuštěno, rozsudek
okresního soudu byl zrušen a řízení bylo zastaveno. Jak dále
konstatoval krajský soud, okresní soud správně dovodil, že
žalované družstvo není transformovaným družstvem, nýbrž družstvem
zrušeným, a že tedy v době, kdy probíhalo řízení u okresního
soudu, šlo o družstvo v likvidaci. Za stavu, kdy ohledně
žalovaného byl prohlášen konkurz za podmínek ustanovení §4
a násl. zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
o tvrzených pohledávkách stěžovatelky přísluší rozhodnout pouze
v rámci celkového režimu konkurzu, nikoli tedy v tomto řízení.
Ve výrokové části napadeného rozsudku, v níž vzetí žaloby
zpět ohledně požadavku na vydání majetkového podílu a na zrušení
platnosti usnesení valné hromady družstva ze dne 31. 10. 1992 bylo
připuštěno, rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu byl zrušen
a řízení bylo zastaveno, postupoval krajský soud v souladu
s ustanoveními §208 a §96 o. s. ř., neboť procesní úkon
stěžovatelky nevyvolával v tomto směru žádné pochybnosti
o nedostatku stěžovatelčina zájmu na pokračování v řízení
a o jejím srozumění s tím, že o jejím návrhu nebude v tomto
rozsahu věcně rozhodnuto. Skutečnost, že stěžovatelka tento
procesní úkon, totiž zpětvzetí návrhu, vzala zpět, nebyla již
totiž za situace, kdy žalovaný s uvedeným zpětvzetím žaloby
neprojevil nesouhlas, pro rozhodování krajského soudu relevantní.
Zpětvzetí podání, jímž byl vzat zpět jiný úkon tam, kde zákon
takové zpětvzetí připouští, není totiž přípustné, a to dokonce ani
v případě, že by k takovému zpětvzetí došlo v důsledku
omluvitelného omylu. Občanský soudní řád, jak konstatuje také
Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. Odon
19/95, na rozdíl od občanského zákoníku důsledky úkonů učiněných
v omylu neopravuje. Veřejně právní povaha procesních vztahů též
vyžaduje podstatně vyšší míru právní jistoty účastníků i třetích
osob, přičemž právní jistota by byla oslabena možností dodatečně
zpochybňovat již učiněné procesní úkony odkazem na vady vůle.
Vzal-li tedy účastník procesní úkon tam, kde zákon takové
zpětvzetí připouští, zpět, nelze toto zpětvzetí vzít dalším úkonem
zpět, a navrátit tak řízení do původního stavu. Napadeným
rozhodnutím nebylo tedy v uvedeném směru porušeno žádné ze
stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Zcela odlišně jeví se však věc, pokud jde o potvrzující výrok
napadeného rozhodnutí, týkající se žaloby na vydání živého
a mrtvého inventáře v hodnotě 151 526,- Kč, kde krajský soud zcela
pominul podání správce konkurzní podstaty ze dne 18. 11. 1996,
v němž s poukazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č.
328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996
Sb., správce konkurzní podstaty navrhuje, aby soud pokračoval
v přerušeném odvolacím řízení. Za tohoto stavu věci měl tedy
krajský soud o tomto nároku stěžovatelky na vydání živého
a mrtvého inventáře věcně rozhodnout a neučinil-li tak s poukazem
na prohlášení konkurzu, porušil tím stěžovatelčino ústavně
zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36
odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí podle
ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona v části,
týkající se nároku stěžovatelky na vydání živého a mrtvého
inventáře v hodnotě 151 526,- Kč, zrušil (zbývající část
potvrzujícího výroku, týkající se zrušení smluv o převodu majetku
na jiné osoby, nebyla ústavní stížností napadena), zatímco jinak
ve zbývající části ústavní stížnost podle ustanovení §82 odst.
1 citovaného zákona zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. prosince 1997