ECLI:CZ:US:1997:4.US.300.96
sp. zn. IV. ÚS 300/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 1996, čj. 28 Co 385/96-100, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 1996, čj. 28
Co 385/96-100, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Praze, potvrzujícímu usnesení Okresního
soudu v Kladně ze dne 24. 11. 1995, čj. 10 C 98/92-82, jímž řízení
bylo zastaveno, stěžovatel uvádí, že zastavením řízení porušily
obecné soudy jeho ústavně zaručené právo obrátit se na soud
a požadovat, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
V projednávané věci řízení probíhá již od roku 1992, přičemž
skutečnosti, na jejichž podkladě došlo k zastavení řízení, byly
známy již při jeho zahájení. Tím, že v dané věci odmítly soudy
jednat a řízení zastavily, porušily stěžovatelovo právo na soudní
ochranu podle Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Stěžovatel proto navrhuje, aby z těchto důvodů bylo
jeho ústavní stížnosti vyhověno a napadená rozhodnutí obecných
soudů byla zrušena.
Krajský soud v Praze ve vyjádření předsedkyně senátu JUDr. V.
V. ze dne 25. 11. 1996 uvedl, že procesní předpisy nedovolují, aby
pro řízení byl ustanoven opatrovník osobě, která zemřela, neboť
smrtí zaniká způsobilost zemřelého být subjektem hmotného práva,
a tím i procesní způsobilost být účastníkem řízení. Za porušení
Listiny nelze považovat, pokud soud trvá na tom, aby účastník
řízení splnil povinnost, kterou mu ukládá procesní předpis, neboť
tuto povinnost nemůže přenášet na soud.
Vedlejší účastník Státní statek Z., s. p. v likvidaci, se
k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu spisu 10 C 98/92 Okresního soudu v Kladně Ústavní
soud zjistil, že stěžovatel podáním ze dne 19. 3. 1992 podal
u tohoto soudu návrh na zrušení spoluvlastnictví, směřující rovněž
vůči F. L., neznámého pobytu. Okresní soud v Kladně usnesením ze
dne 18. 8. 1993, čj. 10 C 98/92-30, ustanovil F. L. pro toto
řízení opatrovníka, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal
na ustanovení §29 odst. 1 o. s. ř., a to proto, že podle
stěžovatelova tvrzení F. L. zemřela v roce 1963. Dalším usnesením
ze dne 24. 11. 1995, čj. 10 C 98/92-82, Okresní soud v Kladně
řízení zastavil pro nedostatek právní subjektivity F. L., když
vzal z výpovědi stěžovatele za prokázáno, že jmenovaná ke dni
podání návrhu již nežila, a neměla proto právní subjektivitu.
Podle názoru tohoto soudu je však v projednávané věci dán důvod
k zastavení řízení i podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř.,
neboť stěžovatel, ač vyzván, nedoplnil své podání tak, aby mělo
všechny náležitosti uvedené v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř.,
tj. zejména nedoplnil adresu F. L. Krajský soud v Praze, jenž
rozhodoval o stěžovatelově odvolání proti zmíněnému rozhodnutí
Okresního soudu v Kladně, usnesením ze dne 16. 8. 1996, čj. 28 Co
385/96-100, napadené rozhodnutí potvrdil, i když z jiných právních
důvodů. Krajský soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky
ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., neboť pro nedostatek,
spočívající v neúplném podání a v nemožnosti zjištění, zda
žalovaná ke dni podání žaloby měla hmotně právní a procesní
způsobilost, nelze v řízení pokračovat. Navíc stěžovatel sám
zpochybnil, že žalovaná ke dni podání žaloby žila, a proto
v řízení nelze pokračovat s opatrovníkem, který byl žalované
ustanoven z důvodu neznámého pobytu, když nelze dovodit, že
opatrovník byl ustanoven osobě procesně a hmotně právně způsobilé.
To, co je v projednávané věci mimo jakoukoliv pochybnost, je
skutečnost, že žalovaná F. L. je neznámého pobytu. Stěžovatel
v dalším průběhu řízení opětovně zdůrazňoval, že nemá k dispozici
doklady o tom, že žalovaná zemřela a že v tomto směru poskytnuté
informace nelze považovat za věrohodné. Vzal-li tedy Okresní soud
v Kladně v napadeném usnesení z výpovědi stěžovatele za prokázáno,
že žalovaná ke dni podání žaloby již nežila, je tento jeho závěr
v extrémním nesouladu s podmínkou nepochybnosti takové
skutečnosti. Obecné soudy neměly proto důvod k zastavení řízení
nejen podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., ale ani podle
ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. Označil-li totiž stěžovatel zcela
přesně F. L. jako účastníka řízení a jediné, co bylo nepochybné,
bylo to, že její pobyt není znám, neboť byly vyčerpány všechny
dostupné prostředky k jeho zjištění, potom rovněž jedinou a také
nezbytnou procesní možností v takové situaci bylo ustanovení
opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. Aplikoval-li
tedy Krajský soud v Praze v napadeném rozhodnutí ustanovení §43
o. s. ř., týkající se vady podání, porušil tím článek 95 odst. 1
Ústavy ČR a současně i článek 36 odst. 1 Listiny, zakotvující
právo na soudní ochranu.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu
v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. ledna 1997