ECLI:CZ:US:2016:4.US.3012.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3012/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Annelies Schmid - Jelinek, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015 č. j. 21 Cdo 235/2014-243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013 č. j. 19 Co 218/2013-182, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 1. 2013 č. j. 6 C 9/2012-97 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 9. 2007 č. j. 27 D 2065/2004-289, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o dědictví po jejím manželovi.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 18. 9. 2007 č. j. 27 D 2065/2004-289 uložil stěžovatelce ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013), aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala žalobu o určení, že "je jedinou dědičkou ze závěti zůstavitele". Toto usnesení bylo tehdejšímu zástupci žalobkyně doručeno dne 25. 9. 2007. Přípisem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 1. 10. 2007 zástupce stěžovatelky sdělil soudu, že usnesení stěžovatelce předal, avšak ukončil její zastupování a jejím jménem požádal o prodloužení lhůty o 30 dnů za účelem obstarání nového právního zastoupení německy hovořícím advokátem. O prodloužení lhůty nebylo rozhodnuto. Dopisem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 30. 10. 2007 stěžovatelka požádala o ustanovení německy mluvícího advokáta. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 9. 2011 byla stěžovatelka plně osvobozena od soudních poplatků a usnesením ze dne 9. 12. 2011, které nabylo právní moci dne 3. 1. 2012, jí byla ustanovena advokátka.
Stěžovatelka žalobu na určení, že je jedinou dědičkou ze závěti zůstavitele, podala u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 26. 1. 2012. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 1. 2013 žalobu zamítl jako opožděnou. V odůvodnění uvedl, že proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2007 bylo právnímu zástupci stěžovatelky řádně doručeno, stěžovatelka odvolání v patnáctidenní lhůtě nepodala, rozhodnutí tak nabylo právní moci dne 12. 10. 2007 a lhůta jednoho měsíce pro podání žaloby skončila dnem 12. 11. 2007.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně "ve výroku o věci samé" potvrdil.
Dovolací soud posoudil dovolání stěžovatelky jako přípustné, neboť otázka, zda skutečnost, že účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle §175k odst. 2 o. s. ř. požádal o ustanovení zástupce, má vliv na běh lhůty určené soudem k podání této žaloby, nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, neboť shledal závěry o opožděnosti žaloby za správné.
V odůvodnění zejména uvedl, že k přerušení běhu lhůty dochází jen v případech taxativně vymezených zákonem a že zákon výslovně stanoví skutečnosti, které mají za následek obnovení běhu lhůty (běh nové lhůty). Protože ustanovení §56 o. s. ř. upravující přerušení běhu lhůt, ani §30 o. s. ř. upravující institut ustanovení zástupce a ani žádné jiné zákonné ustanovení (zejména §175k odst. 2 o. s. ř.) nestanoví, že by se běh lhůty k podání určovací žaloby podle §175k odst. 2 o. s. ř. přerušoval v důsledku podání žádosti účastníka o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř., nutno dovodit, že skutečnost, že dědic (odkázaný soudem v řízení o dědictví k podání žaloby o určení dědického práva) podal ve lhůtě určené k podání žaloby žádost o ustanovení zástupce, nemá ze zákona za následek přerušení běhu lhůty určené podle §175k odst. 2 o. s. ř. Ustanovení zástupce účastníku, který splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a současně to vyžaduje ochrana jeho zájmů, není důvodem pro přerušení či obnovení běhu lhůty k podání žaloby o určení dědického práva. Ustanovenému zástupci proto neběží nová lhůta k podání určovací žaloby a usnesení, jímž byl dědic vyzván ve smyslu §175k odst. 2 o. s. ř. k podání takové žaloby, není třeba následně ustanovenému zástupci (znovu) doručovat, bylo-li předtím řádně doručeno přímo dědici nebo jeho (v době doručení aktuálnímu) zástupci. Opačný postup by byl nezákonným (nepřípustným) prodlužováním lhůty určené soudem k včasnému podání žaloby, s jejímž zmeškáním jsou spojeny hmotněprávní následky v postavení dědice odkázaného k podání žaloby o určení dědického práva spočívající v tom, že soud pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že výzva podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. měla směřovat k pozůstalým dětem zůstavitele, jejichž dědické právo se jevilo méně pravděpodobné, než dědické právo stěžovatelky, přičemž odůvodnění usnesení obsahujícího výzvu považuje za nedostatečné. Soudům vytýká, že nesprávně posoudily běh lhůty pro podání žaloby na určení, který měl být správně počítán až od právní moci usnesení o ustanovení advokátky, tj. od 3. 1. 2012, kdy stěžovatelka měla reálnou možnost uplatnit svůj žalobní nárok. Soud nepostupoval bez zbytečných průtahů a de facto přispěl k marnému uplynutí lhůty pro podání žaloby na určení.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je založena na zpochybnění právních závěrů nalézacího, odvolacího i Nejvyššího soudu ohledně počítání a běhu lhůty k podání žaloby podle §175k odst. 2 o. s. ř. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se stěžovatelka domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ve svých argumentech tak pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady ostatních soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry.
Je to přitom právě Nejvyšší soud, kterému přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Tímto způsobem Nejvyšší soud postupoval a ve svém meritorním rozhodnutí vyložil, jak má být posuzována otázka procesního práva, tj. zda skutečnost, že účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle §175k odst. 2 o. s. ř. požádal o ustanovení zástupce, má vliv na běh lhůty určené soudem k podání této žaloby. Nahrazovat sjednocující roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší.
Shora nastíněným právním závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší soud své závěry velmi podrobně odůvodnil, a to nejen v rovině procesní otázky, pro kterou shledal dovolání stěžovatelky přípustným, ale i ve vazbě na konkrétní okolnosti věci.
S ohledem na to, že soudy všech stupňů se s danou materií vypořádaly ústavně souladným způsobem a ve shodě s platnou zákonnou úpravou, Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti samostatně napadá i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2007 č. j. 27 D 2065/2004-289, kterým byla vyzvána k podání žaloby na určení, že je jedinou dědičkou, Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k tomuto usnesení je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť proti tomuto usnesení, které bylo stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) řádně doručeno dne 25. 9. 2007, stěžovatelka odvolání nepodala.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout také zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem. Ústavní soud podotýká, že podle ustanovení §20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve znění platném ke dni ukončení zastupování stěžovatelky) platí, že nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát povinen po dobu 15 dnů ode dne, kdy odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. To neplatí, pokud klient advokátovi sdělí, že na splnění této povinnosti netrvá. V projednávané věci tedy advokát měl možnost podat žalobu o určení, že je stěžovatelka jedinou dědičkou, případně podat odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2007, kterým byla stěžovatelka k podání této žaloby vyzvána.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu