ECLI:CZ:US:2016:4.US.3047.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3047/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jiřího Navrátila, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2012, č. j. 25 C 15/2011-40, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2014, č. j. 24 Co 67/2013-75, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2015, č. j. 28 Cdo 137/2015-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavcích 2 a 4, v čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele; k jeho odvolání Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy zasáhly do jeho zaručených práv tím, že zřejmou absenci právní úpravy, jejíž přijetí předvídalo poválečné zákonodárství, nepřeklenuly vhodným způsobem tak, aby byl naplněn smysl a účel poválečného zákonodárství, tedy poskytnutí náhrady za znárodněný majetek. I podle judikatury Ústavního soudu jsou poválečné právní předpisy platnou součástí právního řádu a předvídají výplatu náhrady za konfiskovaný majetek. V jeho případě následně byl znárodněn konfiskovaný majetek, avšak nikdy nedošlo k vydání prováděcího předpisu a toto nenapravené pochybení státu vede k poškození stěžovatele v jeho zaručených právech. Soudy rovněž nedostatečně přezkoumaly předmět řízení, neboť se rozsáhle zabývaly aplikovatelností restitučních předpisů, ačkoliv stěžovatel se podle nich žádných nároků nedomáhal. Stěžovatel požadoval náhradu, jejíž oprávněnost uznaly soudy pravomocným rozhodnutím již v roce 1951, avšak pro nedostatek na straně státu, absenci právní úpravy, k zaplacení náhrady nikdy nedošlo. Podle stěžovatele není možné, aby se jeho nárok promlčel, nemohl se ani vyčerpat, neboť jeho plnění nebylo vůbec započato a bylo věcí obecných soudů, aby nečinnost státu v normotvorbě samy překlenuly - k čemuž však nedošlo. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Jak je patrné z předložených rozhodnutí, bylo právním předchůdcům stěžovatele konfiskačními výměry ze dne 5. a 29. května 1943 odebráno 13 autobusů, 4 vlečné vozy a jeden dodávkový vůz, zásoby, součástky zařízení firmy a vše bylo převedeno na státní dráhy. Rozhodnutím Okresního soudu civilního v Praze I ze dne 12. dubna 1951, sp. zn. Nc L 213/49, bylo určeno, že tímto převodem pozbyli tehdejší navrhovatelé vozový park neplatným zásahem do majetku v době nesvobody. Avšak na základě zákona č. 311/1948 Sb., o národních dopravních podnicích, a prováděcího vládního nařízení č. 124/1949 Sb., jímž se vydává organisační statut národního dopravního podniku "Československá automobilová doprava, národní podnik", došlo ke znárodnění uvedeného vozového parku; nebyly proto vypořádány nároky původních vlastníků na vydání zkonfiskovaného majetku. Podle §3 citovaného zákona ve spojení s §7 - 10 dekretu presidenta č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret presidenta"), v takovém případě měla být poskytnuta náhrada. Nikdy však nebyl vydán předpis, který by provedení náhrady upravoval.
Stěžovatel se postupem podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu domáhal nahrazení správních rozhodnutí o jeho žádosti na vydání výměru o náhradě za konfiskovaný a následně znárodněný majetek podle §7 - 10 dekretu presidenta poté, co jeho žádosti ministerstvo zamítlo.
Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 95 odstavce 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Čl. 4 Ústavy stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem a zabývá se správností hodnocení provedeného obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z vymezení postavení Ústavního soudu a především obecných soudů je patrné, jaké pravomoci ústavodárce poskytl soudní moci, která je povolána k ochraně práv při současném respektu k platné právní úpravě. Právní úpravu pak vytváří moc zákonodárná, která může k provedení dílčích úkolů zmocnit k vydání podzákonných předpisů moc výkonnou. Absence právního předpisu vylučuje, aby soudní moc sama nahrazovala svojí činností chybějící normu. Ústavnímu soudu je svěřena takzvaná "negativní zákonodárná pravomoc", která jej opravňuje právní předpis rušit (čl. 87 odstavec 1 písmeno a) Ústavy), nikoliv však vytvářet náhradu, a to ani v tom případě, kdy Ústavní soud některé ustanovení ruší.
Stěžovatel se po správním orgánu domáhal náhrady za majetek, který byl zkonfiskován a zestátněn, avšak znárodňovacím zákonem přislíbená náhrada nebyla právně upravena. Poté, co mu správní orgán nevyhověl, domáhal se náhrady rozhodnutí verdiktem soudu. Soudům pak vyčetl, že jeho požadavku nevyhověly a nepřeklenuly mezeru v právu.
Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy, respektive podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, je možno státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Požadovat po soudu činnost nad rámec jeho zákonného zmocnění by vedlo k tomu, že soudní moc by nepřijatelně a protiústavně vykonávala pravomoc jí nepříslušející. Soudy se s žalobou stěžovatele vypořádaly v rámci mezí svého oprávnění; opakovaně uvedly, že bez právního vymezení nemohou o náhradě rozhodovat, a to i s ohledem na vůli zákonodárce projevenou prostřednictvím restitučních předpisů, které byly od počátku určeny a deklarovány jako nástroj ke zmírnění "některých" křivd. Pokud stěžovatel nebyl platnou právní úpravou zahrnut do okruhu subjektů, jimž byla předchozí majetková křivda nahrazena, není v moci soudů tuto legislativní mezeru překlenout. Soudy při svém postupu správně aplikovaly relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (například sp. zn. 2 Cdon 1325/96, sp. zn. 28 Cdo 321/2013) i Ústavního soudu (například sp. zn. Pl. ÚS 45/97, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05).
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru, který je sice pro stěžovatele subjektivně nepříznivý, ale je v souladu s platným právem. Soudy v řízení postupovaly podle procesních předpisů a svá rozhodnutí následně odůvodnily - proto Ústavní soud neshledal v jejich postupu stěžovatelem tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu