ECLI:CZ:US:2008:4.US.3163.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3163/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. V., zastoupeného JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Kladně, náměstí Starosty Pavla 40, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2007 čj. 13 Co 516/2007-92 a Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 8. 2007 čj. 0 Nc 120/2007-61 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 11. 12. 2007 se JUDr. R. V. (dále též "stěžovatel", případně "otec") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými v řízení o úpravu práv a povinností, o úpravu styku - o vydání předběžného opatření, bylo porušeno základní právo na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované článkem 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na soudní a jinou právní ochranu garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 0 Nc 120/2007 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 3. 2007 podal otec k okresnímu soudu současně s žalobou o rozvod manželství návrh na úpravu práv a povinností k nezletilé Pavle (jedná se o pseudonym), pro dobu po rozvodu manželství. V žalobě mj. uvedl, že úpravu styku s nezletilou výrokem rozsudku nenavrhl, protože matka nezletilé ve styku s otcem dosud nebránila.
Dne 7. 8. 2007 podal otec k okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, kterým matce mělo být uloženo, aby odevzdala nezletilou Pavlu do jeho péče ve dnech 1. 9. 2007 od 9.00 hodin do 9. 9. 2007 do 15.00 hodin. V návrhu uvedl, že původně bezproblémové předávání nezletilé matkou a její přístup se změnil a že matka od června 2007 blokuje veškerou komunikaci, nereaguje na telefonická volání, SMS zprávy ani na e-mailovou korespondenci. Matka s týdenním rekreačním pobytem nezletilé nesouhlasila s poukazem na její nízký věk a skutečnost, že nezletilá je na ni silně citově a psychicky vázána.
Okresní soud v Přerově návrh otce na vydání předběžného opatření zamítl dne 13. 8. 2007. V odůvodnění mj. uvedl, že pro nařízení předběžného opatření nebyly dány zákonné podmínky, neboť poměry účastníků, pokud jde o úpravu kontaktů otce s nezletilou Pavlou, jsou zatímně upraveny dohodou rodičů, dle níž se otec s nezletilou stýká o víkendech v intervalu dvou až tří týdnů. Smyslem předběžného opatření je pouze nutný zásah, směřující v případě předběžné úpravy kontaktů dítěte s rodičem k tomu, aby nedošlo k přetrhání citových vazeb. V daném případě se však kontakty otce s nezletilou Pavlou pravidelně realizují. Návrh otce vybočuje z mezí daných účelem institutu předběžného opatření, jak jej vymezuje zákon. Pokud do budoucna se nebudou moci rodiče ohledně styku otce s nezletilou dohodnout, bude namístě styk upravit rozhodnutím soudu, kterému však musí předcházet potřebné dokazování. Proto nezbývá než vyčkat konečné úpravy ve věci; v případě, že soud bude rozhodovat i o styku otce s nezletilou, bude úprava provedena rovněž na období prázdnin a dovolených.
Krajský soud v Ostravě k odvolání otce dne 28. 8. 2007 usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že pokud se styk otce s nezletilou realizuje, byť v rozsahu užším, než který odpovídá představám otce, pak zde není dána potřeba existence zatímní úpravy poměrů účastníků ve vztahu k předběžné úpravě styku otce s nezletilou, jak má na mysli ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. Smyslem tohoto ustanovení zákona totiž je zajistit rodiči styk s dítětem v nezbytné míře, jestliže se rodič ani v tomto rozsahu nemůže podílet na výchově nezletilého dítěte výkonem svých rodičovských práv a povinností. Toto však daný případ není. Pokud se otec domáhá styku s nezletilou (v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně uvedeno "s nezletilým synem") v rozsahu širším než dosud nerealizovaném, pak toto bude předmětem rozhodnutí v řízení o úpravě styku.
Dne 29. 11. 2007 Okresní soud v Přerově rozsudkem mj. rozhodl, že nezletilá se svěřuje do výchovy matky (výrok I.) a ve výroku IV. upravil styk otce s nezletilou. Ani matka ani otec nenapadli toto rozhodnutí odvoláním; právní moci tak nabylo dne 13. 2. 2008.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že v řízení o vydání předběžného opatření před obecnými soudy prvního i druhého stupně bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny a základní právo na ochranu rodičovské výchovy a péče dle článku 32 odst. 4 Listiny. Poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 a ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 420/05 a uvedl, že právní názory okresního soudu na účel předběžného opatření nebyly s těmito nálezy konformní. Okresní soud porušil zásady spravedlivého procesu též tím, že orgán péče o dítě provedl šetření jen u matky nezletilé a nikoliv také u něj a že dostatečně nezohlednil charakter zájmů, které byl povinen z hlediska ústavně zakotvených kautel chránit, tedy vedle zájmů nezletilé také zájem otce na co nejširším styku s ní (nález ze dne 11. 5. 2005 sp.zn. II. ÚS 554/04). Okresní soud nezjistil objektivně skutkový stav věci a jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno. Porušení rovnosti zbraní účastníků řízení spatřuje v tom, že matka byla seznámena s jeho návrhem na vydání předběžného opatření ještě předtím, než o něm okresní soud rozhodl, a že byl seznámen s vyjádřením matky až po podání odvolání.
Krajskému soudu v Ostravě stěžovatel vytkl, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s argumentací judikaturou Ústavního soudu; v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 29 Odo 551/2006 a nález ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03.
IV.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho postupem nedošlo k sebemenšímu zásahu do práv stěžovatele a nezletilé zajištěných Ústavou a Úmluvou o právech dítěte.
Okresní soud v Přerově, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování vycházel z Úmluvy o právech dítěte, zejména jejího článku 3. V době podání návrhu otce na vydání předběžného opatření byly již soudu poměry nezletilé a jejích rodičů známy, neboť ve věci probíhalo řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti. S ohledem na krátkost lhůty pro rozhodování o předběžném opatření soud požádal orgán péče o dítě o šetření u matky; matka posléze nahlédla do spisu a k návrhu otce podala své vyjádření. Soud při rozhodování o návrhu otce na vydání předběžného opatření byl veden především zájmem dítěte, kterému v době rozhodování byly 2 roky a 8 měsíců. V létě 2007 bylo více než pravděpodobné, že týdenní odloučení od matky by nezletilé působilo trauma a psychickou zátěž. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že v řízení o předběžném opatření nedošlo k namítanému zásahu do základních práv stěžovatele.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
K přípustnosti ústavní stížnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků nápravy:
S ohledem na skutečnost, že předmětem ústavní stížnosti byla rozhodnutí o předběžném opatření, které nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci, a na ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stanovící jako podmínku řízení o ústavní stížnosti vyčerpání veškerých dostupných a účinných procesních prostředků k ochraně práva (k čemuž zpravidla před konečným rozhodnutí ve věci nedojde), musel Ústavní soud rozhodnout, zda tato podmínka byla v případě stěžovatele, tj. v době podání ústavní stížnosti, splněna. Je totiž evidentní, že za konečné rozhodnutí ve věci lze považovat až rozsudek okresního soudu ze dne 29. 11. 2007; jak je patrno z vyjádření okresního soudu a z vyžádaného spisu, vešlo toto rozhodnutí v právní moc, aniž by proti němu bylo podáno odvolání.
Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, a to i v případě, že návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno nebylo (srov. nález ze dne 10. 11. 1999 II. ÚS 221/98, Sb.n.u., sv. 16, str. 171 a násl.).
Z nálezu ze dne 7. 11. 2006 I. ÚS 618/05 (zatím dostupný pouze ve volně přístupné databázi rozhodnutí ústavního soudu na adrese http://www.judikatura.cz/) je zřejmý právní názor Ústavního soudu, dle něhož zamítnutí návrhu otce na vydání předběžného opatření upravujícího styk s nezletilou může být schopným předmětem ústavní stížnosti.
Z výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že za okolností daného případu bylo možné napadená rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření považovat za schopná zasáhnout základní právo stěžovatele na rodinný život. Princip subsidiarity ústavní stížnosti v případě stěžovatele byl tedy naplněn.
K tvrzenému porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces:
Stěžovatel se dovolával základního práva na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny. Dle přesvědčení Ústavního soudu však již ze samotného faktu, že o jeho návrhu bylo rozhodováno obecnými soudy prvního i druhého stupně, nutno učinit závěr, že k porušení uvedeného základního práva nedošlo, byť návrhu stěžovatele nebylo vyhověno. Stejně tak ani z vyžádaného spisu nelze dovodit, že proces vedoucí k vydání napadených rozhodnutí byl nespravedlivý. Předmětná soudní rozhodnutí také v dostatečné míře uvádějí důvody, na nichž byla založena. K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nepřihlédly k judikatuře Ústavního soudu obsažené v nálezech I. ÚS 618/05 a I. ÚS 420/05, nutno uvést, že skutkové okolnosti projednávané věci se podstatně odlišovaly od okolností, za nichž Ústavní soud rozhodoval v citovaných nálezech. V daném případě totiž, na rozdíl od případu sp. zn. I. ÚS 618/05, ve věci samé bylo rozhodnuto prakticky vzápětí po rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, neboť konečný rozsudek okresního soudu byl vyhlášen dne 29. 11. 2007; ústavní stížnost byla podána až dne 11. 12. 2007.
K tvrzenému porušení základního práva na péči o děti a jejich výchovu:
Stěžovatel se, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, dále dovolával základního práva na péči o děti a jejich výchovu dle článku 32 odst. 4 věty první, části věty před středníkem Listiny, byť v ústavní stížnosti nepřesně poukázal na základní „právo na rodičovskou výchovu a péči“ podle článku 32 odst. 4 věty první, části věty za středníkem Listiny, jež zřejmě svědčí dětem, nikoliv rodičům. Podstatou jeho stížnosti bylo zejména tvrzení, že neměl možnost s nezletilou trávit letní dovolenou ve dnech 1. 9. 2007 od 9.00 hodin do 9. 9. 2007 do 15.00 hodin, neboť se s matkou nebyl schopen dohodnout a obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na vydání předběžného opatření, kterým by matce bylo uloženo, aby odevzdala nezletilou Pavlu do jeho péče v uvedeném rozsahu.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že jakýkoliv jeho deklaratorní výrok v tomto ohledu (a jiný není možný ani žádán) by nebyl schopen přivodit cokoliv pozitivního pro zájem dítěte – a ten je prvořadý, jak bylo již zdůrazněno obecnými soudy s poukazem na článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., dle něhož „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“, takže i kdyby snad bylo možno některým výhradám stěžovatele přiznat jistou míru relevance, nemohly by tyto výhrady převážit nad tím, co bylo a je v sázce z hlediska potřeb nezletilé. Navíc by ani případný vyhovující nález Ústavního soudu nemohl mít jakýkoliv praktický (reálný) účinek.
Rodinný život rodičů s jejich dětmi není bezpodmínečně spojen s manželstvím a také nekončí rozvodem či rozchodem manželského páru. Nicméně za okolností, kdy společný život rodičů prakticky neexistuje nebo je přerušen, je legitimní či dokonce nezbytné, aby na základě zákonných pravidel byly vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi upraveny soudním rozhodnutím. Zásadní je, jak již výše bylo poznamenáno, aby ve věci rozhodující obecný soud vzal v úvahu především zájmy dítěte. Tuto povinnost obecné soudy při rozhodování o předběžném opatření dle přesvědčení Ústavního soudu splnily; navíc jsou to ony, které jsou lépe než Ústavní soud obeznámeny s konkrétními okolnostmi každého jimi projednávaného případu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu