ECLI:CZ:US:2014:4.US.3182.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3182/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Tomáše Zutise, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, pobočka Revoluční 54, Chomutov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 83/2013-12 ze dne 2. 8. 2013 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 A 33/2013-28 ze dne 2. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 1. 2013 z důvodu nezaplacení soudního poplatku a rovněž uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel spolu s podanou žalobou nezaplatil s ní spojený soudní poplatek, městský soud jej proto usnesením vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 3 000 Kč, a to ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení, spolu s poučením, že nebude-li ve stanovené lhůtě poplatek zaplacen, bude řízení zastaveno. Advokátovi stěžovatele bylo toto usnesení doručeno dne 6. 3. 2013. Protože ani v takto stanovené lhůtě soudní poplatek nebyl zaplacen, městský soud usnesením řízení ve věci zastavil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesení o zastavení řízení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 2. 5. 2013 a téhož dne nabylo právní moci. Stěžovatel zadal příkaz k úhradě soudního poplatku dne 3. 5. 2013.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele s poukazem na ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nevyhověl, neboť důvod pro zrušení napadeného usnesení městského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku by byl dán pouze tehdy, byl-li by soudní poplatek uhrazen nejpozději v den nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tedy nejpozději dne 2. 5. 2013.
Stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí. Namítá, že usnesení městského soudu o zastavení řízení bylo doručeno pouze právnímu zástupci stěžovatele do datové schránky (2. 5. 2013 v 16.46 hod.). Stěžovatel následující den 3. 5. 2013, jakmile si přečetl emailovou korespondenci od svého právního zástupce, soudní poplatek zaplatil bezhotovostním příkazem prostřednictvím své banky. Zaplacení soudního poplatku kolkovými známkami v den doručení usnesení o zastavení řízení nebylo možné s ohledem na úřední hodiny městského soudu končící v 16.00 hod.
Stěžovatel je přesvědčen, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla směřovat i vůči němu, neboť ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, stanoví, že má-li účastník na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci, má-li však účastník na řízení něco konat, doručí se i jemu. K tomu stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 238/99 a II. ÚS 217/2000.
Stěžovatel rovněž poukazuje na výraznou asymetrii účastníků řízení, jež se nacházejí v režimu správního soudnictví, od účastníků nacházejících se v režimu soudnictví civilního.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné
Ústavní soud se otázkou doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku v minulosti opakovaně zabýval. Původní přístup, reprezentovaný např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 238/99 a II. ÚS 217/2000, na něž stěžovatel odkazuje, byl takový, že výzvu k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samotnému. Nosným důvodem pro něj bylo, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Proti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek, přičemž podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v tehdy platném znění, nebyl-li poplatek za řízení zaplacen účastníkem řízení ani na výzvu soudu ve lhůtě, kterou mu určil, bylo řízení po marném uplynutí lhůty soudem zastaveno. Vzhledem ke krátkým lhůtám ve výzvách byl tak účastník řízení zbaven možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci.
Plenárním nálezem ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 však Ústavní soud dosavadní rozhodovací praxi změnil a konstatoval, že usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví již není třeba doručovat též žalobci do vlastních rukou a že mu není upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, který má přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy, pokud je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí. Oproti předcházející právní úpravě, která umožňovala poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se totiž nově výzvou stanovená lhůta fakticky prodlužuje ještě o dobu, kterou správnímu soudu trvá vydání usnesení, resp. jeho doručení. Zaplatit soudní poplatek a odvrátit zastavení řízení lze do okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tzn. ještě v den, kdy toto usnesení bylo doručeno. Navíc je nerozhodné, kdo skutečně poplatek zaplatí, tedy zda žalobce či jeho zástupce s procesní plnou mocí, neboť jde o zastupitelné jednání.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu s uvedenými závěry koresponduje (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 671/02, II. ÚS 158/12).
V projednávané věci je nesporné, že stěžovatel nesplnil poplatkovou povinnost při podání návrhu ani v soudem poskytnuté lhůtě k jejímu splnění a ani v době, než rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci. Stěžovatel (i jeho právní zástupce) měl od podání žaloby či od doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku (6. 3. 2013) do doručení rozhodnutí o zastavení řízení, tj. do 2. 5. 2013 dostatečně dlouhou dobu ke splnění poplatkové povinnosti a byl poučen o následcích jejího nesplnění. Za daných okolností je tvrzení stěžovatele, že měl možnost zhojit příčinu zastavení řízení pro neuhrazení soudního poplatku pouze v rámci několika hodin, zcela účelové.
Neústavnost napadených rozhodnutí nemůže být v projednávaném případě dovozována ani z obecného nesouhlasu stěžovatele s odlišnou právní úpravou možnosti zhojit nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě v řízení civilním a správním.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu