ECLI:CZ:US:2014:4.US.3193.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3193/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Martiny Zelené, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013 č. j. 13 To 313/2013-245 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 7. 2013 č. j. 3 T 53/2012-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým byl podle §154 odst. 1 trestního řádu zamítnut její návrh, jímž se jako poškozená domáhala, aby odsouzenému byla uložena povinnost zaplatit částku 11 616 Kč, představující náklady, jež jí vznikly v souvislosti s jejím zastoupením zmocněncem. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí krajského soudu, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Soudy svá rozhodnutí odůvodnily tím, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro přiznání uplatněných nákladů stanovené ustanovením §154 odst. 1 trestního řádu, neboť nedoložila, že by jí požadované náklady vznikly.
Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud zákonodárce v ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu užil spojení .... "nákladů vzniklých....", absolutně tím nebylo myšleno, že by se mělo jednat pouze o plnění, které již bylo uhrazeno. Podle stěžovatelky musí být logicko gramatickým výkladem dospěno k závěru, že již faktickým přibráním zmocněnce jí náklady vznikají, a má proto nárok na jejich přiznání bez ohledu, zda jej uhradila či nikoli. Budoucí úhrada nákladů není v rozporu s žádným předpisem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Stěžovatelce, jako poškozené, byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 12. 2012 sp. zn. 3T 53/2012 přiznána náhrada škody ve výši 24 900 Kč. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy nevylučují, aby stěžovatelce byl přiznán i nárok na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody včetně nákladů spojených s přibráním zmocněnce, ovšem za předpokladu, že prokáže, zda a v jaké výši jí tyto náklady skutečně vznikly. Stěžovatelka však nijak nedoložila, že by zmocněnci požadovanou částku proplatila a rovněž zmocněnec v přípisu ze dne 31. 5. 2013 potvrdil, že se tak dosud nestalo. Stěžovatelka ani nevyužila možnosti poskytnuté nemajetné poškozené osobě v ustanovení §51a trestního řádu a nepožádala o ustanovení zmocněnce, jehož náklady poté hradí zcela nebo zčásti stát.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
O takovýto případ se právě jedná v projednávané věci. Ústavní soud neshledal soudy provedený výklad ustanovení §154 odst. 1 trestního řádu, podle nějž nelze dovodit, že by v případě zvoleného zmocněnce bylo možno uplatňovat jiné náklady než ty, které již skutečně poškozenému vznikly, jako ústavně nesouladný (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2311/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud dodává, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí trestních, civilních a správních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu