ECLI:CZ:US:2016:4.US.3216.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3216/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stěžovatele Stanislava Helvicha, zastoupeného JUDr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Baškirská 1404/1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2015, č. j. 41 C 288/2014-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 2. 11. 2015 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení nalézacího soudu, kterým nebyla připuštěna změna žaloby. Podle stěžovatele tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a majetek (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv jen dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, je nutno poznamenat, že zde musí být současně splněny dvě podmínky: Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti) efektivně uplatněna.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatel rozporuje procesní rozhodnutí soudu, kterým nebyla připuštěna změna žaloby; takové usnesení nemusí být ani odůvodněno a není proti němu přípustné odvolání. Ústavní soud na tomto místě považuje za potřebné poukázat na to, že stěžovatel může brojit proti nesprávnému postupu soudu, resp. proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu v případném odvolání proti meritornímu rozhodnutí ve věci samé. Je tak zřejmé, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Bylo by v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, pokud by Ústavní soud podrobil námitky meritornímu přezkumu, neboť nejprve je třeba umožnit obecným soudům, aby dostály ochraně základních práv a svobod (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost je prostředkem "ultima ratio" a za dané situace není její podání namístě.
Ústavní soud rovněž pokládá za vhodné poukázat na svoji judikaturu, ve které návrhy na přezkum usnesení, jimiž byla nebo nebyla připuštěna změna žaloby, odmítá (srov. usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 382/12 ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1976/11 ze dne 8. 9. 2011, III. ÚS 1990/11 ze dne 5. 8. 2011, II. ÚS 2865/10 ze dne 27. 10. 2010, IV. ÚS 502/03 ze dne 30. 1. 2004 aj., dostupná z http://nalus.usoud.cz). Judikatura zdejšího soudu, na kterou odkazuje stěžovatel, není případná a z hlediska přípustnosti stížnosti v tomto případě nepodává žádný relevantní argument.
Na procesní poučení soudu plynoucí z dosavadního průběhu řízení (viz zejm. poučení, jež je obsahem protokolu na č. l. 35 procesního spisu), které je přímým důsledkem principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí (§5 a 6 o. s. ř.), reagoval stěžovatel podáním, kterým podstatným způsobem skutkově překvalifikoval povahu žalovaného nároku. Z následného postupu soudu nevyplývá libovůle, ale adekvátní reakce na stěžovatelovo doplňující podání, které není důsledkem procesního poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. (výzva k dotvrzení rozhodných skutečností), ale předvídatelného procesního poučení o nedostatku věcné legitimace. Pro úplnost lze dodat, že nepřipuštění změny žaloby nebrání ani tomu, aby se stěžovatel stanoveným způsobem svých práv domáhal novou žalobou; primární rozměr ústavně zaručeného práva, kterého se stěžovatel dovolává, je proto nepochybně zachován.
Na základě výše uvedených důvodů byla stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj