ECLI:CZ:US:2014:4.US.3230.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3230/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti, Ing. Aleny Klímové, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2014 č. j. 26 Cdo 886/2013-196, výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 20/2 č. j. 56 Co 471/2012-164 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 4. 2012 č. j. 20 C 219/2009-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroků II. v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti uvádí, že v řízení u civilních soudů uplatnila více nároků, přičemž předmětem ústavní stížnosti je způsob vyřízení nároku, kdy se domáhala jako vlastník bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na domě a pozemku, aby žalované byla uložena povinnost uvést její bytovou jednotku do souladu s platným prohlášením vlastníka budovy. Ze strany žalované totiž byly v bytové jednotce, kterou vlastní, provedeny stavební úpravy spočívající ve vybourání nenosné příčky mezi dvěma pokoji. Podstatou sporu bylo, zda k takové stavební úpravě bylo třeba souhlasu dalších vlastníků bytových jednotek v domě (a podílových spoluvlastníků společných částí budovy) či nikoliv.
Civilní soudy žalobě ohledně tohoto nároku nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že stavební úpravy uvnitř bytové jednotky, jež podle stanoviska stavebního úřadu nepodléhaly ohlášení ani stavebnímu povolení, nepředstavují úpravy, kterými se mění vnitřní uspořádání domu a velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu. Bytové příčky jako nenosné svislé konstrukce patří podle prohlášení vlastníka budovy k vlastnictví jednotky a po vzniku bytové jednotky, jako samostatné nemovitosti, bylo pouze na žalované, zda a jak případně změní vnitřní uspořádání svého bytu. Proto v této části žalobu zamítly.
Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že jednáním žalované bylo zasaženo do jejího vlastnického práva, a to jak fakticky zmenšením spoluvlastnického podílu na společných částech domu z důvodu změny poměrů podlahových ploch, tak i tím, že spolu s ostatními vlastníky doplácí žalované dodávky energií rozúčtovávané podle podlahové plochy, neboť žalovaná platí méně, než by s ohledem na skutečnou velikost své jednotky měla.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z toho vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně možnosti dopadu provedené stavební úpravy na práva vlastníků ostatních bytových jednotek.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky přípustným podle §237odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Otázkou, zda se vybouráním nenosné příčky v bytové jednotce mění vnitřní uspořádání domu (bytu) a velikost spoluvlastnických podílů vlastníka takové bytové jednotky na společných částech domu, ani otázkou vázaností prohlášení vlastníka budovy pro vlastníka jednotky při stavebních úpravách bytové jednotky, se totiž judikatura Nejvyššího soudu dosud nezabývala.
V odůvodnění rozsudku se Nejvyšší soud danou problematikou důkladně zabýval a srozumitelně objasnil, že vybourání nenosné příčky mezi pokoji uvnitř bytové jednotky se nedotýká vnitřního uspořádání domu (§13 odst. 3 věta čtvrtá zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů) a ani se nemění vzhled domu. Nedochází ke změně velikosti podlahové plochy bytové jednotky jako celku, která by měla vliv na velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu a placení služeb a není ani jakkoliv jinak ohrožen výkon vlastnického práva jiného vlastníka jednotky v domě. Za této situace a za splnění podmínek stanovených zákonem 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, může vlastník bytové jednotky ve své bytové jednotce dělat stavební úpravy, aniž by potřeboval souhlas ostatních vlastníků jednotek nebo shromáždění vlastníků jednotek.
Důvodem pro uložení povinnosti žalované odstranit stavební úpravy nemůže být ani skutečnost, že po vybourání nenosné příčky mezi pokoji neodpovídá její popis (zejména počet a velikost pokojů) prohlášení vlastníka budovy. Účelem prohlášení vlastníka budovy podle ustanovení §4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, je rozdělení budovy na jednotky a vytvoření jejich vlastnictví. Prohlášením není "konzervován" stav v něm uvedený jednou pro vždy, lze ho i měnit. Úpravy jednotky, které provádí její vlastník v souladu s ustanovením §13 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, aniž by jakkoliv zasahoval do vlastnického práva ostatních vlastníků jednotek, může provádět, i když po jejich dokončení nebude popis jednotky (počet a velikost jejich pokojů) odpovídat prohlášení. Úprava spočívající jen ve změně vnitřní dispozice jednotky se nijak ostatních vlastníků jednotek nedotýká, nemá žádný dopad na jejich práva chráněná zákonem a z hlediska významu a účelu prohlášení není tato změna nijak důležitá.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že civilní soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly. V souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nejvyšší soud, kterému přísluší výklad podústavního práva, zaujímání stanovisek a sjednocování judikatury, se věcí zabýval meritorně a vyjádřil se k dosud nejudikovaným otázkám předloženým k dané problematice stěžovatelkou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu