ECLI:CZ:US:1998:4.US.325.98
sp. zn. IV. ÚS 325/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. R. A., advokátem AK, proti usnesení Krajského státního zastupitelství Praha ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 2 KZt 2299/98, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne
21. 5. 1998, sp. zn. 2 KZt 2299/98, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovanému
usnesení krajského státního zastupitelství, zamítajícímu stížnost
stěžovatele proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky,
Okresního úřadu vyšetřování Praha-východ, ze dne 15. 4. 1998, čj.
ČVS: OVV-720/97, kterým byl podle ustanovení §80 odst. 1
trestního řádu vydán, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označený,
stavební stroj poškozené firmě E., spol. s r. o., stěžovatel
uvádí, že tento stavební stroj vydal policejním orgánům
k provedení kriminalistické expertizy, neboť bylo zjištěno, že
pochází z trestné činnosti. Přestože požadoval, aby stavební stroj
mu byl po provedení potřebných zjištění vzhledem k ustanovení §446 obchodního zákoníku vrácen jako jeho jedinému a výlučnému
vlastníku, nebyla v napadeném rozhodnutí tato skutečnost
zohledněna a stavební stroj, zcizený ke škodě obchodní společnosti
E. v B., byl vrácen této firmě. Stěžovatel má za to, že napadené
usnesení krajského státního zastupitelství bylo vydáno v rozporu
s článkem 2 Ústavy ČR a že vydáním stavebního stroje třetí osobě
došlo k porušení jeho vlastnického práva zakotveného v článku 11
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a žádá
proto, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Krajské státní zastupitelství v Praze poukázalo ve svém
vyjádření ze dne 1. 10. 1998 na skutečnost, že napadené rozhodnutí
neřeší otázku vlastnictví, ale pouhou předběžnou otázku uplatnění
práva na vydání věci. Napadeným usnesením nemohlo tedy dojít
k porušení článku 11 odst. 3, 4 Listiny a z tohoto důvodu navrhuje
zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník Policie ČR, Okresní
úřad vyšetřování Praha - východ, se postavení vedlejšího účastníka
vzdal.
Z vyšetřovacího spisu Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování
Praha - východ, sp. zn. ČVS: OVV-720/97, Ústavní soud zjistil, že
obchodní společnost E. v B. koupila v roce 1996 stavební stroj,
což prokázala kupní a leasingovou smlouvou. Dne 7. října 1997 jí
byl tento stroj neznámým pachatelem odcizen, a přestože se
vyšetřovateli nepodařilo zjistit pachatele krádeže, byl za pomoci
servisního střediska uvedený stroj v únoru 1998 nalezen u firmy E.
Orgány činné v trestním řízení následně zjistily, že dne 17. 10.
1997 prodal V. Č. předmětný stavební stroj soukromému podnikateli
T. M. a ten jej prodal dne 29. 10. 1997 stěžovateli, podnikajícímu
pod obchodním jménem E. V. Č. jako možného pachatele krádeže se
nepodařilo usvědčit, protože v listopadu 1997 při autonehodě
zahynul. Ve vyšetřovacím spise je založena kopie kupní smlouvy
uzavřené mezi V. Č. a T. M., soukromým podnikatelem, ze které lze
dovodit, že smlouva byla uzavřena v režimu občanského zákoníku,
a kopie faktury, svědčící o prodeji stavebního stroje T. M.,
podnikajícím pod svým jménem v oboru nákup, prodej a opravy
motorových vozidel a zámečnictví, firmě E., podnikající v oboru
stavebnictví, což naznačuje vzniku obchodního závazkového vztahu
mezi podnikateli. Vydání předmětného stavebního stroje obchodní
společnosti E. v B. vyšetřovatel ve svém usnesení odůvodnil tak,
že s ohledem na předloženou kupní a leasingovou smlouvu není
o právu této obchodní společnosti pochyb, zatímco vznik
závazkového vztahu mezi podnikateli (tedy T. M. a E.) neznamená
bez dalšího automaticky aplikaci obchodního zákoníku. Předmětem
činnosti firmy E. jsou totiž projekty a výstavba vodohospodářských
staveb, a nikoliv obchod či jiná dispozice s motorovými vozidly,
takže nemusí jít o vztah z podnikatelské činnosti. Krajské státní
zastupitelství rozhodující o stížnosti proti tomuto usnesení
potvrdilo, že "věc byla správně vydána poškozené firmě, která na
ni uplatnila nárok a o oprávněnosti nevznikly žádné pochybnosti"
a k poukazu stěžovatele na ustanovení §446 obchodního zákoníku
konstatovalo, že rozhodnutí neřeší otázku vlastnictví k věci
a nebrání tomu, aby se jiná osoba (skutečný vlastník) domáhala
případného vydání podle občanskoprávních předpisů. Podle názoru
zmíněného státního zastupitelství není proto třeba řešit otázku,
na základě jakých skutečností věc nabyla dotčená osoba, neboť
rozhodnutí podle §80 odst. 1 trestního řádu nemá konstitutivní
ani deklaratorní charakter.
V daném případě jde o výklad článku
2 Listiny, v jehož odst. 2 se stanoví, že státní moc lze
uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to
způsobem, který zákon stanoví. V předmětné věci není pochyb o tom,
že státní moc byla postupem a rozhodnutími vyšetřovatele
a krajského státního zastupitelství ve vztahu ke stěžovateli
uplatněna, neboť stěžovatel na základě výzvy podle ustanovení §78 odst. 1 trestního řádu vydal inkriminovaný stavební stroj
k provedení kriminalistické expertizy, nicméně stroj byl posléze
vrácen nikoli stěžovateli, nýbrž obchodní společnosti E. v B.
Podle ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu, není-li věci,
která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu
řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo
zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata.
Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož
právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do
úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej
uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Jak je konstatováno
v Komentáři k trestnímu řádu, 1. vydání, 1995, nakladatelství
C.H.BECK/SEVT, str. 331 pochybnosti o právu k věci zde bývají
zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popř.
více osob. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření
podle již citované věty třetí ustanovení §80 odst. 1 trestního
řádu týkající se úschovy věci. V projednávané věci usoudili
vyšetřovatel i krajské státní zastupitelství na "nepochybnost"
práva firmy E. z toho, že obchod či jiná dispozice s motorovými
vozidly neplyne z předmětu činnosti stěžovatele, a netýká se tak
jeho podnikatelské činnosti. Tento závěr však podle názoru
Ústavního soudu nemá oporu ve vyšetřovacím spise a je v rozporu se
živnostenskými oprávněními, na která se stěžovatel odvolával,
i skutečnostmi, které uvedl ve své výpovědi na obvodním oddělení
Policie České republiky v Litoměřicích dne 11. 2. 1998. Podle
názoru Ústavního soudu existence závazkového vztahu mezi
podnikatelem, zabývajícím se nákupem a prodejem motorových
vozidel, a podnikatelem, podnikajícím v oboru stavebnictví, jehož
předmětem je stavební stroj, povaze obchodního závazkového vztahu
spíše nasvědčuje než naopak. Dospěl-li tedy vyšetřovatel
k opačnému závěru, resp. k závěru, že o právu firmy E. na věc má
pochybnosti, není vůbec zřejmé, z čeho tyto pochybnosti odvozuje.
Jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné - zjištěný skutkový stav
věci totiž neodpovídá důvodům rozhodnutí -, a je proto i v rozporu
se základními zásadami trestního řízení uvedenými v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Skutečnost, že tento nedostatek nebyl
odstraněn ani v řízení o stížnosti proti usnesení vyšetřovatele,
ve svých důsledcích znamená, že touto vadou trpí i napadené
rozhodnutí krajského státního zastupitelství. Konstatování uvedené
v odůvodnění napadeného usnesení krajského státního
zastupitelství, totiž že toto rozhodnutí neřeší otázku vlastnictví
a že nebrání tomu, aby se jiná osoba domáhala případného vydání
podle občanskoprávních předpisů, tuto vadu nemůže zhojit, protože
tento argument je použitelný v případě postupu podle ustanovení
§80 odst. 1 věty první, tedy v případě, kdy vydaná či odňatá věc
je již vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, a teprve
poté na ni uplatní právo jiná osoba (R 2/70). V projednávaném
případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemohlo, a ani
nesmělo tedy dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním
řízení měly postupovat podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí
trestního řádu týkající se úschovy. Smyslem a účelem tohoto
ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění
práva na ně disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by
mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Postup orgánů činných
v trestním řízení, stejně jako jejich poukaz na to, že jejich
rozhodnutí nebrání tomu, aby se jiná osoba domáhala případného
vydání podle občanskoprávních předpisů, jde tedy podle názoru
Ústavního soudu zcela stranou podstaty věci a je v rozporu s již
citovaným článkem 2 odst. 2 Listiny, neboť jimi byly překročeny
meze stanovené zákonem, sledujícím, aby ke zmíněnému stavu
"neodčinitelnosti" nemohlo vůbec dojít. Jinými slovy, i když lze
zastávat názor, že nikoli každé "nezákonností" se vyznačující
rozhodnutí je současně protiústavní, je důvodem pro zrušení
napadeného rozhodnutí právě porušení konkrétního základního práva
uvedeného v článku 2 odst. 2 Listiny, jenž umožňuje státu
uplatňovat svou moc jen v případech a v mezích stanovených
zákonem.
Za situace, kdy o právu na věc existují pochybnosti,
přirozeně neobstojí důvody ústavní stížnosti, dovolávající se
porušení článku 11 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení článku 2
odst. 2 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. října 1998