ECLI:CZ:US:2011:4.US.3271.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3271/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti ENERGOSTAR Tábor, s. r. o., se sídlem Sedláčkova 1856, 390 02 Tábor, zastoupené JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem Erbenova 572/1, 390 02 Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 19. 8. 2010 č.j. 15 Co 495/2010-82, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) zákona občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku v její věci, poněvadž jím mělo být dotčeno její právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článků 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce dle článku 38 Listiny. Dále stěžovatelka žádá zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 11 C 428/2009 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2010 č. j. 11 C 428/2009-58 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala vůči žalovanému Z. M. zaplacení kupní ceny ve výši 33.785,70 Kč za dodání venkovní klimatizační jednotky. Konstatoval, že při uzavírání kupní smlouvy bylo oběma smluvním stranám zřejmé, že klimatizace bude umístěna v ložnici rodinného domku žalovaného, a tudíž nebyla splněna podmínka dle ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku vyžadující uzavření kupní smlouvy v souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného, v důsledku čehož bylo smluvní vztah nutno posuzovat podle občanského zákoníku. Odstoupení žalovaného od smlouvy pak soud posoudil dle ustanovení §622 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a shledal jej platným. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 19. 8. 2010 č.j. 15 Co 495/2010-82 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil, že ani následné jednání žalovaného směřující k placení kupní ceny firmou žalovaného nemůže nic změnit na charakteru již uzavřené kupní smlouvy.
Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy nesprávně podřídily uzavřenou kupní smlouvu režimu občanského zákoníku, protože opomenuly skutečnost, že rodinný dům žalovaného je v registru živnostenského podnikání evidován jako provozovna podnikatele a že žalovaný po uzavření smlouvy požádal o uvedení svého identifikačního čísla podnikatele a adresy místa podnikání na vystavované faktuře, přičemž tuto žádost sepsal zaměstnanec stěžovatele na základě jeho pokynu. Pokud žalovaný užil svého identifikačního čísla a razítka podnikatele, uvedl stěžovatelku v omyl, a tudíž se jedná o právní úkon příčící se dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku. Dále stěžovatelka namítá, že se odvolací soud nezabýval její námitkou své věcné nepříslušnosti, neboť tvrdila, že pobočka odvolacího soudu v Táboře nemá zřízeno obchodní oddělení, a proto měla být věc předložena vrchnímu soudu, aby rozhodl, zda odvolání měl projednat - jak byla přesvědčena stěžovatelka - přímo Krajský soud v Českých Budějovicích. Konečně stěžovatelka žádá zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež jí brání uplatnit dovolání jen z důvodu hodnoty sporu. Toto ustanovení považuje za diskriminační a podotýká, že výše sporu je často irelevantní, protože i výsledek sporu malé hodnoty může být klíčovým pro řešení sporných otázek velké hodnoty a vést k judikatornímu vyplnění mezer zákonné úpravy.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy správně posoudily předmětnou kupní smlouvu jako uzavřenou mimo rámec podnikatelské činnosti žalovaného, neboť při hodnocení této otázky je nezbytné se soustředit na okolnosti, jednání smluvních stran a informace, kterými disponovaly v okamžiku uzavření kupní smlouvy (srov. znění ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku). Tyto okolnosti (montáž zařízení v ložnici, cenová nabídka stěžovatele hovořící výslovně o ložnici a nabídka nezapočtení DPH - srov. č. l. 91 spisu) dokazují přiléhavost právního názoru vysloveného obecnými soudy, jež rovněž správně odmítly vzít v úvahu okolnosti provázející jednání žalovaného týkající se platby kupní ceny, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, poněvadž ty nastaly dva měsíce po uzavření kupní smlouvy.
Ani námitce věcné nepříslušnosti odvolacího soudu nelze přisvědčit. Ve skutečnosti se totiž nejedná o námitku věcné nepříslušnosti, ale o zmatečnostní důvod nesprávně obsazeného soudu ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Stěžovatelka nekritizuje skutečnost, že o jejím odvolání rozhodoval krajský soud (a nikoli např. vrchní soud stojící na odlišném stupni v hierarchii obecných soudů), ale že rozhodoval jiný senát tohoto soudu (sídlící v jeho pobočce). Rozdělení práce mezi krajský soud a jeho pobočku je pak věcí rozvrhu práce tohoto funkčně příslušného soudu a vrchní soud není oprávněn do této záležitosti zasahovat. Otázka, zda se jedná o obchodněprávní či občanskoprávní závazkový vztah, tedy otázka určující pro přidělení věci konkrétnímu senátu krajského soudu, byla předmětem řízení, a proto jestliže odvolací soud rozhodl ve věci samé, rozhodl implicitně i o této otázce. Vzhledem k tomu, že - jak již bylo uvedeno výše - dospěl odvolací soud k závěru, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje, byla dána jeho věcná příslušnost k rozhodování o odvolání, a stěžovatelce tak nebyl odepřen zákonný soudce.
Rovněž návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. postrádá opodstatněnost. Ústavní soud se touto problematikou zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. nález srov. I. ÚS 750/06, Sb. n. u. sv. 45 str. 335, usnesení IV. ÚS 2348/10 a IV. ÚS 1268/10, z něhož je dále citováno) a vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáhat jen za zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ani dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V oblasti občanskoprávních vztahů je na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Z ústavních mezí tak nevybočuje ani jednostupňové soudnictví zejména ve věcech objektivně bagatelního významu, a proto vyloučení bagatelních věcí z přezkumu odvolacího soudu, tím více pak z přezkumu soudu dovolacího, není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ani v rozporu s principem proporcionality ve smyslu čl. Ústavy (srov. např. nebo usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22 str. 387, usnesení III.ÚS 404/04, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, III.ÚS 298/02, III.ÚS 2097/08 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se vyjádřil i k hodnotovému omezení přípustnosti opravného prostředku, kdy uvedl, že taková úprava nepředstavuje denegatio iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. usnesení II.ÚS 2538/09 dostupné v elektronické podobě). Přestože tak Ústavní soud judikoval v souvislosti se zvýšením hodnotové hranice pro přípustnost odvolání (srov. ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2009), lze jeho závěr zobecnit i při posouzení hodnotové hranice pro přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Ústavní soud nepřehlédl, že předložená plná moc vykazuje vadu, neboť se nejedná o zvláštní plnou moc udělenou k zastupování v řízení před Ústavním soudem [srov. ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. K odstranění této vady však stěžovatelku nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nezměnila na výsledku řízení.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu